Bez kopyt není koně: 6.díl - Okovat nebo na boso?

Věčná otázka: Okovat nebo ne? Naboso nebo ne? Pominu skupinu nadšených milovníků koní, kteří často bez hlubších znalostí zhltli podmanivé knihy a texty propagující bosonožectví nebo se nechali oslnit plamennými řečmi některých mediálně známých propagátorů „přirozenosti“ u koní a zásadně zastávají nekování koní za jakýchkoli podmínek.

Pominu skupinu zkostnatělých „koňáků“, často z řad sportovců, kteří tvrdí, že dnešní kůň už bez podkov neudělá ani krok. Pominu skupinu majitelů koní, kteří ve snaze zajistit svému koni to nejlepší, stále váhají, ovlivnění na jedné straně moderním „přirozeným“ přístupem ke všemu, na druhé straně zásadovými názory dlouholetých koňáků i „koňáků“ ve svém okolí. A objeví se další skupina lidí, kteří – ať už díky svým nabitým znalostem z nejrůznějších textů (povětšinou na internetu) nebo díky svým osobním zkušenostem – vědí, že nic není černobílé a že koně se sice nerodí s podkovami, ale někdy je třeba jim jejich kopyta chránit, protože se nenarodili ani s jezdcem na hřbetě … A ze všeho nejdůležitější je vědět a poznat, kdy, za jakých podmínek a jaký kůň může být bos, anebo naopak okován - a hlavně, jak se o něho v tu chvíli starat, co po něm chtít nebo naopak na co raději zapomenout. V tom totiž nakonec vězí to největší moudro a ta největší láska ke koni: mít široký rozsah vědomostí, umět koně a jeho potřeby „číst“ a dokázat správně vydedukovat další postupy.  Ze známých vysoce vzdělaných osobností je extrémním zastánce bosonožectví například Dr. Robert Cook, FRCVS, PhD, profesor chirurgie a známý „vynálezce“ bezudidlové uzdečky Bitless Bridle, ale například i u nás známá a populární Dr. Hiltrud Strasser, autorka stejnojmenné metody bosého trimu, která bylo u nás několik let jedinou známou „bosou“ metodou, byť je ve světě považovaná za nanejvýš kontroverzní. Naopak například takové osobnosti, jako je vedoucí podkovářských služeb v New Bolton Center Patrick Reilly, nebo třeba známý propagátor bosého trimu i speciálních podkov Gene Ovnicek zase zastávají názor, že vždy až individuální okolnosti konkrétního koně mohou určit, zda je nutné ho okovat, nebo ho lze nechat naboso. Nechci se v tomto článku zabývat historií podkování koní (která je také často velmi zkreslená podle toho, kdo ji vykládá a jaké zdroje informací si vyhledal či jak je interpretoval), ale pojďme se podívat na to, proč se koně kovou a jaké výhody a nevýhody to může přinést.

Jaké jsou důvody pro podkování koní

V první řadě bych ráda zdůraznila, že praktické zkušenosti, ale i teorie a vědecké výzkumy, v současné době stále více potvrzují, že bosé kopyto je pro koně to nejlepší, co může být. Že chodit naboso je skutečně nejzdravější nejen pro jeho kopyta, ale i zbytek končetin a těla a pokud není nezbytně nutné, je lepší koně nekovat. Ze zdravotního i praktického hlediska! Na druhé straně i mnozí původně zarytí zastánci bosonožectví se názorově „vracejí“ k tomu, že někdy prostě podkovy pomohou - koni i člověku. Že podkova není vždy nutně jen zlo. Za předpokladu, že i okované kopyto bude odpovídat svým tvarem kopytu vyváženému a funkčnímu, jak jsme si ho představili v předminulém díle. Podívejme se na to, proč se koním podkovy dávají, jaká pozitiva to přináší – nebo má přinášet.

