Zvířata si hrají, takže musí být více než jen racionální bytostí, neboť hra je iracionální,“ říká Johan Huizinga (1872–1945, holandský kulturní historik). Papoušek v péči člověka, zejména je-li chován jako „jedináček“, potřebuje mít nejen citový vztah se svým opatrovníkem, ale také možnost prolétnout se, hrát si a něco zkoumat. Nemá-li takovou možnost, nachází se v poli trvalého napětí až stresu, a buď se stane apatickým, nebo se naopak bude projevovat zjevným neklidem, který může vyústit v sebepoškozování škubáním si peří. Takový stav je pak těžké napravovat.
Pastor Gary Kowalski (Duše zvířat, Emitos, 2009) říká: „Bylo by snadné představit si, jak si zvířata osvojují vzorce chování potřebné pro přežití mechanicky, bez zábavy a radosti. Jenže zatímco nás má hra připravit na to, abychom si poradili se závažnějšími věcmi, sama vážná není. Je bezstarostná. A je to prvek zábavy, který je charakteristický právě pro hru a nelze jej omezit na žádnou jinou kategorii.“ To by znamenalo, že hra má skutečně iracionální rozměr a probíhá v době, kdy se zvíře nachází, jak říká biolog G. Bally (1945), jen v poli zbaveném napětí. V této souvislosti při pohledu na hrající si zvíře vyvstává otázka, jestli může být zvíře v péči člověka se svým údělem také spokojené. Lze se domnívat, že patrně ano, pokud má citlivé zacházení, vhodnou výživu, relativní volnost, pocit bezpečí a příležitost si hrát. Papoušek, jako kontaktní tvor, potřebuje ještě společnost – nejlépe jiného papouška či aspoň svého člověka. Na otázku novináře (Blesk 2/2015) „Jak poznáte, že jsou vaše zvířata spokojená?“ odpověděl vedoucí oddělení plazů pražské zoo Petr Velenský: „To od nás vyžaduje velkou energii, musíme být soustředění, musíme neustále posuzovat, zda se zvířatům daří dobře, nebo ne. Na zvířata musíme neustále směrovat energii, jinak by to nefungovalo.“ U odpovědných chovatelů bude odpověď ve všech chovatelských oborech asi podobného ražení.
Zoologické zahrady se stále více snaží přizpůsobit pobyt svých svěřenců přírodnímu prostředí, jaké by se blížilo prostředí, z nějž daný druh zvířete pochází. Vedle toho zde ještě mají druhy vyšších obratlovců hračky v podobě prolézaček, houpaček z lanoví i hračky mobilní pro ukrácení nudy. Ve voliérách papoušků jsou živé keře, které snesou okusování, špalky z trouchnivějícího dřeva, suché větve s funkcí šplhadel a k odpočinku. Ptáci si vyberou, čím se chtějí zaměstnat, mohou střídat různé tloušťky větví na usednutí, chránit si tak prsty před otlaky a použít je i s kůrou na okusování. Něco podobného stále ještě v soukromých chovech, podle v časopisech uveřejňovaných snímků elegantních voliér, nebývá vidět.
Holotypy voliér jsou vlastně jen množírnami (podobné, v jakých žijí norci, činčily nebo lišky), v nichž o poskytnutí aspoň malé části přírodního prostředí páru papoušků není valný zájem. Pár chovných ptáků, o jehož sestavení se postaral člověk, nikoliv příroda, si musí spolu vystačit a k tomu mají jen budku a dvě ohlodaná tlustá bidla. Výjimky v kvalitě vybavení prostředí voliéry však existují.
Klecoví chovní papoušci jsou na tom vůbec nejhůř, protože nemohou často v nevelké kleci ani popolétnout. Takzvaní domácí mazlíčci na tom nemusí být o mnoho lépe, nemají-li prostornou klec, možnost ji často opouštět, chybí-li jim bezpečné hračky (je třeba je obměňovat, aby neomrzely) a nemají-li k dispozici šplhací strom (parkos). V takovém případě – z nedostatku příležitosti k aktivní činnosti a kontaktu s opatrovníkem – může jejich nekonečná nuda vyústit až k sebepoškozování a mentálnímu zaostávání.
