Někdy je označována také jako myš ořechová, v cizojazyčné literatuře ji najdeme pod těmito názvy: slovensky – stromomyš stepná, anglicky – Chestnut Climbing Mouse, německy – Aalstrich–Klettermaus, francouzsky – souris grimpeuse d´Afrique, holandsky – Aalstreepklimmuis, afrikaans – roeskleurklimmuis, setswana – legotlo.
Délka těla (LC) = 40–70 mm, délka ocasu (LCd) = 60–90 mm, délka zadního chodidla (LTP) = 15–20 mm, délka ušního boltce (LA) = 10–14 mm, hmotnost (G) = 6–10(15) g.
Vrchní stranu těla má myška ořechová rezavě hnědou až kaštanovou, na bocích přechází toto zbarvení ve žlutavě hnědou. Středem hřbetu se táhne tmavý „úhoří“ pruh, který se směrem od hlavy k ocasu zužuje (nemusí být ale vždy patrný). Spodní strana těla je bělavá až světle šedohnědá. Ocas je téměř lysý, svrchu tmavší, obvykle delší než tělo. Je částečně chápavý a slouží myšce při šplhání. Na třecích plochách stoliček jsou výrazné hrboly, což je důležitý znak pro všechny myši rodu Denromus. Velké oči a dlouhé hmatové vibrisy kolem tlamy prozrazují nočního živočicha.
Obývá rozsáhlá území subsaharské Afriky. Typový exemplář byl popsán z území dnešní Etiopie v roce 1863 německým zoologem Heuglinem a je uložen ve Státním přírodovědném muzeu ve Stuttgartu. Areál jejího rozšíření je nespojitý a sahá od Etiopie na severu až na severovýchod Jihoafrické republiky, při čemž zcela vynechává Konžskou pánev. Dosud byla zjištěna v Angole, Konžské demokratické republice, Keni, Etiopii, Lesotu, Malawi, Mozambiku, Rwandě, Jihoafrické republice, Svazijsku, Tanzánii, Ugandě, Zambii a Zimbabwe. Na tomto rozsáhlém byly popsány dvě geografické rasy – kromě nominátní Dendromus mystacalis mystacalis to je ještě Dendromus mystacalis messorius, která však bývá někdy považována za samostatný druh. V horách vystupuje myška ořechová až do výšky přes 2000 metrů nad mořem. Její stavy jsou považovány za stabilní, proto je v Červené knize IUCN zařazena v kategorii LC.
Životním prostředím myšky ořechové jsou nejčastěji savany s řídkými lesíky či křovinami, ale nevyhýbá se ani blízkosti člověka a poměrně často ji lze zastihnout na ovocných plantážích. Naproti tomu se nevyskytuje v rozsáhlejších lesních komplexech a aridních oblastech. Nejhojnější je v místech, kde se vyskytuje „namirembe“ (Ageratum conyzoides) – nestařec hnidákovitý. Aktivní je převážně v noci, kdy šplhá v travinách a keřích a shání si potravu. Při šplhání si vydatně pomáhá ovíjivým ocasem. Po zemi se pohybuje zřídka. Hnízda spletená z travin si buduje nejčastěji těsně nad zemí, ale byla nalezena i ve výšce okolo tří metrů, hnízda samců i samic jsou si velmi podobná. Myšky ořechové jsou všežravé, ale převážnou část jejich jídelníčku tvoří rostliny – přibližně 75 %, z toho nejčastěji listy bylin a trav. Semena a ostatní části rostlin jsou zastoupeny méně, živočišnou složku potravy tvoří z větší části hmyz a jeho larvy, pavouci a mnohonožky. V rovníkových oblastech nastává období rozmnožování většinou od listopadu do ledna, ale mláďata byla nalezena i v jiných částech roku. Zdá se, že v přírodních podmínkách mají tyto myšky mladé jen jednou ročně. Mláďata se rodí v hnízdech samic spletených z trávy, jsou holá a slepá. Obvyklý počet mláďat ve vrhu jsou tři až čtyři. Délka březosti není zatím ještě přesně známa, odhaduje se na 21 až 25 dní. Také o délce života chybí spolehlivá data, podle příbuzných druhů se odhaduje na tři až čtyři roky (v zajetí byl nejdelší zaznamenaný věk čtyři roky a dva měsíce).
K chovu volíme prostorné terárium, raději vyšší, vybavené trsy vysokých travin nebo obilí a dostatkem větví. Na substrátu příliš nezáleží, protože myšky ořechové téměř nehrabou-vyhovuje jim kočkolit, kukuřičná vřetena, písek. Zato by měl být v ubikaci dostatek sena, ze kterého si stavějí hnízda. Podle možností dáváme myškám dostatek čerstvé trávy a jiného zeleného krmení, v zimním období listovou zeleninu. Jídelníček doplňujeme drobnějšími druhy zrní, vhodné je proso nebo senegalské proso v klasech, ovocem a kořenovou zeleninou, kterou však myšky příliš nezbožňují. Živočišnou stravu nahrazujeme cvrčky, moučnými červy (po těch však snadno tloustnou), kočičími granulemi nebo vařeným masem. Někteří jedinci ochotně přijímají i sušené krevetky. Pokud mají myšky dostatek zeleného krmení, nepořebují napájet, ale přesto neuděláme chybu, když v ubikaci bude automatická napáječka s vodou. Stejně tak by neměl chybět minerální blok nebo sépiová kost, zejména pokud myšky jeví tendenci, že by se mohly rozmnožovat. Chováme je v párech nebo menších skupinách s jedním samcem, protože samci bývají vůči sobě značně nesnášenliví a jejich potyčky končí často vážným poraněním.