Podkovy chrání kopyta před nadměrným opotřebováním

Z minulých dílů již víte, že rohovina kopytní stěny roste od korunky dolů a u nosného okraje se chozením obrušuje. Podobně je to s rohovinou střelu a chodidla. Pokud je povrch příliš měkký, kopyto přerůstá a je ho třeba zkracovat. Pokud je však (vzhledem k tvrdosti a odolnosti rohoviny) příliš tvrdý, může se kopyto obrousit příliš a vrstva rohoviny se ztenčí tak, že nebude dostatečně chránit citlivou kopytní škáru. Tímto problémem mohou trpět například koně, kteří tráví celý den na měkké pastvině, v nastlané stáji či v písčitém nebo bahnitém výběhu a pracovat chodí například na zpevněné tvrdé cesty. Kopyto však může mít nevhodný tvar, například je poněkud šikmější, ostroúhlejší, takže odolnost rohoviny je oslabená tímto sklonem rourek. Vadit může i vysoce abrazivní vlastnost některých písků používaných na jízdárnách nebo pobyt koní v prostředí, kdy se rozblácená zem střídá s vyschlým povrchem „ala beton s kamínky“ a kopyta nemají dostatek času se novým podmínkám přizpůsobit. Taky požadavky člověka coby jezdce nejsou a nemohou být vždy shodné s tím, co a jak by kůň dělal o své vůli. Ideálem by bylo, že by se nechalo na koni, aby si sám volil tempo a cestu, tedy směr i délku pohybu; uznejte tu nepraktičnost! A nezapomeňte, že opotřebování kopyt se zvyšuje i s rostoucí hmotností koně. Takže kůň plus jezdec nikdy nebude to stejné, jako samotný kůň. Kdepak, jezdecký či vozatajský kůň už se nepohybuje přirozeně a po přirozeném prostředí! A kopyta byla přírodou stvořená k přirozenému pohybu koně. Podmínkou dobré pevnosti rohoviny je kromě pevného povrchu potřebný i téměř neustálý každodenní pohyb, který stimuluje kopyta k tvorbě dostatečně pevné a odolné rohoviny. Mluví se o nachozených asi 15 až 20 kilometrech volným tempem, minimálně. Kolik koní má ve svých omezených výbězích tuto možnost? Výsledkem je, že rohovina sebezdravěji vytvarovaného kopyta nemusí za takových podmínek z dlouhodobějšího hlediska snést tuto nepřirozenou zátěž a ubývá jí více, než se stihne vytvořit. Pak – pokud nechceme mít koně jen na dívání – pomůže „vložit“ mezi zem a kopyto ještě nějakou vrstvu. 

Nejčastěji je touto vrstvou železná podkova; je levná, dá se velmi dobře natvarovat podle konkrétního kopyta, je hodně odolná, dobře na kopytě drží a dá se různě modifikovat (ozuby, čapky, šířka, výška, tvar …). Nevýhodou je, že je příliš těžká (asi 0,5 kg pro běžného teplokrevníka), nepružná, poškozuje se jí kopytní stěna (podkováky) a omezuje kopytní mechanismus (brání do určité míry roztahování kopytního pouzdra a zvedá chodidlo a střel od země). Použít lze i podkovy plastové; jsou lehké, pružné, vyžadují méně a tenčí podkováky, méně omezují kopytní mechanismus, lépe tlumí nárazy, ale hůř na kopytě drží a mohou koni zhoršovat jistotu v došlapování. Hůř se opracovávají na konkrétní kopyto a rychleji se ochodí. Na oblíbenosti stále více získávají nazouvací boty, které lze nasadit pouze na chvíle většího zatížení kopyt a poté je zase sundat. Neměly by omezovat kopytní mechanismus, ničit stěnu a bývají i dost lehké. Na druhé straně může být doslova detektivní práce najít tvarově vhodné boty na svého koně tak, aby netlačily, nedřely, aby navíc neklouzaly a ještě něco vydržely … Podkovy a podobná „zařízení“ mají ještě jednu výhodu: v případě nepravidelných kopyt brání jejich nepravidelnému obrušování a tedy zhoršování oné nepravidelnosti (obr. 2). Samozřejmě za podmínky, že jsou dostatečně tvrdé a nedochází i k jejich nepravidelnému obrušování.