Všichni moji papoušci se rádi hrabali v šuplíku, kde brali do prstů a zobáku věci, které je nějak zaujaly, a samička mníška šedého si některé dokonce odnášela na hromádku do určitého místa, aby z nich průběžně budovala hnízdo. Senegalka má svou krabici hraček, ale stačí jí i šiška z borovice nebo kousek kartonu, aby je dlouho vydržela obracet v prstech a okusovat. Rozebrat propisovačku nebo mikrotužku či kolíček na prádlo uměli všichni. Zvláště hraví a nejzvědavější byli kakarikiové, kteří si dokonce vynucovali otevírání šuplíku tím, že skákali za hlasitého povyku tak dlouho na jeho držadlo, až to už nakonec nikdo nervově nevydržel a šuplík byl otevřen. Samozřejmě že mnohé věci zde nemohly zůstávat, aby nedošly k úhoně. „Zvědavost a hra na sebe totiž do značné míry navazují,“ říká Z. Veselovský (2005), „a není mezi nimi žádná přesná hranice. Obě tyto složky chování si zvíře může dovolit tehdy, když nemusí věnovat energii na záchranu svého života. Dále je nutné zdůraznit, že zvědavost podmiňuje rozvoj hravosti, ale lze tvrdit i opačně, že hra podmiňuje zvědavost. Tato výsada je zřejmě dána geneticky, je to však vlastnost, která každého, kdo jí byl poctěn, výrazně obohacuje.“
Podobně jako zvědavost je i hra výsadou zejména ptáků a savců. Je také projevem inteligence. Podle Z. Veselovského vzhledem k prolínání jednotlivých prvků herního chování zvířat nejsou důkazy o vlastní motivaci k němu, uvažuje se spíše jen o herní apetenci (vyhledávání příležitosti ke hře). Moje samička mníška šedého si jednou takovou příležitost ke hře naplánovala, když mě často sledovala při psaní na přenosném počítači. Počkala si na okamžik, kdy jsem se musel vzdálit, a hned zaujala moje místo. Než jsem se vrátil, vytrhala z klávesnice notebooku zobákem množství tlačítek, a jakmile mě uviděla, vzlétla i s právě vytrženým tlačítkem, aby si ho schovala mezi své poklady už dříve posbírané po bytě. Její zájem „pohrát“ si s počítačem mě stál výměnu celé klávesnice. Někdy nemusí za všech okolností platit, že „kdo si hraje, nezlobí“.
Podobnou příhodu popisuje etolog K. Lorenz se svým kakaduem žlutočečelatým (Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami, Granit 1998): „Můj otec, tehdy to už byl velmi starý pán, měl ve zvyku odpočívat po obědě v lehátku na jihozápadní straně našeho domu, dole u terasy. Z lékařského hlediska mi to nebylo příliš vhod, když jsem věděl, že tam leží na pražícím poledním slunci, ale on si svůj starý zvyk nedal vymluvit. Jednoho dne jsem odtud v době otcovy siesty uslyšel, jak tam bohapustě kleje, a když jsem oběhl roh domu, spatřil jsem starého pána, který celý zkroucený a hluboce předkloněný vrávoral k domovnímu vchodu a tiskl si paže k břichu. Proboha, udělalo se ti špatně? Ne, zazněla rozhořčená odpověď; špatně mi není, ale když jsem spal, ta zatracená bestie mi uštípala všechny knoflíky u kalhot.“
Mezi motorické hry ptáků lze zařadit i pohrávání si s vlastním hlasem, napodobování hlasů jiných ptáků a zvuků, což dobře dokážou špačci, krkavcovití, a především mnohé druhy papoušků. Jeden náš přední ornitolog kdysi zjistil, že špačci se naučili pískat na smíchovském nádraží jako výpravčí a posunovači, což občas zmátlo strojvůdce.
