Když je kočka užitečná
Paní Štíhlová, jak jste se vůbec dostala ke kočkám?
Mainské mývalí kočky u mne doma, to je ten pravý půvab nechtěného. Léta jsem tvrdila, že ten vousatý démon překročí můj práh jen přes mou mrtvolu. Argumentovala jsem tím, že kočka ovládne celý prostor bytu, včetně vzdušného, a nikdo jí v tom nezabrání. Nenapadlo by mne, že hned první kočka, kterou si nakonec vyprosila moje dcera, ovládne zejména prostor našich srdcí.
Kolik koček máte v současnosti? Jak časově náročný je pro vás jejich chov?
Víte, odpověď na otázku ohledně počtu koček je velmi ošemetná. Odpovím-li, že momentálně jsem někde mezi patnácti a třiceti, chovatel ví, že mě potkala radostná událost a mám dva nové vrhy koťátek. Majitel jediného mazlíčka však po této odpovědi musí zákonitě omdlít. Kolik že jich tedy mám? Vlastně žádnou, protože ony všechny mají mne. Ani odpověď na druhou otázku není jednoduchá. Pokud děláte to, co vás baví, věnujete tomu všechen volný čas a ani vám to nepřijde. Jsou samozřejmě rutinní věci spojené s chovem, na které bych velmi ráda „měla lidi“. Například čištění toalet, luxování, vymývání misek …, ale domnívám se, že většinu takto získaného času bych stejně strávila s kočkami nebo s lidmi kočkomilnými.
Kdy jste se poprvé setkala s felinoterapií?
Poprvé jsem slovo felinoterapie slyšela asi před deseti lety z úst Mgr. Ladislavy Hilbertové (ředitelka dětského domova v Havířově, pracuje s Ragdolly Ginou a Eliášem). Zpočátku jsem nevěřícně kroutila hlavou, později začala obdivně pokyvovat. Mne k felinoterapii dovedly mé vlastní kočky. Zkrátka ji začaly provádět a tím mě přiměly k tomu, abych do toho šla.
Pokuste se prosím našim čtenářům popsat, co je to felinoterapie.
Dovolím si poskytnout definici mého pojetí felinoterapie: je to pozitivní stimulace naladěného jedince prostřednictvím spolupracující kočky za účelem zlepšení či stabilizace jeho psychofyzického stavu. Já spolupracuji s mainskými mývalími kočkami.
Může felinoterapii provozovat kdokoliv, anebo je zapotřebí odborného vzdělání anebo absolvování kurzu?
Felinoterapii jako jeden z oborů zooterapie lze uchopit mnohým způsobem. Terapeutické schopnosti kočky se mohou projevit i bez zásahu člověka – terapeuta. Kočka působí na své okolí již svou přítomností, aniž by si to „její lidé“ příliš uvědomovali. Teprve když vám takový člověk na otázku, zdali má kočku, odpoví nadšeným desetiminutovým monologem, Ódou na zrzavého Marcela, je jasné, jak na tom s kočkami je.
Rozšířenou a velmi propracovanou formou je Návštěvní služba, která se dlouhodobě rozvíjí v rámci Nezávislého chovatelského klubu. Aktivní felinoterapie s rodinným poradenstvím, které se věnuji já, se opírá nejen o poměrně široký studijní záběr, ale zejména o praxi v oblasti osobnostního a výchovného poradenství.
Felinoterapie sice znamená „terapie kočkou“, ale podstatný je ten prvek, který ve slově felinoterapie obsažen není, a to člověk, pacient, klient, zkrátka ten, komu kočka pomáhá. Dle mého názoru se terapeut bez kvalitních znalostí psychologie, zákonitostí fungování mezilidských vztahů a bez orientace v etiologii psychosomatických potíží může pouštět na tenký led. Mít jen vhodnou kočku zkrátka nestačí.
Co musí splňovat kočka, aby mohla felinoterapii dělat? Mohla byste nám prozradit, s jakými plemeny jste se ve své praxi setkala při felinoterapii? Která jsou využívaná nejčastěji?