Ochrana proti klouzání

Příroda koni dala do vínku dobře vytvarované kopyto, které by nemělo v „přirozených“ podmínkách při „přirozeném“ pohybu koně příliš klouzat, protože by kůň byl už od podstaty ohrožen. Opět jsme u toho, že by se dnešní jezdecký kůň musel pohybovat dle svého uvážení po „vybraném“ povrchu a především – jeho bosá kopyta by musela být upravená skutečně naprosto přirozeně … nežijeme ale v pohádce, bohužel, a skutečností je, že přinejmenším u nás je příliš mnoho bosých koní s kopyty naprosto „nepřirozeně“ upravenými a tedy nespolehlivými na kluzkém povrchu či ve větších rychlostech nebo při prudších pohybech (obr. 3). Kdo při úpravě bosého kopyta myslí na rozpěrky, na výšku stěny v zadní části kopyta? A kdo ohlídá, aby se tato „nadbytečná“ rohovina neochodila ve chvílích, kdy se kůň pohybuje po tvrdém? Oprávněně se právě této nedokonalosti obávají všichni skokoví závodníci, dostihoví jezdci a trenéři a mnohdy i jezdci rychlostních westernových disciplín. Nelze zapomenout ani na koně pracovní, především ty, kteří tahají v lesích těžké klády. Co se týče klouzání, mluví se totiž především o pohybu na trávě, vlhké hlíně či tužším blátě, a to u koní, kteří se pohybují rychlejším chodem nebo musí prudce měnit rychlost a směr, popřípadě pokud je terén zvláště členitý a kůň má pořádně zabrat. Znovu jsme u toho, do jaké míry je jezdec ochoten a schopen přizpůsobit své požadavky momentálním možnostem koně. Nelze nikomu sahat do svědomí! Nelze odsuzovat jezdce, kteří chtějí závodit a ohánět se tím, že mají přizpůsobit jejich práci stavu terénu a v případě nepříznivých podmínek chodit jen krokem či se na svého koně jen dívat. Taková nepravidelnost v tréninku totiž může nadělat mnoho jiných škod, často větších, než jsou korektní podkovy na kopytech! K tomuto účelu už dávno neslouží jen vysoké ozuby a hmatce, které výrazně mění rozložení sil působících na kopyto a končetinu a právem je lze považovat ze škodlivé. Dostihoví fanoušci již dlouho znají podkovy „s profilem“, čili takové, které mají na spodní straně výraznou průběžnou rýhu. Ale i nové pantoflice s novými hlavičkami podkováků poskytují koni obvykle dostatečnou trakci. Je třeba myslet také na to, že na asfaltu či ledě obvykle bosé kopyto klouže výrazně méně, než okované!

Náprava nepravidelných kopyt / postojů

Vhodně upravené podkovy z vhodných materiálů mohou pomoct „narovnat“ nohy. Samozřejmě se jedná o hříbata, a to stará pouze několik dní až týdnů nebo nanejvýš několik měsíců. Nejčastěji se používají podkůvky s prodlouženou špičkou pro nápravu překlubování (flexní kontraktury, příliš strmé spěnky či překlubní kopýtka, viz obr. 4), s prodlouženou zadní částí (pro nadměrné prošlapování spěnek, měkké spěnky hříbat), nebo s rozšířeným vnitřním či vnějším ramenem pro nápravu nožiček do „X“ nebo do „O“. Kdysi se používaly podkůvky železné a připevňovaly se na kopýtka podkováky, nyní existují mnohem šetrnější podkůvky plastové, které se na kopýtka přilepí. Používají se v situacích, kdy nepravidelnosti nepomůže pouhá korekce kopýtka a na operaci je „ještě brzy“.

