Bez kopyt není koně: 5.díl - Kopytní mechanismus

Kdo někdy pocítil na vlastní kůži – nebo na nějakém křehčím objektu či předmětu – tvrdost koňských kopyt, asi nebude příliš věřit, že tyto rohové útvary na konci koňských končetin nejsou v žádném případě kameni podobné rigidní válce, ale že se jedná o poměrně pohyblivý a pružný orgán, který neslouží jen jako odolná ochranná slupka konce končetiny. Podívejme se, jak se vlastně kopyto dokáže pohybovat a co je to ten kopytní mechanismus, o kterém se v posledních letech tolik mluví.

Úvod a vyjasnění pojmů

Abychom si hned na začátku ujasnili pojmy: kopytní mechanismus je vlastně změna tvaru kopyta jako reakce na jeho zatížení. Stručně řečeno jde o to, že se kopyto dokáže roztáhnout, když se zatíží, a zase stáhnout, když se odlehčí; podobně jako gumová přísavka. Kopytní mechanismus je tedy střídavá hra zatížení a odlehčení a jeho úkolem je tlumit nárazy a zároveň jako pumpa udržovat v oběhu krev v kopytě.

Na stojícího i pohybujícího se koně působí zemská přitažlivost, a to kolmo dolů. Tato síla, známá pod pojmem hmotnost či tíha, jde končetinami shora dolů až do spěnkového kloubu. Tam se rozdělí na dvě komponenty: první jde skrze spěnku, čili spěnkovou, korunkovou a kopytní kostí, která díly lamelární (lístkové) rohovině a škáře doslova visí z kopytní stěny, druhá část tíhy pokračuje kolmo dolů skrze šlachy mezikostního svalu a ohýbačů prstů a končí v prstním polštáři. Během pohybu se směry a vzájemné poměry obou dvou sil neustále mění; kopytní mechanismus pracuje.

Na zdravém a funkčním kopytním mechanismu se podílejí pružné struktury kopyta:
– pružný prstní polštář schopný se stlačovat i měnit směr,
– patky schopné se roztahovat,
– pružný střel gumovité konzistence ve tvaru W schopný se oploštit,
– vyklenuté chodidlo schopné se oploštit,
– kopytní stěna zužující se směrem k patkám, která je omezeně schopná pružit, protože je složená z rovnoběžně „přilepených“ rourek,
– obloukovitý tvar kopytní kosti schopné se do omezené míry oploštit,
– pružné kopytní chrupavky rozevírající se při zatížení jako okvětní lístky,
– pružné zavěšení kopytní kosti na lístkovém závěsném aparátu z kopytní stěny.

Než si popíšeme, k čemu vlastně v kopytě dochází, musíme si uvědomit, že přesný průběh, dokonce ani přesný sled jednotlivých změn v kopytě není dosud znám. Stále si odborníci v některých věcech odporují a navzájem své názory vyvracejí. Může se proto stát, že v jedné knize či článku najdete popis, který nebude odpovídat jinému textu (a často si zastánci různých metod úprav kopyt průběh kopytního mechanismu trochu přizpůsobují svým potřebám …). Jedno je však jasné: popsané pohyby a změny tvaru jsou velmi malé, mluvíme o milimetrech; je logické, že na první pohled pak vypadá kopyto jako „kus skály“.

Co se v kopytě děje, když ho kůň svojí váhou zatěžuje a zase odlehčuje?

Obecně je kopytní mechanismus jasný – a shodují se v tom všichni: při došlápnutí se následkem působení tíhy koně roztahuje zadní část kopyta do stran a kopyto se oplošťuje. Při odlehčení se kopyto vrací díky své pružnosti do původního tvaru, čili se vzadu zúží a zase se vyklene. Jenže to je příliš stručný a nedostačující popis, pokud chceme pochopit, jak velký význam má ve skutečnosti kopytní mechanismus. Podívejme se na obě fáze pohybu podrobněji:

