Spanilá cesta do vídně

Chov ptáků je sice ryze individuální, soukromá disciplina, ale i naprostý samotář se čas od času neobejde bez pomoci jiné, stejnou zálibou postižené osoby. V první řadě potřebujete prodat, ale i nakoupit ptáky. A také vyslechnout si všemožné rady, zkušenosti i nářky. Všechno se může jednou hodit. Proto také mají chovatelé svoje spolky, burzy a časopisy, které dokonce i čtou. To je jenom dobře. Přesto vás někdy napadne, že by nebylo vůbec od věci, zahodit všední rytmus života za hlavu, zvednout kotvy a podívat se jen tak na skok někam jinam. Vždyť nám dneska nikdo nebrání, podívat se jen kousek za hranice, jestli tam snad vítr nefouká trochu jinak. V mládí jsme tomu říkali, že nám asi narostly Holubovy boty. Specialistou na tuto disciplinu je můj mladší brácha. Než by se jeden nadál, už má něco pěkně vyšpekulovaný. Žádná pomalá procházka, spíš akce typu kulový blesk. A proč bych nemohl napsat o takové akci něco i do rubriky 03 Fauny, když je to venkoncem akce, která se stejně točí okolo ptáků, i když jsou tam i jiné postřehy.
Tak tedy, tentokrát do Vídně. Ve středu večer mi brácha zavolal, abych udělal cestovní pojištění. Kam? No, do tý Vídně! Co? Zvládnul jsem to, i když jsem pojistil jednu osobu navíc. V pátek jsme vyrazili takovým fofrem směrem na východ, že jsme byli už skoro u Poděbrad, než jsem začal chápat, jaký to bude mít scénář. Nejdřív do bonsai-centra v Libčanech. To mi nevadilo, jelikož jim tady sedí již léta jeden amazoňan žlutolící na své kleci a je to vyhraněná osobnost. Taky mě paní prodavačka varovala, von vás rafne! Nebojte se! Hned věděl, že jej chci fotografovat, proto usnul. Co bych to byl za ptáčníka, kdybych si nevěděl rady? Stejně mě překvapil. Všichni velcí papoušci milují, když je drbete v peří za krkem. Tenhle taky, ale vyřešil ten problém, než by si to nechal dělat od nějakejch smradlavejch lidí, drbal se sám o svůj vlastní zvoneček, který si také zuřivě bránil. Když jsem jej zatahal za ocas, pořád jako spal, ale když jsem jemně ťuknul nehtem do jeho zvonečku, vyletěl jako blesk.

Pohled od hlavního vchodu do vídeňské zoo.

Pak jsme naložili dalšího cestovatele z Lanškrouna. No, ptáky jsme museli shlédnout, to stojí za to! Jedna panna vedle druhý. Pak ještě španělský ptáčci jako svačinka, to však byla rána. Abyste tomu rozuměli, dostal jsem vloni do páteře takový železa a doktor řekl srozumitelně: nežrat! Ty ptáčci byli lahodný chuti a velikosti vymřelých pštrosů moa. V původním plánu bylo ubytování v oblasti vinných sklípků moravských s tím, že jejich návštěvu uskutečníme až po návratu z tý Vídně. Zase omyl! Voni sice Pražáky nemusej, ale jak můžou, tak to do nich s láskou nalejou. Takže před i po.

Amazoňan žlutolící a jeho zvoneček z Libčan.

Konečně startujeme do Vídně. Abych se přiznal. Viděl jsem po Evropě již pěknou řádku zoologických zahrad, mnoho z nich jsem znal jaksi dopředu, nějakým způsobem byly slavné. O Vídni jsem nevěděl nic. Na plánu města jsem sice našel, že někde v koutku parku, který patří k zámku Schönbrunn, je taky zoo, dělalo to na mě spíš dojem zookoutku. Ovšem zrada! To je ta otázka měřítka! Vídeň je pořád zatraceně vetší než Praha, tudíž se na papírovou mapu o stejné velikosti musí zobrazit v jiném poměru.
Po drobných orientačních omylech jsme se prořítili Vídní od severu k jihu a nalezli cestu k zaparkování auta u jižního okraje Tiergarten Schönbrunn. A helemese! Vona je to vlastně nejstarší zoologická zahrada celýho kontinentu. Mají tam dokonce na tabuli zkrácenou historii i popsanou. Jak si to zapamatovat? Čtu jednou, čtu po druhý a najednou koukám, že si to brácha jednoduše ofotil. Ty moulo, podívej se na ty mladší, jak na to dovedou jít od podlahy. No, tentokrát ho musím pochválit, i když to dělám nerad, protože mládí potom zpychne. A jak je známo, největší pitomosti člověk dělá prakticky jenom ze tří důvodů. Buď z lásky nebo z vožralství a ten třetí důvod je právě falešná pejcha.