Pomoc při léčbě některých nemocí / úleva koni od bolesti či nepohodlí

Tyto dvě situace dávám společně do jednoho bodu, přestože nemusejí spolu vždy souviset. Jde v nich často o to, že ochranou kopyta, čili vložením ještě jedné vrstvy mezi kopyto a zem, se může mnoha koním ulevit; od bolesti nebo „jen“ od nepohodlí. Jsou koně, kteří následkem dosavadní péče, nekvalitní rohoviny či nemoci nemohou chodit naboso, protože je to „tlačí“, někdy až bolestivě. Nemusí to být pouze během ježdění, někteří koně tak nedojdou – především po suchém, tvrdém a nerovném povrchu – třeba ani ze stáje do výběhu. Nebo dojdou, kulhavě a ztuhle, a ve výběhu pak prostojí celý den. Člověk se může až divit, jak se změní pohybový projev takového koně, když se okove! Jak se najednou začne pohybovat uvolněně, pružně, ochotně - to vše jsou známky zdraví a spokojenosti. Zavrženíhodným extrémem je zatvrzené udržování koně naboso i přes zjevnou „ztuhlost“ chodů, neochotu koně se pohybovat či dokonce kulhání! Někteří koně potřebují, obvykle následkem nemoci, pomoct například s úpravou došlapování, se zlepšením překlopu dopředu či do stran nebo třeba i pozměnit rozložení sil působících na kopytní pouzdro (obr. 5). Přestože většinu případů lze po změně životního prostředí a životního stylu koně napravit bez podkov, v určitých situacích je třeba sáhnout k nějaké ochraně kopyt, třeba jen dočasně. Nebo mohou být podkovy definitivním řešením pro dožití těžce postižených koní; protože bez nich nejsou schopni se bezbolestně pohybovat a byli by adepty v lepším případě pro nebezpečné přetnutí nervu, v horším případě pro utracení. Nelze zapomenout, že nepohodlí a bolest při došlapování není pouze problémem kopyt! Koně, které bolí doslova každý krok, budou používat jiné pohybové vzorce: budou jim pracovat svaly nekoordinovaně, některé ztuhnou a jiné budou pracovat „proti nim“ ve snaze pozměnit pohyb celého těla tak, aby se kůň co nejvíce vyhnul bolesti či nepříjemnému tlaku při došlápnutí. Mění se průběh celých nervosvalových řetězců, výsledkem jsou blokády kloubů a následně až přímé změny na kloubech (končetin i páteře), jako záněty nebo artróza. Blokády kloubů a svalová ztuhlost ovlivňuje tok energie i krve v těle, což se může projevit i poškozením vnitřních orgánů. Vše souvisí se vším - jak říká tolik populární holistický (celostní) pohled na organismus. Proto je třeba (mimo jiné) zajistit, aby koně došlapování nebolelo nebo aby mu nebylo nepohodlné. Jednou z možností (samozřejmě nikoli jedinou) jsou podkovy.

Úprava předvádění končetin / pohybu koně

Pominu extrémní ovlivňování pohybu koní ve stylu severoamerických mimochodných plemen, které lze opravdu zařadit do kategorie týrání, či podobných praktik v některých jiných sportovních či výstavních disciplinách. Obvykle lze „hraním si“ s rozložením hmotnosti podkovy na kopytě ovlivnit to, jaký bude kůň danou končetinou opisovat oblouk, což se nakonec projeví i v jeho celkovém pohybovém projevu. Těžká podkova koně nutí zvedat nohy výš, jeho pohyb tak bude vznosný a energičtější, protože kůň na zvednutí těžkého kopyta vynaloží více sil. Toho lze použít i při posilování koní (naprosto promyšleně a s rozumem!). Ale lze ovlivnit i rozmetání koní či strouhání nebo jiné nepravidelnosti dané většinou exteriérovým nedostatkem. Samozřejmě pohybový projev koně ovlivní podkovy ještě jinak: mohou ho zlepšit tak, že kůň se díky nim bude pohybovat s lepším kmihem, bude lépe projíždět menší obraty, lépe bude prodlužovat chody, shromažďovat se, provádět prudké přechody, bude jistý v odskoku i doskoku apod. Toto ocení obvykle drezurní či skokoví jezdci pracující na trávě, ale třeba i koně rychlých westernových disciplín. Hlavní důvody, proč koně kovat, jsme si řekli. Abyste si však z tohoto článku neodnášeli poznatek, že podkovy jsou nevyhnutelné a jejich negativní účinek se přeceňuje, příště se podíváme právě na jejich nevýhody a na to, jak to udělat, aby je kůň už nemusel nosit.