Želva stepní, 1. část – Testudo horsfieldii Gray, 1844 (syn. Agrionemys horsfieldii)

Želva stepní (čtyřprstá) je v současnosti díky benevolentní ochraně nejvíce importovanou suchozemskou želvou do ČR. Stala se snadno dostupným a relativně levným „mazlíčkem“ (či ještě hůře „hračkou pro děti“), a tak se bohužel ne vždy dostane do rukou zodpovědného a poučeného chovatele. Chtěl bych tímto svým článkem, shrnujícím více než deset let zkušeností s touto nesmírně zajímavou želvou, napomoci k větší znalosti základních principů chovu a možná i odradit některé chovatele od impulzivního a neuváženého nákupu této želvy. Patří sice k relativně odolným a nenáročným druhům želv, přesto její chov vyžaduje od chovatele splnění mnoha podmínek.

Želva stepní se od svých středomořských příbuzných (Testudo hermanni, T. graeca, T. marginata, T. kleinmanni) liší kulatým a plochým karapaxem. To je markantní zvláště u mladých zvířat, ve stáří dochází k jeho prodlužování. Dalším nápadným znakem jsou čtyřprsté končetiny, díky nimž si vysloužila další české pojmenování – želva čtyřprstá. Velikostně patří tato želva k menším druhům, obvykle dosahuje jen 15 až 18 cm. Zatímco samci mají v dospělosti okolo 12 až 15 cm, samice mohou vzácně dorůst až 23 cm. Maximální udávaná velikost naměřená v přírodě byla 28,8 cm.

Zbarvení a tvar krunýře jsou značně proměnlivé a jsou hodně ovlivněny i věkem zvířete. Mláďata jsou jednolitě hnědavě zbarvena. Jejich karapax je velmi plochý a kulatý. Staré samice mívají karapax víceméně klenutý. Zbarvení krunýře bývá od tmavě hnědé přes šedavou až po žlutavou. Časté jsou černé skvrny nepravidelného tvaru na každém štítku tvořící jakoby šachovnicový vzor. Hlava, krk, končetiny a ocas jsou žlutavě hnědé.

Želvy stepní mají silné přední končetiny chráněné zepředu velkými šupinami, na každé končetině jsou 4 silné dlátovité drápy uzpůsobené k hrabání. Hlava je výrazná, robustní, s živýma velkýma očima a silnými čelistmi.

Zjevná odlišnost od ostatních želv rodu Testudo (T. graeca, T. hermanni, T. marginata, T. kleinmanni) byla důvodem k ustanovení nového rodu Agrionemys Khozatsky et. Mlynarski, 1966. V současnosti není tento monotypický rod herpetology všeobecně akceptován, přesto se s tímto jménem často setkáváme, a to nejen ve starší literatuře.

Pohlavní rozdíly spočívají nejen v celkové stavbě těla, kterou však můžeme posoudit až u starších plně vyspělých jedinců, kdy jsou samci oproti robustním samicím mnohem drobnější, ale nejjistějším rozpoznávacím znakem je velikost a tvar ocasu. Ocas samců je výrazně delší a masitý. Samičky jej mají krátký. Zatímco konkávní tvar plastronu samců, který bývá dobrým rozpoznávacím znakem u ostatních druhů rodu Testudo, nám mnohdy o pohlaví želvy stepní nenapoví nic.