Netypicky vybarvený papoušek karmínový z východních Čech.

Rakouský císař František I. Štěpán Lotrinský a jeho manželka Marie Terezie, která po jeho smrti převzala na starost celou živnost, si založili v roce 1752 zvěřinec. V roce 1779 potom císař Josef II., který viděl, že to s monarchií takhle dál nepude, projevil se jako známý reformátor. Měl to jednodušší než dneska, kdy také cítíme, že by nějaká ta reforma byla zapotřebí, protože se s nikým bavit nemusel a jednoduše řekl: bude to takhle! Zmíněný rok 1779 se váže k dnešní zoologické zahradě, protože tenkrát Josef II. zpřístupnil zvěřinec veřejnosti a to bezplatně. V roce 1828 byla první, ve Vídni žijící žirafa, obyvateli nadšeně obdivována. V roce 1906 dosáhla tato zoo velkého úspěchu, když se zde poprvé v zajetí narodil slon. V roce 1921 přešel zvěřinec do majetku republiky a od roku 1926 je nazýván zoologickou zahradou. V roce 1991 opustila tato zoo státní správu a stala se společností s ručením omezeným, neboli byla privatizována. V roce 1997 byla pak společně se zámkem a celým parkem zapsána na seznam památek UNESCO. Dneska je to moderní zoologická zahrada provozovaná ve velké míře v historických kulisách. Téměř celá zahrada leží na rovině, ale její zadní strana přiléhá ke svahu, který tady před miliony let vytvořil tok řeky. Zahrada má vstup jak zdola, tak i ze zadní strany. Při horním vstupu je jakýsi skansen. Pravý tirolský statek, spodní část s chlévy zděná, horní dřevěná. Prodej sýrů, restaurace. Alpská plemena krav ve výběhu, bylo krásné počasí, drůbež. Tak jak to na statku má být. Hned mi padlo do oka něco, co dneska v Praze neuvidíte. Všude vrabci. Síla vrabců. V přilehlém parku, na tomhle statku, v celé zoo. Největší hejno snad uvnitř stáje slonů, kteří byli také venku. Neviděl jsem ani jednu straku, ani jednu sojku, natož krahujce. Ovšem všude byly vrány, jak šedivky, tak černé, ale i kříženci. Vídeň drží pod svou správou vrány. Je tomu tak, jak jsem si všimnul na vlastní oči i v Mnichově. První straku jsme viděli při silnici asi 30 km severně od Vídně při zpáteční cestě. Vrána je u nás plachým ptákem, který dosud do centra měst neproniká. Proč je tomu tak, zatímco v našem okolí je to jiné, je pro mne hádankou. V každém případě to má viditelný vliv na drobné ptáky, konkrétně na počty vrabců, kteří z Prahy téměř vymizeli.

Tirolský horský statek v Zoo Vídeň.

