Terárium z nábytkové stěny

Jenom málokterý chovatel hadů má to štěstí, že pro svoji „haďárnu“ může mít vyčleněnou samostatnou místnost. A tak většina z nás, co bydlíme s rodinou v panelácích, má terária rozstrkaná po celém bytě – obvykle všude tam, kde nalezneme alespoň kousek volného prostoru. Troufám si tvrdit, že moje manželka patří mezi ty hodně tolerantní, a tak jí nějaký ten had v domácnosti nerozhází. Proto jsem také bez zbytečných komentářů respektoval její přání, ušetřit od terárií alespoň obývací pokoj, který měl sloužit především pro pohodu nás, rodinných příslušníků nebo případných návštěv. Ale protože žádný byt není nafukovací a správný chovatel nemá terárií nikdy dost, dokáží naštěstí padnout i takováto tabu, obzvlášť když jsme my teraristé pověstní tím, že se málokdy necháme odradit případným neúspěchem.
Nikdy jsem nebyl zastáncem přísně sterilního chovu, kde zvířata leží na holém dně nebo na novinovém papíru a jediným vybavením terária je jen miska s vodou, případně nehezká drenážní trubka z pálené hlíny, sloužící hadovi jako úkryt. Taková terária používám vždy jen na nezbytně dlouhou dobu, pouze pokud to vyžaduje nějaká nemoc nebo karanténa. U všech ostatních terárií se snažím skloubit praktičnost alespoň s trochou estetiky, aby terárium bylo nejenom funkční, ale i „koukatelné“ pro případného diváka. S manželkou jsme se nakonec shodli, že když už by nějaké terárium v obýváku bylo, muselo by především lahodit oku, s čímž jsem pochopitelně víc jak ochotně souhlasil. Proto jsem do obývacího pokoje naplánoval takové terárium, které by nebylo jen pouhou ubikací pro hada, ale také reprezentativním kouskem nábytku, za který bychom se před návštěvou nemuseli stydět. Vzhledem k nedostatku místa a po nekonečných dohadech, nakonec z mé strany padl návrh, že obětuji část nábytkové stěny, kde se na hrníčcích a skleničkách stejně jen usazuje prach, takže bych vlastně manželce ještě ušetřil práci. Její první reakci zde raději nebudu popisovat. Ženatí teraristé dobře vědí o čem mluvím a ti svobodní by to stejně nepochopili. Nicméně nakonec jsme se přece jenom „dohodli“, čehož důkazem je to, že vznikl tento článek. Součástí dohody však byla podmínka, že terárium bude nejenom vkusné, ale také rozebíratelné, aby se v případě potřeby dala stěna kdykoliv vrátit zpět do původního stavu, samozřejmě bez jejího poškození.

• obr. 1. – Každý druhý terarista tuhle situaci dobře zná. Sklo a porcelán, který je jen zbytečným lapačem prachu …

V první řadě bylo třeba vyřešit odizolování vnitřního prostoru terária od dřevěných stěn nábytku, které by vzhledem k vyšší vlhkosti nejspíš vzaly velmi brzy za své. Zpočátku jsem uvažoval o vyložení vnitřního prostoru skleněnými tabulemi, ale nakonec jsem se rozhodl pro 1,5 mm silný hliníkový plech s lakovanou povrchovou úpravou, který má proti jiným materiálům celou řadu výhod. Především je snadno omyvatelný, ve vlhkém prostředí nepodléhá korozi, je lehký a přitom tenký, tudíž neubírá tolik drahocenného prostoru a navíc se dá díky své pružnosti dobře tvarovat, takže se s ním daleko lépe pracuje než se sklem. S trochou nadsázky se dá říci, že na rozdíl od těžkého a snadno rozbitelného skla je hliníkový plech teoreticky nezničitelný.

• obr. 2 – Hotová zadní stěna s přišroubovanými bočními plechy a „šuplíkem“ na sub