Kočičím terapeutem se může stát kočka kteréhokoliv plemene, pokud k souvisejícím aktivitám vykazuje vlohy. Literatura uvádí jako nejvhodnější plemena Ragdoll, Něvská maškaráda, Mainská mývalí kočka, Sibiřská kočka aj., ale dnes se v této oblasti úspěšně uplatňují i ostatní plemena včetně koček s nedoloženým původem. Předpoklady kočky k terapeutickým aktivitám nejsou výsadou plemene, ale jednotlivých linií. Vždy jde o individuální vlastnosti kočičího jedince, jeho schopnosti a zájem o terapeutické aktivity. A samozřejmě o souznění kočky s majitelem – terapeutem.
Ráda bych dodala, že to, že jsem chovatelkou mainských mývalích koček a současně se věnuji felinoterapii, spolu souvisí jen částečně. Chov mi dává větší prostor při výběru talentovaného kočičího terapeuta a možnost rozvíjet spolupracující linie koček. Rozhodně ale neplatí, že výstavně úspěšní jedinci jsou současně těmi nejlepšími terapeuty. Fyziognomie kočky hraje významnou roli už při prvním kontaktu člověka s ní. Přiznám se, že mé nejúspěšnější kočky, Fláfína a Kabí, by na výstavě koček nijak neohromily. V terapeutické praxi však dlouhodobě dosahují výsledků téměř hmatatelných a jsou to kočky, kterým neodolají ani poměrně konzervativní lidé a vůči felinoterapii indiferentně naladění jedinci.
Jak si máme představit takové felinoterapeutické sezení? Můžete nám popsat pro představu, jak probíhá? Může se stát, že kočka klienta odmítne?
Nemohu zobecňovat. Aktivity těch, kdo se v práci s kočkou pro člověka našli, se velmi liší. Jiný je cíl, obsah i forma práce s kočičkami v domovech pro seniory, při práci s dětmi nebo s hendikepovanými lidmi. Vždy však jde o činnost individuální a z pohledu terapeuta vysoce individualizovanou.
Já se zaměřuji na poradenství v oblasti rodinných vztahů, výchovného poradenství a komunikace. Jakkoliv se může zdát zvláštní, že by kočka mohla pomoci zvládat obtížné životní situace dětí, nebo snad i dospělých, praxe hovoří ve prospěch koček.
Má odpověď na otázku, zdali kočka může klienta odmítnout, zní ano. Do programu terapeutických činností se zapojují jen některé z mých koček a ty většinou pracují v týmu. Velmi zajímavé však je pozorovat při práci i sólistky. Pokud kočka kontakt s člověkem odmítne, respektuji to.
Tušíte přibližně, kolik lidí v současnosti pracuje v Česku s kočkami ve svých terapiích?
V poslední době zájem o felinoterapii ze strany majitelů koček výrazně vzrostl, a to zejména díky větší otevřenosti veřejnosti i institucí směrem k alternativním léčebným postupům.
Žijeme v instantní době, která v člověku vzbuzuje naději, že vše lze změřit, ovládnout a řídit a že na problémy existují rychlé, dobré a bezbolestné recepty. Teprve když věci nefungují tak, jak si člověk naplánoval, dokážeme připustit možnost jiné, delší cesty.
Kočičí terapie nám pomáhá nalézt odpovědi na otázky. Je však i během na dlouhou trať a učí nás, mimo jiné, jaká je hodnota našeho času.
A felinoterapie v té nejširší praxi? Znám rodiny, které si cíleně pořizují vhodnou kočičku či kocoura pro rehabilitaci některého z jejich členů a vývoj situace pak dlouhodobě konzultují.
Můžete naše čtenáře pozvat někam, kde by se mohli setkat s felinoterapeutickými kočkami?
Zaujmete-li někdy jakoukoliv kočku natolik, že se vám začne věnovat, prošlapávat vám některou část těla, zalehne vás v podivné pozici, uvede vás do zvláštního stavu mysli předením, okupujíc vaše rameno, a vy u toho budete mít těžko popsatelné velmi příjemné pocity, patrně jste se setkali s kočkou – terapeutkou. Je pak jen na vás, dáte-li vám dvěma šanci.
