Merle - atraktivní psí zbarvení motající hlavy chovatelům i genetikům

Grošáci, tygři nebo harlekýni ‒ i pod těmito názvy se skrývá zbarvení, které v současné době prožívá velký módní boom. Patříte-li mezi pejskaře, je vám nejspíš už jasné, že se v tomto článku budeme bavit o zbarvení merle. Jeho podstatou je nepravidelné zředění základní barvy projevující se střídáním tmavších (plně pigmentovaných) a světlejších (více či méně zředěných) ploch. Typickým příkladem je asi nejrozšířenější varianta blue merle, kdy dochází k ředění základní černé barvy do různých odstínů modré či šedé. Dobře známá je i red merle, kdy je ředěn hnědý základ na lila a krémové tóny.

Genetické pozadí výsledného zbarvení a jeho dědičnost však nelze s jistotou určit pouze na základě vnějšího zdání, tedy jak pes vypadá. Zbarvení psa je totiž výsledkem interakcí minimálně deseti v současné době známých genů (lokusů), které se vyskytují v pestré paletě variant (alel), a je velmi pravděpodobné, že vědci časem ještě nějaké lokusy nebo alely definují.

Trocha genetiky

Pro porozumění následujícím řádkům budete potřebovat alespoň základní orientaci v genetických pojmech, pojďme si tedy stručně shrnout to hlavní.

Základní jednotkou genetické informace je gen, což je úsek DNA na chromozomu. Jako chromozom označujeme buněčnou strukturu nesoucí genetickou informaci. V každé tělní buňce máme párové (diploidní) sady chromozomů, pouze pohlavní buňky nesou jen jednu sadu chromozomů (jsou haploidní). Termínem lokus označujeme místo na chromozomu, kde se vyskytuje daný gen. Každý gen může mít několik variant, které se nazývají alely. 

S výjimkou pohlavně vázaných znaků, kterých se náš dnešní článek netýká, nese každý jedinec vždy jeden gen ve dvou alelách (variantách), z nichž každá „sedí“ na jednom z párových chromozomů (tedy každá alela má svůj lokus na jiném chromozomu). Tyto alely interagují spolu navzájem, případně i s dalšími geny a výsledkem všech těchto interakcí je vnější podoba znaku ‒ fenotyp. 

Při rozmnožování dostává potomek vždy jeden chromozom od otce a jeden od matky, tedy od každého genu dostává jednu alelu od matky a jednu od otce. 

M jako merle

Ze všech lokusů ovlivňujících zbarvení srsti je to právě lokus M (merle), který nejvíce motá hlavu chovatelům i genetikům. Mutace tohoto genu sice přinesla nevšední a atraktivní zbarvení, bohužel, za určitých okolností, s sebou však nese také zdravotní komplikace, zejména poruchy zraku a sluchu. 

Původní nemutovaná alela je založená recesivně (jakákoliv jiná alela na daném lokusu ji „přebije“), označujeme ji malým písmenem m. Většina psů je v tomto genu recesivně homozygotní, tedy má obě alely stejné a v původní recesivní formě, označujeme je m/m.

Ze spojení dvou m/m jedinců tedy nikdy nedostaneme merlovaného potomka*, proto se grošování u většiny plemen vůbec nevyskytuje, nebylo-li tam zavlečeno křížením s jinou rasou. V poslední době se rozmáhající „šlechtění“ merle variant těchto plemen (francouzský buldoček, čivava…) využívá chovatelsky přinejmenším pochybných postupů s rizikem ztráty typických plemenných znaků a, což je horší, s rizikem zdravotních komplikací. Nebezpečí je tím větší, že mnohá zmiňovaná plemena mají i tak svých zdravotních predispozic až dost.

Pokud se vám merle znaky líbí, pořiďte si takové plemeno, u kterého se grošování či tygrování tradičně vyskytuje, je již chovatelsky zmapováno, a především je zahrnuto v oficiálním plemenném standardu (australský ovčák, velškorgi, jezevčíci, louisianský leopardí pes a další). 