Spodní část zahrady je symetricky organizována z velké části ve starých ozdobných klecích a voliérách, i když tady nechybí moderní stavby citlivě zasazené do okolí. Moderní pavilon s celým pralesem, jakási móda, kterou má dnes většina zahrad, kde však mnoho zvířat neuvidíte. Sem tam proletí pták, na kovové střešní konstrukci spí skupina kaloňů. Na detailní fotce vypadá takový kaloň jako nějaká moderní, kovová plastika. Nejvíc mě potěšil v koutě ukrytý výtah, kterým jsem si ušetřil tři patra svahu na zpáteční cestě. Zahrada samozřejmě chová všechna zvířata, která obvykle v těchto místech očekáváme. Velké šelmy, medvědy, slony, hrochy, dravé ptáky, opice. Kvůli tomu venkoncem nemusíte jezdit do Vídně, i když je to od Mikulova co by kamenem dohodil. Jsou tady však i zvířata, která u nás asi neuvidíte, protože jejich chov je náročný a také nákladný. Třeba taková koala, která žere jen eukalyptové listy, které musíte vozit až z Austrálie. Byla nějak větší, než jsem si představoval. Panda velká zase žere jenom bambus, ale vybírá si jenom dřeň, bambusové klacky loupe v příjemné pozici na zádech. Tomu se dá bez problémů rozumět. Na vegetariána je to pěkný macek. Výběh nosorožců jsem obcházel z druhé strany, takže jsem si nepřečetl o jaký druh vlastně jde. Spokojeně spali na teplém jarním slunci a vypadali spíš jako nějaká skupina balvanů. Jeden však stál na nohách, proto jsem si jej bezmyšlenkovitě vyfotil. Dělal spíš dojem mláděte. Zase omyl. Až doma, na obrazovce počítače, jsem si uvědomil, že je to jedno z nejvzácnějších zvířat na světě, nosorožec jávský.
Zahrada samozřejmě chová i druhy, řekněme typicky rakouské nebo lépe řečeno alpské. Ve velké průchozí voliéře hejno ibisů skalních, kteří již v různých výklencích imitace hradní zříceniny seděli na hnízdech. Na první pohled úspěšný chov, základ případného úspěšného navracení do přírody. Pár orlosupů bradatých ve staré voliéře, jejíž vstup ji opticky dělil na dvě části. V jedné půlce seděli ptáci, v druhé se hřál na zemi nějaký apatický králík. Nejdřív jsme si mysleli, že je tam jako živé krmení. Sice to bylo divné, to by se asi návštěvníkům nelíbilo, pozorovat jak ten orlosup morduje nebohého králíčka, ale ono to tak nebylo. Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že je to zajíc bělák nebo sněžní nebo jak se tohle zvíře česky správně jmenuje. Právě línal z bílé barvy do letní hnědé a byl to samozřejmě také výstavní exponát. Přítomnost majestátních dravců jej udržovala ve zdravé bdělosti, jinak by dávno asi tlouštkou puknul.

Vrána obecná černá žebrá v zahradní restauraci.

Rychlá jednodenní návštěva je sice jen takovým nakouknutím, jak jsem již řekl, jestli tam snad vítr nefouká nějak jinak než u nás, ale i taková nepřipravená cesta vám může přinést mnoho postřehů. Mnohé je skutečně jiné, od složení avifauny, až po životní úroveň. Rozhodně ti z Rakušáků, kteří se s námi procházeli po té zoo, byli velkým procentem viditelně zkrmený. My sice nejsme taky žádnej hubenej národ, ale nikde jsem u nás neviděl tolik volně se procházejících slonů s kočárkama. Krajina na sever od Vídně, Dolní Rakousy, je taková příjemná, připomíná již jižní Moravu, nebýt ovšem zasviněná těma větrníkama. Jeďte se na to podívat, naskakujou mi pupínky, když si představím, že tohle se co nejdřív přihrne i k nám.

Skupina kaloňů spí na střešní konstrukci.

Jižní Morava, se svými táhlými kopci a vinicemi je příjemná, požehnaná krajina. Vinice jsou požehnáním nejen svými plody, ale především proto, že se nedají obdělávat obřími traktory. Protože se na nich musí poctivě pracovat, nesmí se nechat zarůstat plevelem. Volná půda pod keřem révy je požehnáním i pro ptáky. Když jsme se vraceli do naší nocležny z Vídně přes východní část Pálavy, viděli jsme v dálce na vrcholku kopce vesnici s kostelem. Zářila do dálky v odpoledním slunci. Co to je? Zeptal jsem se místních. To je Vrbice. Jeli jsme se tam večer podívat a nikdy na to nezapomenu. Nádherné výhledy do všech stran, kopec navrtaný sklípky, všade zpívali ptáci, stehlíci, lejsci a ještě se tam pásli tři koně. Před zdí hřbitova tam měli pomník obětem druhé světové války a jako upomínku polní dělo z té doby. Symbolicky mělo puklou hlaveň, bylo nadále nepoužitelné. Asi tam těm tehdejším dělostřelcům někdo podstrčil do laufu nějakou flaštičku. V tomhle kraji na nějakým tom litránku nesejde, vobzvlášť když přijde na dobrý účel.