Želva stepní v přírodě – areál, habitat a roční cyklus

Želva stepní obývá suché stepní, popřípadě pouštní oblasti a nevyhýbá se kopcovité krajině se skalními výchozy v oblastech se značně drsným kontinentálním klimatem. Léta jsou zde horká a zimy velmi tvrdé a chladné. Tyto velké meziroční rozdíly teplot determinují celý životní cyklus těchto želv v přírodě. Želva stepní je přizpůsobena extrémním klimatickým podmínkám vyznačujícím se velikou roční amplitudou teplot. Adaptací na ně jsou dvě klidová období – hibernace v zimním období a aestivace v horkých letních měsících. Někteří autoři uvádějí plynulý přechod z aestivace do hibernace. Období aktivity tudíž může být velmi krátké (duben až červen) a želva musí během jarního období stihnout nejen reprodukci a vytvoření rezerv na období latence, ale poté také vyhloubit či nalézt dostatečně hlubokou noru, kde nepříznivé období přečká. Z těchto důvodů jsou tyto želvy velmi žravé a také mnohem aktivnější než evropské Testudo (např. intenzivně hrabou a jsou i mobilnější). Jsou také mnohem odolnější vůči chladnému klimatu, i když vlhké počasí jim nesvědčí.

Areál výskytu želvy stepní se rozprostírá od Kaspického moře směrem na východ a na jih. Obývá jih Gruzie, Arménii, jižní Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádži­kis­tán, Turk­menistán, Uzbekis­tán, sever a východ Íránu, Ázerbájdžán, Afghánistán, Pákistán, sever a jih Balúčistánu a západní Čínu – provincie Sin–ťiang (Xin­jiang). Je možné, že na jihozápadě zasahuje až do Turecka. Na tomto rozsáhlém území tvoří tento plastický druh několik poddruhů. Aktuálně je rozlišováno 6 poddruhů, z nichž 3 byly popsány v relativně nedávné době.

Testudo horsfieldii horsfieldii Gray, 1844

Testudo horsfieldii kazachstanica Chkhikvadze, 1988

Testudo horsfieldii rustamovi
Chkhikvadze, Amiranschwili & Atajew, 1990

Testudo horsfieldii bogdanovi
Chkhikvadze, 2008

Testudo horsfieldii kuznetzovi
Chkhikvadze, Ataev,
Shammakov & Zatoka, 2009

Testudo horsfieldii terbishi
Chkhikvadze, 2009

Původ želv dovážených v posledních letech do ČR bývá deklarován jako import z Uzbekistánu. V minulosti k nám nejčastěji proudily nejspíše z Kazachstánu.

Druh je v současnosti v Červené knize (IUCN Red List) řazen mezi druhy zranitelné (VU – vulnerable), Washingtonskou konvencí (CITES) je zařazen do přílohy II. Evropské společenství (EU) ji zařazuje do kategorie B. ČR se k ochraně zvířat zařazených do přílohy CITES II postavilo tak, že novelou zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi – CITES, zrušila povinnost registrace, čímž zcela uvolnila ruce pašerákům a překupníkům zvířat a de facto zlegalizovala do té doby načerno chovaná zvířata bez registračních listů.

Pořízení želvy

V podstatě existují pouze dvě varianty, a to nákup zvířete z importu nebo nákup odchovu od chovatele. Z finančního hlediska se může zdát výhodnější nákup importu, který obvykle bývá k mání za nižší cenu. Výhodné je to však pouze zdánlivě, jelikož u těchto zvířat, která mají za sebou ledasco, je mnohem vyšší riziko různých komplikací. Osobně bych takto volil nákup například subadultních zvířat, ale ne mláďat. Po nákupu je vhodné (lépe řečeno nutné) nechat vyšetřit trus na přítomnost parazitů a až po výsledcích z koprologického vyšetření, v součinnosti s veterinářem, želvy cíleně odčervovat. Opačný postup, tj. želvy preventivně odčervovat a pak (ne)dělat vyšetření, je diletantismus a může želvám spíše uškodit. Použití antiparazitik totiž samo o sobě nese nezanedbatelná rizika.

Nákup v lidské péči odchovaných želv je nejen etičtější, ale v podstatě méně riskantní a umožňuje novému chovateli získat potřebné informace od stávajícího chovatele a lze do budoucna očekávat určitý poradenský servis.