Zdravotní úskalí a chovatelská opatření

Už před objevením genetického pozadí merle zbarvení věděli zkušení chovatelé kolií, šeltií, australských ovčáků a podobných plemen, že připuštění dvou merle jedinců vede k výskytu velmi světlých štěňat (přibližně ¼ vrhu), která jsou často zrakově, sluchově nebo i jinak postižená. Vyhýbali se tedy těmto spojením a posléze ustoupili i od krytí merlovaných psů a fen s protějšky, jejichž základní zbarvení potlačuje projev merle alely, a mohou být tedy jejími skrytými nosiči (zlatá nebo tzv. australská červená barva). 

V roce 2006 byla popsána mutace v lokusu M (konkrétně SINE inzerce), jejíž podstatu si zjednodušeně můžete představit jako vložení dalšího úseku DNA do původního řetězce nebo zcela laicky ‒ „merle alela“ je o něco delší než původní, nemutovaná alela. 

Počítalo se tedy s tím, že merle zbarvení je způsobeno dominantní mutovanou alelou M, kdy kombinace M/m vede k rozvoji typického nepravidelného ředění pigmentu, aniž má větší vliv na zdravotní stav jedince. Laicky řečeno, psi s jednou merle alelou a s jednou původní jsou grošovaní a obvykle zdraví. Problém nastává v okamžiku, kdy se spojí dva merle rodiče. Ze spojení M/m + M/m totiž vznikne přibližně ¼ psů M/M ‒ a tady začíná problém. Nositel dvou mutovaných alel M má pigment rozředěný až do téměř celobílého zbarvení, a především bývá často zdravotně postižený. 

Tady by mohl příběh skončit, kdyby se nezačalo objevovat příliš mnoho „ale“...

Není merle jako merle aneb česká stopa na cestě za tajemstvím grošovaného genu

Během několika let začaly různé laboratoře provádět testování psů na mutaci v lokusu M a téměř stejně rychle se ukázalo, že něco nehraje. 

Co stojí za obrovskou variabilitou fenotypu (vzhledu) merle jedinců, kdy někteří psi M/m mají hojné drobné skvrnky, jiní velké plotny a další třeba ani vůbec grošovaní nejsou? Jak je možné, že pes s laboratorně určeným genotypem M/M nejenže není téměř celý bílý, ale nejsou na něm ani patrné žádné merlované znaky? 

K rozluštění záhady „merle genu“ přispěla česká vědkyně RNDr. Helena Synková, CSc., která pracovala v týmu s Mary Langevin a dalšími odborníky. Ke své práci využili především plemeno louisianský leopardí pes, které vykazovalo mimořádně vysokou „promořenost“ merle mutací, aniž přitom zásadně stoupal podíl zdravotně postižených jedinců v populaci. Výsledky své práce publikovali v roce 2018, článek je v angličtině volně dostupný online. 

Délka mutačního úseku jako klíčový faktor

Výzkum  dr. Synkové, M. Langevin a jejich týmu vedl ke zjištění, že k úspěšnému určení konkrétní podoby daného merle znaku je nutné zmapovat i tzv. poly-A konec vloženého úseku DNA, což je takový pomyslný ocásek z opakujících se párů bází. První DNA testy totiž detekovaly pouze „tělo“ mutačního úseku DNA a přehlížely variabilitu vyplývající z poly-A konce vloženého řetězce. 

Merle mutace tak může být různé délky (udáváme v počtu párů vložených bází), a čím je delší, tím větší bude její projev. Ačkoliv se fakticky jedná o kontinuální řadu, pro užití v praxi se ukázalo jako vhodné její škálování do šesti různých typů merle alel. Každý typ zahrnuje určité rozmezí, které se  navenek uplatňuje podobnými znaky.

Sedmou alelou lokusu M je původní nemutovaný typ, alela m (bez merle). Všechny merle alely jsou dominantní nad původní alelou m, vůči sobě navzájem se chovají neúplně dominantně, dochází tedy k uplatnění obou typů merle alel (jsou-li přítomny).