Dominantním prvkem každého dekorativního terária je především jeho pozadí. Proto se základem toho mého stala 10 mm silná OSB překližka, polepená kvůli atraktivnějšímu vzhledu přírodními materiály, například kameny, nahrubo prosetým štěrkem, různě velkými kusy kůry, případně dubovými štěpky (obr. 2, 3 a 4). Mohl jsem sice na zadní stěnu použít také hliníkový plech, ale trochu jsem se obával jeho prohýbání, obzvlášť, když součástí pozadí měly být i poměrně těžké kameny a vyhřívací police. OSB deska dané síly se mi zdála dostatečně pevná, aby unesla váhu kamenů, police i hada, a navíc je tento materiál velmi odolný i vůči vlhkosti, takže volba byla jednoznačná. Voděvzdornou OSB překližku jsem uřízl na vnitřní rozměr vitríny s přibližně 5 milimetrovou vůlí, protože z každé strany (kromě dna) bylo nutné počítat ještě se sílou plechu. Na přilepení dekorace k překližce je možné použít celou řadu lepidel, nejlépe asi na disperzní, silikonové, či akrylátové bázi. Chemoprénové lepidlo by splnilo svou funkci určitě také dobře, ale raději jsem ho nezkoušel, protože jsem se obával případných toxických výparů. Nakonec jsem se rozhodl použít transparentní silikon na akvária, který po vytvrzení nejenom že zůstane trvale pružný, ale především je netoxický a maximálně odolný vůči vlhkosti. Na prachu zbavenou desku jsem pokud možno rovnoměrně rozetřel asi 3 mm silnou vrstvu lepidla a do něho vtlačoval kůru, kameny i štěpky dřeva. Vynechaná místa jsem vysypal dokonale vysušeným hrubým štěrkem, který jsem kvůli dokonalému přichycení k podkladu ještě přitlačil prkénkem. Vyhřívací polici pro hada jsem vyřezal z tvrdého dřeva, které lépe odolává vlhkosti a u kterého nehrozí takové zkroucení a popraskání jako třeba u dřeva smrkového. Je vhodné trochu zaoblit hrany a dřevo dobře vyhladit smirkovým plátnem, aby nehrozilo zadření třísky. Police je skrz desku přichycena zapuštěnými mosaznými vruty a proti prohýbání či vyvrácení je ještě podepřena kusem přišroubované suché větve ve tvaru vidlice, kterou jsem pro snadnější čištění zbavil kůry. Při samotném aranžování zadní stěny se fantazii meze rozhodně nekladou. Každý chovatel má trochu odlišný vkus a tak se bude pochopitelně každému líbit něco jiného. Jak tedy právě ta jeho stěna bude v konečné fázi vypadat, záleží na každém z nich. Já osobně jsem se snažil použít pouze přírodní materiály, ovšem až na umělé rostliny, protože ty živé by v teráriu asi dlouho nevydržely.

• obr. 3 – Stropní plech s přišroubovaným světlem, posazený na pozadí s bočnicemi. Zbývá jen zasunout do stěny.

Boční plechy jsem naohýbal do tvaru písmene „L“, lakovanou stranou dovnitř a zezadu přišrouboval k OSB desce krátkými mosaznými vruty se zapuštěnou hlavou tak, aby celé pozadí i s boky drželo pohromadě a tvořilo jeden celek (obr. 2). To značně usnadňuje zasunutí do otvoru stěny a navíc znemožňuje jeho překlopení. Podobně jsem naohýbal i plech tvořící strop terária. Ten má dolů zahnuté oba okraje a vlastně sedí na bočnicích i pozadí vlastní vahou, což je zřetelně vidět na obrázku č. 3. Zhruba uprostřed stropu je k plechu přišroubovaná jakási krabička, vyrobená ze stejného materiálu, do níž je zabudované svítidlo s halogenovou 20 W bodovou žárovkou. Z bezpečnostních důvodů mám do všech terárií přes trafo rozvedený proud pouze 12 voltů, který je zcela bezpečný nejenom pro obyvatele terária, ale při nevyhnutelné manipulaci také pro mě. Elektroinstalace by měla být raději provedena odborníkem a v každém případě by měla odpovídat ČSN, jinak v dřevěné konstrukci nábytkové stěny hrozí reálné riziko požáru. Halogenové bodovky (i ty 12 voltové) mají poměrně vysokou výhřevnost, proto jsou kromě světla i skvělým zdrojem sálavého tepla shora, kterému hadi obvykle dávají přednost před topnými kameny či rohožemi. Z tohoto důvodu nepoužívám v mých teráriích žádné topné kameny, kabely ani podložky, ale vytápím a zároveň i svítím pouze bodovými žárovkami. Požadovanou teplotu v teráriu lze pak snadno docílit vhodnou wattáží žárovek, které je možné sehnat v rozmezí od 15 W až do 50 W. Bodovku je navíc možno libovolně naklápět, a tak je nasměrována přímo na vyhřívací polici, kterou jsem proto přidělal v dosahu zdroje tepla. Zapuštěná bodovka v hladké plechové krabičce má ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. A sice, že se okolo ní had nemůže obtočit jako okolo klasické žárovky, takže nemůže dojít k jeho popálení. Dno terária mě trochu potrápilo, dlouho jsem nemohl vymyslet jednoduché, ale přesto účelné řešení. Nakonec zvítězila varianta jakéhosi plechového „šuplíku“ či vaničky z téhož hliníkového plechu, který zcela zamezuje styku vlhkého substrátu s nábytkem (obr. 2 a 4). Vanička musí být samozřejmě naohýbána co nejpřesněji, aby substrát neměl tendenci propadávat do spár mezi vaničkou a stěnami terária. Boky vaničky jsem proto trochu napružil směrem ven, tak aby dobře doléhaly k bočním stěnám terária. Tím jsem problém s propadáváním lignocelu takřka úplně odstranil. Výška šuplíku může být samozřejmě libovolná, záleží s jak vysokou vrstvou substrátu chovatel počítá. Já jsem zvolil výšku 9 cm s tím, že se boční mantinely směrem k přední stěně snižují až na pouhých 5 cm. Je to především z toho důvodu, aby příliš vysoké čelo vaničky zbytečně neomezovalo pohled do terária.
Drobná úprava nábytku mě ale přece jenom neminula. Spočívala však pouze ve vyvrtání malé dírky v horní části zadní stěny (většinou se na záda nábytku používá sololit nebo tenká překližka s povrchovou úpravou), aby se dal provléknout kabel osvětlení. V případě, že bychom jednou terárium chtěli přece jenom z nějakého důvodu zrušit, otvor po kabelu je možné přelepit třeba kolečkem samolepící tapety v barvě nábytku, takže při zběžném pohledu není skoro vůbec vidět (obr. 1).