Na stránkách Dětského domova v Havířově (http://ddhavirov.uvadi.cz/felinoterapie) se můžete dočíst o práci Ragdollů v prostředí školského zařízení. O možnostech Návštěvní služby získáte široké informace na webu Nezávislého chovatelského klubu (http://www.nchk.estranky.cz).
Pokud si nejste jisti, zdali je kočičí energie právě tím, co vám schází, rádi byste si vyzkoušeli pocity ze vzájemného kontaktu s kočkou, nebo potřebujete zjistit, zdali vám ve vaší situaci může felinoterapie pomoci, můžete si u nás vyzkoušet Kočičí hernu (www.felinoterapie.cz), nebo se obraťte na chovatele, kteří na svém webu felinoterapeutickou činnost uvádějí.
Kde kočka zachránila život
•V dubnu 2007 obletěla celý svět zpráva, jak kočka v Německu zachránila novorozeněti život. Krkavčí matka odložila uprostřed noci na prahu domu v německém Kolíně nad Rýnem své novorozeně. Kočka, jménem Mrkvička, dítě objevila, a tak hlasitě a usilovně mňoukala, dokud nevzbudila spáče. „Ta kočka je hrdinka,“ prohlásil mluvčí kolínské policie Uwe Beier. „Ječela tak děsně, že upoutala pozornost majitele domu a zachránila mimino před životu nebezpečným podchlazením. Domácí se šel podívat, proč ten kocour tak vyvádí, a našel venku novorozeně, které tam leželo na zemi. Chlapeček byl hospitalizován jen s mírným podchlazením.“
•Jiný příběh hovoří o nalezenkyni, čtrnáctileté kočce Winnie, která milovala v noci podřimovat na parapetu Keeslingovic ložnice. Jedné březnové noci tenhle její zvyk zachránil několik životů. Onoho dne si Keeslingovi půjčili plynové čerpadlo, aby odpumpovali vodu, co jim zbyla ve sklepě po záplavách. V noci bylo venku pod nulou, a tak byla okna kromě toho Winniina zavřená. Když šla Cathy Keeslingová kolem půlnoci spát, vypnula čerpadlo. Manžel i čtrnáctiletý syn spali. Nikdo z nich netušil, že se ve sklepě z čerpadla nashromáždil jedovatý oxid uhelnatý, který po zapnutí horkovzdušného topení začal vzlínat vzhůru do pater. Rodina spala. „Najednou Winnie skočila z okna přímo na mě. Mňoukala jak smyslů zbavená a škrábala mě do obličeje a do vlasů,“ rekapituluje Cathy. „Co to do ní vjelo? – říkala jsem si. Zkusila jsem vstát z postele, ale jakmile jsem se posadila, měla jsem pocit, že mě někdo přetáhl klackem.“ Jen co se skácela zpátky do polštářů, Winnie na ni zas dorážela. Cathy nakonec přemohla omámení a pokoušela se vzbudit chotě. S telefonem v ruce se pak vypotácela na chodbu. Na zemi ležel tváří dolů syn. „Nevím jak, ale podařilo se mi vytočit tísňové volání,“ líčí. „Za pár vteřin – aspoň tak mi to připadalo – nám záchranáři bušili na dveře.“
Hospitalizovali je s těžkou otravou oxidem uhelnatým. „Zástupce šerifa tvrdil, že ještě pět minut, a už bychom se neprobrali,“ konstatuje Cathy. „Winnie je nalezenec, kterého jsem se ujala jako koťátka a krmila je očním kapátkem. Teď je z něj superkočka.“
•Jiný příběh jsem zažila já sama. V noci mě vzbudila moje kočka, pořád mňoukala, vstala jsem a kočka mňoukala u dveří. Otevřela jsem je a mňoukala před kuchyní. Když jsem otevřela dveře, slyšela jsem divný zvuk a zjistila, že stará rychlovarná konvice se zapnula, protože jsem ji nevypnula z elektriky, a vařila se bez vody. Kdo ví, co by následovalo. Stejně nechápu, jak je možné, že kočka cítí nebezpečí přes dvoje dveře a zeď.
Zdroj: www.readersdigest.cz,
www.celysvet.cz
