Takže krmím. Krmím koně. Je to splněný sen! Ale nikdy nebyl můj. Raději bych spal a krmil se sám. Je zimní ráno, hodiny ukazují depresivních 6:00 hodin, obouvám si gumové holínky. Jsem ve stavu tzv. zombie. Nevnímám a necítím nic, ovládají mne nejnižší pudy. Je to hlad. Ne můj, koňský.
Seno
Otevírám dveře a vycházím ven. Zatím to nevypadá nejhůř. Mám na sobě boty i bundu. Den začíná úspěšně. Na druhý nádech zjišťuji, že to tak slavné není. Mrzne. Probouzím se. Přepadává mne pocit, že se chci vrátit do teplíčka, zavřít oči a spááát aspoň do devíti. Ale hlad je silnější. Zima a všudypřítomný hlad. Není to gulag? K něčemu je to dobré, probouzím se. Nevím, jestli je to dobře …
Beru do ruky vidle. Nebudu popisovat, co to je, všichni jsme schopní používat slovník cizích slov nebo navštívit nějaký skanzen. Vidle studí. Neříkal jsem si, že si konečně už vezmu rukavice? Ale zase je nemám. Vidle mají pokřivené zuby. Přemýšlím, kdo je měl naposledy v zádech. Já totiž jen v rukách.
Přicházím k senu. Tuhle část už mám solidně nacvičenou. Nedělám to poprvé. Několika přesnými výpady napíchnu požadovanou dávku na Neptunův čtyřzubec. Kdyby nebylo tak brzké ráno, určitě bych si řekl, že přes mou alergii to seno voní pěkně. Nesu na vidlích nejhladovějšímu koni jeho snídani. On se na ni hrozně těší. Ihned se natáhne a z vidlí vyrve první sousto. Část sena pro jeho nenažranost padá už před boxem. Na mě. To zvíře mi to dělá schválně. Jako vždycky. Zatnu zuby a kousnu se do jazyka. Koník konečně papá svou dávku suché trávy. Stejně se to opakuje u dalších koní. Všichni chtějí, aby se jim seno dávalo přímo do hlavy. To, že v senu jsou i zapíchnuté vidle, jim nevadí. Dnes jsem na sebe hrdý, protože dva strávníky z patnácti jsem překvapil a oni nestihli seno rozsypat do boxové uličky. Stejně beru do ruky studené hrábě (rukavice!) a rozsypané seno shrabávám. Zaseknu se u otázky, který z věčných hladovců si zaslouží dávku navíc, kterou jsem shrabal. Jako vždy navrhnu sebe. Vložím stéblo mezi zuby a cítím se jako kovboj. Zbytek sena vracím do zásobníku. Cítím škodolibou radostí, že když si to rozsypali, nic navíc nedostanou. Chci odejít, ale chroupání koníků zní tak nějak kouzelně. Zdržím se na pár vteřin. Chroupu. Já bych chrápal.
Pokračuji do další stáje. Tady mne překvapila kobyla. Stojí u zásobníku sena a v klidu si žere. Já v klidu určitě nejsem. Nečeká na poctivý příděl stravy, jaký mají dostat všichni ostatní čtyřnožci. Ptám se jí, jak se dostala ven. Neodpovídá, žere. Ignoroval bych ji za trest taky, ale nemůžu. Musím se dostat k zásobníku. Kobylu dávám do jejího otevřeného boxu. Snažím se vcítit se do pocitů ostatních obyvatel stáje, kteří se celou noc museli útrpně dívat, jak si ta potvora baští. Podle množství a stavu stravy na zemi, která prošla celým trávicím procesem (i tím posledním), je mi jasné, že u sena strávila úplně celou noc. Za trest nedostane snídani. Dívá se na mě nechápavě, když jí místo snídaně ukazuji neslušné gesto prostředním prstem. Neudržím se a řeknu jí „to máš za to“. Koně v klidu žerou, potvora kouká. Doufám, že to časem všichni ocení.
S krmením jsou na řadě nyní koně ve třetí stáji – ve stodole. Mám opětovně radost, že mě ti koně snad i rádi vidí. Oni zjevně mají největší hlad na celém světě. To i ti, kteří přes noc ožírali balíky, na které dosáhnou díky svým teleskopickým krkům. Nikdo mi nevymluví, že koně se přes noc neproměňují v žirafy. Když přeperu balík sena, který je na nejhorším místě, kde může být, roznosím všem jejich dávky. Měl jsem být číšníkem. Koně v klidu chroupou. Vracím se k uprchlíkovi. Nedá mi to a přece jen tu snídani dostane. Radost má tak velkou, že začínám pochybovat, jestli v noci kradla opravdu ona.
Voda
Ještě musí dostat vodu. Napáječky před pár dny zamrzly. Proto má v boxu každý kůň svůj kyblík. Ale kde? První kůň ho zakopal do slámy. Jak to udělal? Naštěstí ho najdu detektivním úsudkem celkem rychle. Kyblík si dávám ke dveřím, ať ho mohu rychle naplnit. Povedlo se. Druhý koník svůj kyblík nechal na svém místě. Tak jsem ho nevědomky zaházel já pro změnu senem. Chvilku mi trvá, než jsem to pochopil. Byl jsem přesvědčený, že kůň kyblík sežral. I s ovsem. Kyblík nalezen. Naplněn vodou. Další kýbl si koník naplnil sám. Asi si řekl: „Je prázdný, tak se do něj …“ Povedlo se mu to asi časně z večera, protože recyklované seno je již ke kyblíku přimrzlé. Jsem nebývale klidný. Kyblík koník dostane jiný. Než mu do náhradního kýblu dám vodu, tak ten původní někam přesune. Vykašlu se na vtipálka. Nedám mu vodu, dokud za mnou nepřijde a neomluví se mi. Jdu k dalšímu koni. Toho pochválím, má všechno tak, jak má být. Naliju mu vodu. Kůň se podívá na mne a pak na kýbl. Dá do něj hlavu, kývne hlavou a … kýbl prostě vylije. On snad nemá vodu rád. Jeho oblíbený rum mu určitě nalívat po ránu nebudu. Oběma hříšníkům nakonec vodu přece jen dám. I když celou cestu od kohoutku ke stáji přemýšlím, o kolik se mi s každým kýblem prodlouží ruce. Vodu teď mají všichni. Nahlížím do boxů a zjišťuji, že někteří již mají vypito. Podívám se na jednoho žíznivého býložravce. Ten se na mne podívá s láskou v jeho modrém oku. Skoro slyším, jak říká: „Lásko, ještě.“ Jdu pro další kýbly s vodou. Jako vždy si trochu vody naliji do levé a o chvilku později i do pravé boty. Poliju si taky kalhoty. Jsem smířen se svým osudem a drmolím si něco o tom, že já jsem vrcholem potravního řetězce na rozdíl od mých osobních tyranů. Poslední vodu nesu k „vylívači“ kyblíků. Upadnu. Uvědomuji si, že je fakt zima, protože voda, co ten kůň rozlil, už zmrzla. Nadávám mu. Tváří se, že je mu to jedno. Namyšlenec …
Koně mají rádi mě a já mám rád je. Eva to tak říkala.
Koně chroupají a tváří se, že i vody mají dost. Považuji svůj ranní úkol za splněný. Odcházím již zcela probuzen a vyčerpán domů. Přicházím k domu. Něco je špatně. Já nedal klíče do zámku. Pravděpodobně zmrznu. Za to můžete vy, vy, vy … Koně. Ale třeba budu pak slavný. Napíšou mi cedulku: „S láskou vzpomínáme na našeho krmiče, který umrzl. Koně.“