Při každém získání nových zvířat je nutné jejich držení po nějakou dobu odděleně od ostatních. Po celou dobu karantény jim věnujeme zvýšenou pozornost. Ochráníme tak stávající chovance, ale také včas podchytíme eventuální problémy nových svěřenců.

Dilemata na začátek:
terárium, či venkovní chov, solitér, či skupina?

Osobně považuji výhradní chov v teráriu u tohoto druhu za poněkud nešťastný, ba dokonce až nevhodný, s ohledem na jeho „naturel“. Želva stepní se, pokud právě nespí, vyznačuje větší mobilitou, je velmi aktivní a činorodá. Velmi ráda pobíhá, hrabe a hloubí různé nory. Tyto její typické vlastnosti nejdou příliš skloubit s chovem v omezeném prostoru terária. Ne­dělá to dobře ani želvě, ani chovateli, který musí poslouchat neustálé škrábání, ťukaní a sledovat frustrované zvíře hrabající někde v rohu. Tato želva a také její tendence „hrabat“ je slučitelná pouze s cho­vem v dostatečně rozlehlém venkovním výběhu s adekvátním substrátem. Přesto je terárium nutné, např. v obdobích delšího deštivého a chladného počasí či významných poklesů teplot, na jaře jako „překlenovací“ ubikace či ke karanténě nemocného zvířete. Já osobně pokládám chov v teráriu pouze za provizorní, nouzové a časově omezené řešení.

Tato želva patří ven! Prostorný výběh s množstvím různých kamenů, kmenů, kopečků, střídajících se povrchů, různou vegetací a úkryty je pro tuto želvu to pravé ořechové. Ve venkovních výbězích také můžeme chovat více želv a pozorovat jejich vzájemné interakce. Ve stísněných podmínkách terária je chov želv obojího pohlaví, díky agilitě a s ní spojené agresivitě samců, mnohdy nemožný. Pokud se i přesto rozhodnete pro chov v teráriu, volte chov jedno­tliv­ce – solitéra. Želvy (a to nejen ty stepní) nejsou až tak společenské, jak si lidé myslí. V přírodě žijí osamoceně a k vzájemným kontaktům dochází zejména v době páření. Často se objevují inzeráty, kde chovatelé shání k své želvě druha, aby mu (ji) nebylo smutno. Je to úsměvný antropomorfismus a tato „empatie“ vede často k opačným extrémům. Například do té doby spokojeně si žijící samička je celý den terorizována novým samcem, má vytrhané šupiny na nohách, otlučené kaudální štítky, kousance na krku, nežere a je v permanentním stresu. A v teráriu není úniku… i takto smutně to může dopadnout.

Nezanedbatelné výhody venkovního chovu jsou: všudypřítomná potrava, přirozený přísun slunečního záření generujícího tolik potřebný vitamin D, možnost chovat větší skupinku zvířat, což ocení zejména samice, jelikož se pozornost samců rozprostře na více samic. Venkovní chov také přispívá k otužilosti chovanců díky kolísání teplot během dne a noci.

Při budování výběhu bereme v potaz zejména schopnost hloubit nory, a tak by měla být ohrada dostatečně zapravena pod povrch. Nezbytným doplňkem je samozřejmě domek, výsadba vhodných keříků poskytujících stín, zpevnění části plochy výběhu z kamenů či dlaždic, kvůli přirozené korekci drápů, ale také plochy s písčitou půdou, kladiště, plochá miska na vodu. Při volbě místa volíme osluněné lokality. Z výběhu odstraňujeme jedovaté byliny a keře (pozor při výsadbě!).

Terárium pro želvy stepní by mělo mít co největší plochu a vyšší vrstvu substrátu s excentricky umístěným zdrojem tepla s UV zářením. Pro dospělé jedince suché, opatřené miskou s vodou. Trus pravidelně odstraňujeme. Nutné je sledovat soužití chovanců, případně problémové jedince chovat odděleně. Týká se to zejména dotěrných samců, kteří mohou samice v omezeném prostoru zraňovat a stresovat.