Co oči nevidí …

Koně se občas chovají, jako by se v jejich okolí vyskytovaly desítky bubáků. Uskočí před letícím papírkem, odmítá projít kolem vzdouvající se plachty nebo vstoupit do osvětleného prostoru v jinak temné hale, zrychlí se mu tep při pohledu na nový pařez po stromu u cesty, kudy předtím mnohokrát v klidu prošel. Kde hledat příčiny tohoto chování?

Zrak koně

Pro člověka je samozřejmostí vnímat většinu svého okolí s prostorovým rozlišením. Lidské oči jsou umístěny vedle sebe a podstatná část zorného pole se překrývá, což umožňuje dobré prostorové vnímání. Pokud zahlédneme pouze koutkem oka něco, co by mohlo stát za pozornost, obracíme ihned tím směrem celou hlavu, abychom objekt analyzovali. Zrak je přitom tím nejdůležitějším smyslem pro vnímání potencionálního nebezpečí. Pokud nás vyruší například prudká rána kdesi za pravým ramenem, otáčíme se tím směrem, abychom zjistili zdroj hluku a vyhodnotili jeho příčinu z hlediska našeho vlastního bezpečí. Pro zdravého dospělého člověka je spoléhání na zrak takovou samozřejmostí, že si těžko uvědomuje, jak odlišné může být vnímání u jiného tvora. Jestliže se u člověka schopnost hloubkového stereoskopického vidění rozvíjí postupně až do zhruba deseti let věku, přičemž lidé v tomto rozvoji svým dětem výrazně pomáhají cíleným slovním doprovodem (to je moc daleko, nízko, vysoko, to je blíž, to je dál …), jak můžeme očekávat u koně, že bude mít dokonalou představu o prostoru, v němž se pohybuje?

Vnímání prostoru zrakem u koní

Podívejme se nyní blíže na předpoklady koně k vnímání prostoru zrakem. Kůň má oči umístěné po stranách hlavy. Jeho zorné pole je tedy o hodně širší než to lidské. Co má však užší, je oblast, v níž se zorná pole očí překrývají, tedy oblast, ve které lze pracovat s hloubkou obrazu. Co z toho pro koně a potažmo také pro nás, kteří s nimi chceme pracovat, vyplývá? Pro koně je poměrně těžké rozlišit, zda je úzká tenká čára na zemi stín, puklina v zemi nebo ležící kavaleta (obr. 1). Je proto pro koně přirozené objekt překročit, přeskočit či se mu vyhnout, pokud nebude mít možnost si tento objekt dostatečně prozkoumat. Součástí výcviku koně je nejen naučit jej reagovat na pokyny jezdce, ale také mu důvěřovat i v situacích, které kůň může jinak vnímat. Jezdec musí koně opakovaně přesvědčit, že jeho úsudek je správný a že mu může věřit víc než sobě. Zkušený jezdec umožní koni seznámit se s prostředím, ve kterém bude požadovat soustředěný výkon. Kůň někdy potřebuje změnit pozici hlavy, aby mohl prozkoumat předmět, který jej zaujal. Předměty v dálce bude zkoumat se vztyčenou hlavou (obr. 2), k prozkoumání předmětu situovaného na zemi před ním bude potřebovat naopak hlavu snížit (obr. 3). Pro překonávání překážek musí kůň získat zkušenost a jasnou představu o prostoru. Ať je to trailová série kladin ležících na zemi nebo skoková překážka, musí mít správný odhad vzdálenosti a výšky, aby překážku s nejmenším úsilím a bez chyby překonal.

Barování

Barování je způsob, jak koni zničit prostorový odhad a udělat mu v mozku zmatek. Člověk, který má rozum a cit, nemůže nikdy koni takovou zhovadilost udělat. (Poznámka: pojem „barování“ zahrnuje všechny umělé metody k donucení koně, aby při zdolávání překážek skákal výše a pozorněji. Pro koně to tedy znamená, že musí při skoku pokrčit končetiny více, než je nutné a především přirozené. S praktikováním této metody se začalo v Itálii zhruba ve 20. letech 20. století, ovšem v poměrně mírné formě. Lehkými tyčkami vyrobenými z bambusu se klepalo koni po spěnkách – cílem bylo ale vyvolat v koni reflex, nikoliv bolest. Barovat se dá mnoha způsoby. Například se k překážce položí falešná odskoková bariéra a jezdec při přeskoku nechá koně záměrně se uhodit o kladinu překážky. Další krutý způsob se praktikuje tak, že dvě osoby drží bariéru překážky a ve chvíli, kdy se dostanou končetiny koně těsně k bariéře, se bariéra prudkým trhnutím zvedne, uhodí koně do končetin, a způsobí mu tak nepříjemnou bolest. Dříve se k tomuto účelu používaly tenké kovové tyče nebo tlusté bariéry ze dřeva, opatřené malými ostrými kovovými částmi – jejich působení pak bylo silnější … V současnosti je barování považováno za jeden ze způsobů týrání zvířat. Barovat koně jakýmkoliv způsobem, kdykoliv a kdekoliv, je zakázáno. Pokud se při parkurové soutěži prokáže, že se jezdec proti tomuto zákazu provinil, bude vyloučen ze všech soutěží nejméně na dvacet čtyři hodin. Bohužel, podobně jako jakékoliv týrání zvířat se barování prokazuje jen velmi obtížně.)

Ostatními smysly

Koně mají dobrou paměť. Na rozdíl od nás ale nepracují s detaily, ale spíš s tvarem. Koně pracují i s ostatními smysly v situacích, které by člověk řešil za pomoci zraku. Například zmiňovaný přechod světla a stínu má někdy kůň tendenci řešit hmatem, opatrně zkusí našlápnout do podezřelého prostoru nebo si jej chce očichat. Po podezřelém zvuku koni často stačí natočit ucho, a teprve až by další sluchové vjemy vyhodnotil jako nutné ke zkoumání, obrátí se ke zdroji zvuku i zrakem.