Došlápnutí, zatížení kopyta
Když se kopyto zatíží, prošlapuje se spěnka a váha působí hodně na zadní části kopyta. Velká tíha shora působí skrze kopytní kost na prstní polštář a chodidlo a tlačí je proti zemi. Prstní polštář se stlačí a pomáhá roztáhnout patky od sebe. Zároveň se oploští chodidlo a roztahuje směrem ven kopytní stěnu. Protože ta se směrem k patkám zužuje, nejvíce se roztahuje ve své zadní polovině. (Pozn.: kdysi se tvrdilo, že přední polovina kopytní stěny se vůbec nehýbe, že pracují jen čtvrtě a patky, dnes se však odborníci přiklánějí k názoru, že se roztahuje celá kopytní stěna jako louskáček od bodu uprostřed špičky kopyta, viz obr. 1.) Důležité je, aby chodidlo bylo klenuté. Pokud je ploché, není schopné tohoto oploštění a dochází k působení příliš velkého tlaku na spodní plochu kopytní kosti i na chodidlovou škáru. Tíha působící na kopytní kost má však zároveň tendenci ji „odtrhnout“ od kopytní stěny. Lístkový závěsný aparát kosti se roztáhne, takže kopytní kost může uvnitř kopytní pouzdra klesnout jako na popruhovém závěsu (obr. 2), aniž by docházelo k jejímu „dření“ o stěnu kopyta. Zároveň klesající kopytní kost táhne korunku a přední horní část kopytní stěny dolů – a dovnitř. V této horní části se proto kopytní pouzdro naopak zužuje. V zadní části, čili nad čtvrtěmi a patkami, se však nacházejí kopytní chrupavky, které se při došlápnutí rozevřou jako okvětní lístky a roztáhnou zadní část korunky a stěnu patek ven (obr. 3). Zcela logicky dochází k mírnému prohnutí kopytní stěny, které je však hodně vyrovnáno právě její schopností – a možností – se roztáhnout v nosném okraji, čili dole. Zcela vážně se mluví o tom, že jakmile je kopyto okované a nemůže se roztahovat, vyboulení kopytní stěny je výraznější a vznikají pak rády svislé praskliny. Pokud je kopyto naopak bosé, ale má přerostlou stěnu, její dolní okraj se výrazně pod tíhou vyhne ven, celá stěna se vyklene „do sukně“ a dochází k bolestivému páčení lístků v oblasti bílé čáry (lze přirovnat k páčení nehtu …). Z tohoto důvodu se doporučuje, aby stěna byla zhruba na úrovni chodidla, čili aby nosný okraj kopyta tvořila nejen stěna, ale i asi 1 cm široký pruh chodidla podél bílé čáry (viz minulý díl). Klesající kopytní kost se spolu s chodidlem oploští (obr. 2, 3). Protože však kostní tkáň není tak pružná, mohlo by přitom dojít k jejímu prasknutí. Naštěstí je zde střel. Ten spolu s prstním polštářem jako klín vyplňuje vyklenutí kopytní kosti a brání jejímu nadměrnému oploštění. Pokud je tedy dobře vyvinutý, pružný a dotýká se země … Podobný úkol mají i rozpěrky, což je vlastně zahnutá část kopytní stěny. Při větším zatížení mají na sebe převzít část tíhy, aby se mohly patky roztahovat. Musí být proto tak dlouhé, aby byly schopné se dotknout země, ale o něco později, než kopytní stěna. Proto bývají často také vyklenuté, někdy jsou dokonce součástí chodidlové klenby. Na téma délky rozpěrek dodnes panují velké názorové neshody; jejich úkolem je pravděpodobně podpora roztahování patek, částečné zachycení tíhy a zabránění podkluzování kopyta na kluzkém povrchu. Změny tvaru, tlaku a poměru stlačení / roztažení v kopytě působí nejen na kosti, chrupavky či vazivo, ale i na krevní cévy, kterými je kopyto bohatě obalené doslova jako sítí (obr. 4). Když klesá kopytní kost vůči kopytní stěně a roztahuje lístkové spojení, bohatá krevní pleteň se naplní krví. Zároveň s sebou táhne korunku dolů a dovnitř, takže tato se okolo kopyta stáhne jako obruč a nevypustí nahoru žádnou krev. Tlak krve v kopytě roste, na tom se podílí pravděpodobně i prošlápnutá spěnka stlačující prstní polštář, střel a patky, a roztažené kopytní chrupavky, okolo nichž se ještě pevněji stáhla zadní část korunky.

Zvednutí, odlehčení kopyta
Při odlehčování kopyta, které je pozvolné, ne náhlé, se jednotlivé tkáně díky své pružnosti vracejí do původního stavu. Kopytní pouzdro postupně zaujme svůj původní tvar.
Nejdříve se začnou zvedat patky. Chodidlo i střel se pružně vyklenou, korunka uvolní svůj stah a napěchovaná krev je „vystříknutá“ nahoru do nohy. Po překlopení kopyta přes špičku se stáhne i zbytek stěny a vytlačí zbylou krev. S krví odchází z kopyta i vzniklé teplo. Když se kopyto zatíží, když narazí o zem, vzniklá energie nárazu vyprodukuje hodně tepla. Kopyto se zahřeje a ochladit ho může jen horká krev odvedená do končetiny. Tento mechanismus brání koni v zimě, aby se následkem pobytu ve sněhu a mrazu „nepodchladil od nohou“. Na druhou stranu, pokud by nefungoval kopytní mechanismus, kopyto by se při pohybu přehřívalo – tak to aspoň dedukují některé názorové proudy.