• obr. 4 – Kompletně zařízené a připravené terárium, prozatím ještě bez posuvných skel.

Pokud máme všechny díly hotové a připravené, samotná kompletace, případně rozebrání terária, je otázkou jenom několika málo minut. Na naaranžované pozadí s přišroubovanými boky se vlastně jen volně posadí stropní plech a připraveným otvorem se provlékne kabel osvětlení. Ten musí mít patřičnou rezervu a musí být proto o trochu delší, aby dosáhl až k osvětlovacímu tělesu, ještě než je celá sestava zasunuta do stěny (obr. 3). Při zasouvání je třeba dát pozor, aby kabel nevytvořil mezi OSB překližkou a zády stěny smyčku a nedošlo k jeho přiskřípnutí či poškození izolace. Po zastrčení pozadí až na doraz je prakticky hotovo. Na konec kablíku se ještě přišroubuje porcelánová patka, nasune se bodovka a zajistí pérkem v objímce. Na dno položíme vaničku se substrátem, mezi stěny zaklíníme nějakou větev na lezení a doplníme nezbytnými pomůckami, jako je miska s vodou, teploměr, případně vlhkoměr. Kvůli případnému poškrábání dna stěny je možné vaničku se substrátem pro jistotu položit na kousek starého lina nebo alespoň na novinový papír, při opatrné manipulaci je však toto riziko téměř zanedbatelné. Úplně na závěr do vodících drážek nasadíme skla, zapneme osvětlení a po vyhřátí prostoru terária můžeme vpustit přiměřeně velkého hada – v mém případě to byla jedna z mých krajt královských.

• obr. 5 – Hotovo. Stačí jen vpustit hada.

Většinu chovatelů asi teď napadne celkem logická otázka: „A co větrání?“ Přiznám se, že odvětrání terária mi od začátku dělalo dost hluboké vrásky na čele a marně jsem se snažil tento problém vyřešit. Nakonec jsem se rozhodl spolehnout na téměř centimetrovou mezeru mezi skly, která se vzhledem ke své šířce a výšce přes celé terárium, ukázala jako naprosto dostatečná. Trochu jsem se také obával případného čištění pozadí, které je vzhledem ke své členitosti dost velkých chytačem nečistot. Ale protože celé terárium je vlastně jen velmi jednoduchou stavebnicí, která se dá během několika minut rozebrat a opět složit, není nic jednoduššího, než jednotlivé díly jednou za čas umýt a osprchovat ve vaně, případně i vydesinfikovat. Prostor ve stěně zůstává po vysunutí korpusu terária obvykle zcela čistý, většinou ho jen stačí vysavačem zbavit případného prachu (hlavně ve vodících drážkách skel), nebo vytřít navlhčeným hadrem a nechat chvíli vyschnout. Pozadí z OSB překližky krátkodobé namočení nevadí, po osprchování se jednoduše nechá okapat a oschnout, což je v teplém panelákovém bytě během chvíle. Pak už zbývá jen celou stavebnici znovu sestavit. Toto „terárium pro návštěvy“ mi dobře slouží už celou řadu let a nikdy jsem s ním neměl sebemenší problémy. Líbilo se zatím každému kdo ho viděl a spokojená se zdá dokonce i manželka. A to dokonce natolik, že jsem po určitém čase a bez nějakých výraznějších protestů mohl vyklidit ještě spodní díl stěny, a prakticky stejným způsobem zhotovit další terárium.
Doufám, že tento můj článek poslouží případným zájemcům jen jako zajímavý nápad, či pouhá inspirace na stavbu jednoduchého a levného stavebnicového terária skříňového typu. V žádném případě bych si nepřál, aby se stal návodem k neuvážené a hromadné likvidaci bytových stěn, a už vůbec bych nechtěl, aby byl iniciátorem nějakých manželských hádek či rodinných rozepří. Apeluji proto na kolegy chovatele, aby respektovali přání svých manželek a nesnažili se je pro podobné terárium za každou cenu přemlouvat. Úcta, tolerance a především notná dávka trpělivosti je asi tím nejlepším, co lze pro jejich obměkčení udělat.

text a foto: Richard Horčic