Rozdělení merle alel podle počtu párů bází

• Nejkratší „ocásek“, v rozmezí 200‒230 párů bází má typ Mc, tzv. cryptic merle. Právě tato alela mohla za záhadu zcela plnobarevných psů testovaných starým způsobem jako M/M. Řetězec DNA je u této varianty natolik krátký, že se typické grošování neprojeví dokonce ani v homozygotní formě (Mc/Mc), pouze u jedinců blížících se hranici 230 pb může být tmavá základní barva trochu vybledlá, v černých plochách lze pozorovat hnědý nádech. 
  Z toho zároveň vyplývá, že tato alela v žádné kombinaci nerozvíjí obávaný „double merle“ efekt, tedy extrémně vybělený pigment spojený s vysokým rizikem těžkého postižení zraku a sluchu. Jedince nesoucího cryptic merle alelu tak můžeme z chovatelského hlediska používat v zásadě stejně jako zcela bez merle (m/m). 
   
• Označení Mc+ používáme pro přechod mezi kryptickým a atypickým typem merle. Počet párů bází je 231‒246. V kombinaci s nemutovanou alelou m nebývá na pohled patrný žádný merle znak, v homozygotní formě Mc+/Mc+ může způsobit plošné vyblednutí základní barvy a hnědý nádech. 
  Z chovatelského a zdravotního hlediska se pokládá za bezpečné krytí s nositelem stejného nebo nižšího stupně merle genu, tedy s Mc+, Mc, nebo samozřejmě s plně zbarveným psem m/m. 
   
• Ma označujeme vlohu pro atypické merle, délka „ocásku“ mutace je v rozmezí 247‒254 párů bází. Tato alela je nejčastěji zodpovědná za víceméně plošné zředění pigmentu, které může imitovat „ředící kombinaci“ d/d v lokusu D (modré nebo lila zbarvení vzniká zředěním černé nebo hnědé základní barvy). 
  U atypické merle alely nepanuje jednotný názor na bezpečné kombinace s jinými typy merle. Obávaný „double merle“ efekt sice nevytváří, nicméně již stoupá riziko vad a postižení, zvláště v kombinaci s delšími (dominantnějšími) alelami Ma+, M nebo Mh.
   
• Přechodnou alelou mezi atypickým a klasickým merle je Ma+, pokrývající rozmezí 255‒264 bp. Fenotypový projev této alely se blíží atypickému nebo klasickému merle podle toho, na jaké hranici se nachází počet párů bází konkrétní alely. Objevuje se více či méně zřetelný vzor grošování, v kombinaci Ma+/Mc+ nebo s vyššími merle alelami může být pigment místy vybělen. Tyto kombinace s sebou již nesou určitá zdravotní rizika, krytí s nositelem M nebo Mh alely může způsobit těžší postižení části štěňat.
   
• Rozsah 265‒268 bp definuje alelu M, tzv. „klasické merle“. V kombinaci s m nebo Mc vytváří typické grošované znaky, mohou vznikat i bílá místa. Spojení s Mc+a Ma je ještě možné, avšak již se mohou objevit méně závažné, zejména sluchové vady. Spojení s jinými merle alelami se ze zdravotních důvodů nedoporučuje. 
   
• Nejproblematičtější alela, ať už z hlediska odhadu fenotypového projevu, nebo z pohledu zdravotního, je tzv. merle harlekýn Mh. S délkou  269–280 párů bází je nejsilnější merle alelou s nejvyšším rizikem zdravotních vad, za bezpečné lze považovat krytí maximálně s nositelem kryptického merle (Mc). Jeho fenotypový projev je velmi rozmanitý, od typického harlekýn vzoru až po velmi umírněné, tzv. minimální merle, kdy jsou místa s grošováním velmi malá a periferně umístěná, což by vás mohlo vést k domněnce, že daný pes či fena bude nositelem některé ze slabších merle mutací.

Výzkum „merle genu“ ještě zdaleka není u konce, objevují se i mírně odlišná škálování alel podle počtu párů bází a ani v terminologii zatím nepanuje mezi odbornou veřejností 100% shoda. V našem článku jsme se přidrželi rozdělení a pojmenování alel, jak je uvádí M. Langevin, dr. Synková a jejich tým. 

Zájemcům o hlubší poznání „merle genu“ a jeho projevů doporučujeme publikaci Úžasná historie merle, ve které Mary Langevin shrnuje výsledky několikaletého výzkumu svého týmu. 

Výjimka z tohoto pravidla může nastat u některých typů tzv. genetické mozaiky, její popis by však byl nad rámec tohoto článku určeného pro laickou veřejnost, navíc k merle mozaikám nedochází u plemen, která jsou zcela prostá merle jedinců.