Etolog R. A. Hinde (1966) se domnívá, že: „Hra je všeobecný termín pro aktivity, u kterých se pozorovateli zdá, že nemají žádný bezprostřední význam pro přežití.“ Je-li tomu tak, je hra zvířete projevem jeho okamžité spokojenosti či radosti, nemusí se zabývat vyhledáváním potravy a cítí se bezpečně. Bývá proto v takovou chvíli méně ostražité a v přírodě se stává snadnější kořistí predátora. Co papoušek zaujatý hrou právě pociťuje, se můžeme jen domnívat – nevíme, může-li jít také podobnou o radost ze hry, jakou pociťuje třeba hrající si dítě. Radost jako příjemná emoce představuje časově relativní omezený pocit libosti a příjemného vzrušení při vzniku uspokojení z dosaženého cíle nebo z příznivého stavu věci. Etolog K. Lorenz připouští, že zvířata subjektivní prožitky mají, a upřesňuje: „Nervová soustava zvířete je jiná než naše, fyziologické děje, které se v ní odehrávají, se od našich rovněž liší a můžeme s jistotou předpokládat, že prožitek, který je těmto dějům paralelní, je rovněž kvalitativně jiný než náš.“ V jednom z osobních dopisů své ženě podává svědectví zvířecí „radosti“ Ch. Darwin: „Dva dny poté, co se venku udělalo hezky, jsem se vydal do Zoologické společnosti, a měl jsem obrovské štěstí, protože zrovna tento den byli vypuštěni ven poprvé v roce nosorožci. Něco takového není jen tak k vidění. Vyhazovali přední i zadní končetiny a vzpínali se radostí.“
Do okruhu postřehnutelné hravosti papouška lze zařadit i jeho vnímavost produkce živé či reprodukované hudby. Jistě jsme viděli a slyšeli papouška, nebo takového i vlastníme, který umí zapískat či zazpívat melodii, imitovat zvuky a něco z toho si pro sebe opakovat. Moje senegalka Bety například dokonale napodobí skřípání dveří šatní skříně, a už když ke skříni přistupuji, začne horlivě imitovat skřípot. Z většiny pěvců zpívají jen samečci (vzácněji i samičky) a podle Z. Veselovského někteří samečci zařazují do svého zpěvu mnoho hlasů jiných ptáků, které se postupně naučí. Například u kosů černých, drozdů, velechvostů, kanárů se zpěv zdokonaluje a obohacuje o nové motivy během celého života. Doménou papoušků je opakování zvuků a slov – často i účelně. Na internetu můžeme nalézt komické videonahrávky papoušků pohybujících se do rytmu hudby. Také známá britská chovatelka R. Lowová se domnívá, že papoušci považují určitou hudbu za silně stimulující a podle reakce ptáka na různé hudební žánry nepochybně poznáme, jaké hudbě dává přednost.
Mám stejnou zkušenost. Jeden z mých kakarikiů žlutočelých se s oblibou postavil těsně čelem k rádiu a soustředěně vyslechl určitou hudební skladbu až do konce, Naopak hlasově zlobně reagoval vždy na signál časového znamení. Bylo zajímavé a dojemné sledovat, jak pták naslouchá hudbě se zjevným zaujetím. A i z takového důvodu je užitečné nechat papouškovi v domácí péči puštěné rádio v naší nepřítomnosti, aby se alespoň tak mohl částečně zbavit ticha a nudy ve své samotě. „Uznáte-li hru, uznáváte duši, protože ať je hra cokoli, není to jen hmotná záležitost. Dokonce i ve světě zvířat prolamuje hranice fyzické existence,“ napsal Johan Huizinga.