K čemu vlastně je kopytní mechanismus

Změna tvaru kopyta a změna tlakových poměrů mezi jednotlivými jeho částmi má dvě hlavní funkce:

1. Tlumí sílu nárazu při došlápnutí na zem. Při dopadu na zem vzniká velká energie, která podle pravidla akce a reakce má tendenci jít „zpět“ po končetině nahoru. Tam by však poškodila klouby a šlachy, takže je nutné ji nějak utlumit. Díky pružnému roztahování kopyta do stran se tato energie přesměruje do stran, postupně prochází jednotlivými tkáněmi a nakonec „vyšumí“, tedy aspoň z části. Díky tomu se může skoro půltunové zvíře řítit po vyschlé a udusané „prérii“ bez zdravotního poškození.
2. Krevní pumpa. Při roztahování a stahování kopyta se mění i tlakové poměry v krevních cévách, což podporuje rovnoměrné prokrvování kopytní škáry a usnadňuje „vypuzování“ krve proti zemské přitažlivosti nahoru do končetiny. Dobré prokrvení je důležité pro správný růst kvalitní rohoviny i pro udržení pružnosti všech tkání v kopytě. Navíc je nezbytné pro přivádění živin a kyslíku a odvádění metabolických odpadních látek z kopyta. Do jaké míry tato kopytní pumpa „odlehčuje“ srdci, je však velká otázka a pravděpodobně je tato míra dost malá (což je v rozporu s tvrzením některých populárních teorií o funkci kopyt).

Je jasné, že pro udržení a správnou funkci kopyta je nutné, aby bylo neustále zatěžované a odlehčováné v pravidelném cyklu; čili aby se kůň neustále pohyboval. To, jak výrazně se kopytní pouzdro deformuje, čili jak moc pracuje kopytní mechanismus, pak závisí na mnoha okolnostech.
– Například na povrchu: čím je povrch tvrdší, tím více se musí patky roztáhnout a tím více se kopyto deformuje. Na měkkém povrchu se mění jeho tvar jen minimálně.
– Kopytní mechanismus se sice aktivuje už při minimálním pohybu koně, čím rychleji však kůň běží, tím je výraznější.
– Samozřejmě závisí na tvaru kopyta (obr. 5). Vyvážené, funkční kopyto (viz minulý díl) bude mít i vyvážený a funkční kopytní mechanismus. Je pak logické, že okované kopyto bude mít tento mechanismus omezený a změna jeho tvaru bude nejen menší, ale často i nesprávná. To stejné však platí pro kopyto bosé, avšak nesprávně upravované (kontrahovaný střel, úzké patky, dlouhá stěna, ploché chodidlo, nesprávně dlouhé rozpěrky apod.).
– Kopytní mechanismus závisí i na způsobu pohybu koně. Jsou teorie, které říkají, že pro dobrou funkci tlumení i krevní pumpy je potřebné, aby kůň nejdříve došlápl na patky, až pak zatížil zbylou plochu kopyta.
– V neposlední řadě je důležitá i konzistence jednotlivých tkání. Suchá rohovina se hůř „hýbe“, snadněji praská a je méně pružná. Naopak mokrá rohovina je měkká a deformuje se příliš i při menším zatížení.

Kdyby nebyl kopytní mechanismus

Pokud kopytní mechanismus z jakéhokoli důvodu nefunguje dobře, dochází ke změně tvaru a vlastností kopyta: Ztenčuje se tloušťka kopytních chrupavek, cévy okolo nich degenerují a ztrácejí schopnost „hydraulického tlumení“, tkáň prstního polštáře měkne a ztrácí pružnost, atrofuje a nahrazuje se tukem, střel ztrácí pružnost, měkne a je náchylný na infekce. To vše výrazně ovlivní i struktury končetiny nad ním, protože kopyto dostatečně netlumí nárazy. Zde jen vyjmenuji nejčastější důsledky poškozeného kopytního mechanismu:

– špatná kvalita rohoviny, čili neschopnost se pohybovat po různých površích v potřebných chodech,
– přetížení kopyta, praskliny, rozštěpy apod.,
– hniloba střelu,
– zvyšující se riziko schvácení kopyt,
– problémy se šlachami,
– nálevky, záněty kloubů až artrózy,
– podotrochlóza a jí podobné bolesti zadní části kopyt, kostnatění kopytních chrupavek,
– svalové problémy.

Příště se zmíníme o tom, jak je to s podkováním kopyt a chozením naboso.