Doteky osudu

Příběh mé klientky, a po letech si troufám říci kamarádky Markéty, bohužel začíná tragickou událostí. Smrtí klisny Bobiny (Belinda), jež nešťastnou náhodou přišla o život při veterinárním zákroku. Kobylka byla Markétiným prvním koněm, srdeční záležitost. Spolu se naučily rozumět si, prošly fázemi zoufalství i pozdějších radostí ze společných úspěchů a pokroků.

Kdysi dávno jsme se s Markétou seznámily právě díky této kobylce, přivezla ji k nám na kurz komunikace, zůstala pár týdnů, a protože bydlíme kousek od sebe, už jsme zůstaly v kontaktu. Bobinka byla kříženkou arabského koně, měla typický temperament, a tak jsme pracovaly především na zklidnění, domů už odjely na ohlávce. Po smrti kobylky byla Markéta zdrcená, asi každý si umí představit, když náhle, ze dne na den přijdete o přítele, se kterým jste „počítali“ ještě na pěkných pár let. Po několika týdnech se rozhodla prázdné místo v srdci i ve stáji nahradit, a zde náš zvláštní příběh začíná …

Pro Gimiho si jeli k chovatelce, od níž byla i Bobinka. Koník byl čerstvě obsednutý, nepřiježděný, v zásadě se na něm sedělo párkrát. Už jeho datum narození bylo zvláštní náhodou složeno ze stejných číslic jako datum zemřelé kobylky, stejně jako ona je poloviční arab a typově je jí celkově velmi podobný. Ne však tolik povahou – jeho temperament je klidnější. Pár zvláštních náhod a Markéta s Gimim opět skončili u mě v tréninku a reobsedání. Snažily jsme se společně Gimiho připravit na život klidného spolehlivého koně pro matku dvou dětí a později třeba i pro ně. Začaly jsme od začátku, prací ze země. Po zvládnutí základní ovladatelnosti ze země začala příprava do sedla – velmi pozvolná vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy Gimi jezdce na zádech nechtěl a vyhazoval. Postupně se v klidu obsedl a přijezdil na jízdárně i do terénu. Celkově mu prospěla jak pravidelná práce, tak i pozvolnější příprava a klidný přístup, vlastně jim oběma. Markéta coby máma dvou maličkých dětí si musela najít čas na koně (a její rodina čas na hlídání) a najednou do sebe všechno začalo zapadat. Koník byl čím dál klidnější, dělal nám samou radost a zároveň byl také prostředkem k relaxaci od každodenních mateřských starostí.

A v čem je vlastně ten osud? Markéta sama říká, že Bobinka už se zřejmě nemohla dívat, jak se o ně (má celkem 4 koně) stará jako o rybičky v akváriu. Jen uklidit, pomazlit, nakrmit a honem zase zpět k dětem. Kobylka svou smrtí a Gimi svým příchodem způsobili zásadní změnu v jejích hodnotách. V přístupu k životu. Dnes už se na koně nechodí jen dívat. Ví, že i když má své rodinné povinnosti, život se musí žít. Že je třeba si užít čas, který ještě máme. Nikdy nevíme, kdy skončí. Tahle její slova mě vedla k zamyšlení, jak často se člověk dostane do situace, kdy mu stereotyp povinností připadá nepřekonatelný. Není to první, ani poslední případ, který znám, kdy se dá říct, že „všechno zlé je pro něco dobré“. Kdy člověk po tragédii otočí životní priority a stane se sám šťastnějším, život naplní časem, který má smysl. Otázkou je, zdali by to nešlo i bez těch tragédií. Koně si přece každý z nás pořídil pro radost. V době, kdy každému chybí čas, je možná dobře si uvědomit, že čas stvořil člověk a honí se každý sám – každý za sebe. Naučme se zpomalit. Naučme se žít.

Nejkrásnější věci jsou zadarmo a nejcennější věcí, kterou někomu můžeme darovat, je náš čas.