Bráníme demokracii ve Vrbici.

Po poslední návštěvě sklípku jsme pak v neděli dopoledne byli poctěni jízdou po řece Moravě v okolí Uherského Ostrohu. Výhled po krajině z hladiny řeky nemáte, přeci jenom jste tak asi o tři metry níže. Ale na řece je živo, vy jedete sice pomalu, přesto to dělá příjemný vánek, který odnáší včerejší konzumaci někam za obzor. Nejběžnějším ptákem v okolí řeky byl špaček. Hnízdní budky tedy v tomhle kraji špačkům nevyvěšují, ti si asi umí dobře poradit sami. Bylo jich viditelně větší množství než jaké znám z Prahy. Malá kolonie břehulí, to však vyfotíte jen ty, jejich hnízdní díry jsou ve břehu. Na břehu jedna volavka popelavá, drží si od nás uctivou vzdálenost. Kachna s mláďaty, na žádné fotce není bohužel vidět, jestli má v křídle zrcátko, jinak dělá mnohem tmavší dojem než její pražské kolegyně. Potápka malá, ta se ovšem vynoří na hladinu právě na opačné straně plavidla, než ji čekáte. Pak překvapení, morčák velký. Ovšem žádné překvapení pro ornitology, pták jenom nemohl odletět, je křídlovaný. I tak je mnohem rychlejší než naše loď, když začne naplno veslovat, jen se za ním voda vaří.
Nakonec přes Bzenec a Brno zpátky domů. V Bzenci jen vzpomínka, kdeže to bylo, ty první odchovy arů? Zrovna támhle v tom domku nalevo. V Brně opět krátká zastávka. Opět pohoštění, to mě již docházely síly. Slivovička opravdu jemná, tu jsem musel, ostatní řídili. Chov papoušků opravdu velké formy a kvality, těžko bylo co vybírat, abych v rozpoložení v jakém jsem se vracel z krajů, kde slunce pilně svítí na lány vinic, vůbec udržel foťák u oka. Vybral jsem pro vás krasavce, který mi padl nejvíce do oka, protože byl v dokonalé kondici a měl majestátní, královské chování. Nevešla se mi sice špička jeho ocasu do snímku, to ale bylo jen tou slivovicí, skladovanou stylově v láhvi od tequily. A teď jenom velkým fofrem zpátky.

Morčák velký na řece Moravě.

Jenom ještě malá zastávka u Pardubic, to již bylo slunce za obzorem, nad námi jenom červánky. Rychle několik fotek. Tady se holduje drobotině. To však budou ptáci v nejbližší budoucnosti z nejvzácnějších. Již v současnosti letí jejich ceny nahoru. Několik fotek se mi i povedlo, asi se podaří nějaký nový příspěvek.

Alexandr čínský – krasavec z Brna.

Kdybych se nemusel cestou přežírat, asi by to nemělo vůbec chybu. Na druhou stranu nemůžu hanit, jenom samá chvála. Von i pocit na patře, byť by bylo falešný, je taky zážitek. Nakonec se to dá potom napravit. V pondělí jsem to vydržel a nejedl vůbec nic, v úterý jenom zeleninu, až ve středu jsem si dopřál něco šunkovýho kolena. Za volant jsem se posadil pro jistotu až ve čtvrtek.
Člověk musí, zvláště když se cítí jako posuzovatel ptáků, někde, sem tam nahlédnout pod pokličku. Jak má takový opravdu pěkný pták vypadat. Musíte mít nějaký muster, vzorník v oku. Ber kde ber. U nás to opravdu nejlepší na výstavu nikdo nedá. To je příliš velké riziko. To opravdu nejlepší zůstává doma. Vy posuzujete třeba někde v Novákově Lhotě a byť by to byla ta největší výstava u nás a byl tam vystaven opravdu výjimečný kousek, vy musíte vědět, že támhle, kousek pod kostelem, sedí ve voliéře ještě větší borec a vy ho máte v oku. Takže tomu na výstavě nedáte tolik, co všichni očekávají. Posuzovatelem jste však vy, musíte být neústupní a razantní a o tom to taky je. Proto taky musíte občas vyrazit na cesty, nahlédnout pod pokličku. Otče náš, dej, abychom ty nápory ve zdraví přežili, ku prospěchu celého chovatelství.