Chameleóni - krasavci mezi ještěry

Část I.

Nejstarší fosilní nálezy, které mohou být považovány za chameleóny, jsou známy teprve z horní křídy, tedy z doby před asi 50 miliony lety. Z toho plyne, že čeleď (Chamaeleonidae) je poměrně moderní a vývojově mladá.

Podle posledních výzkumů byla pravlastí těchto jedinečných zvířat východní Afrika. Odtud osídlili další části Afriky, Madagaskar, Indii, Srí Lanku, Arábii, Malou Asii a středomořské oblasti. Z celkového počtu asi 150 druhů najdeme v Evropě a to jen v nejjižnějších končinách jediný druh - chameleóna obecného (Chamaeleo chamaeleon). Překročením 38. rovnoběžky u Izmiru (Turecko) se stal polárníkem mezi chameleóny. Kromě pobřeží Malé Asie se s tímto druhem můžeme setkat i v jižním Španělsku, na Sicílii a Peloponésu, na středomořských ostrovech Maltě, Krétě, Kypru a po celém pobřeží severní Afriky. Španělské populace zatím stále ještě obývají sluncem vyhřáté, zarostlé písečné duny i pobřežní piniové a eukalyptové lesy. Zatím proto, že právě tato území jsou v posledních letech silně ohrožena rozvíjejícím se turistickým průmyslem.

Je až neuvěřitelné, jaké nejrůznější a až extrémně odlišné biotopy mohou tito ještěři osídlit. Tak např. Chamaeleo schubotzi se vyskytuje na hoře Mount Kenia v nadmořské výšce až 4500 metrů, přímo na hranici sněhu, podobně tak i Chamaeleo rudis v Ruwenzori. Opačným příkladem je třeba Bradypodion occidentale žijící na sněhobílých písečných dunách v pouštích jihozápadní Afriky, kde je tak silná intenzita slunečního záření, že přebytečnou sůl musí vylučovat nosní solnou žlázou a tak se snaží vyhnout zbytečným ztrátám vody. Přeborníky ve zdolávání nadmořských výšek jsou i poměrně známější druhy jako Chamaeleo jacksonii, nebo Chamaeleo hoehnelii. Zcela si oblíbili oblasti horského deštného lesa na východě Afriky ve výškách 1000 - 3000 metrů, s výrazným rozdílem mezi denní a noční teplotou. Patří mezi skupinu tzv. živorodých chameleónů, kteří rodí plně vyvinutá mláďata obalená vaječnou blánou. Tento způsob rozmnožování, kdy oplodněná samice po asi 100 až 270 dnech (podle druhu) rodí už živé malé chameleónky, je úžasným přizpůsobením se těchto ještěrů chladným a suchým klimatickým podmínkám v afrických horách.

Většina chameleónů však klade po zhruba 20 až 150 dnech březosti vajíčka. Samice těchto vejcorodých druhů krátce před snůškou vyhrabou v podkladu díru, nebo až opravdovou chodbu, jejíž délka závisí na substrátu a zpravidla odpovídá velikosti samice. Do této nory potom v krátkých přestávkách naklade vejce, jejichž počet bývá různý podle druhu i velikosti samice. U chameleóna obecného (Ch. chamaeleon) je udávána snůška až 66 vajec, na což také samička doplatila životem.

Každého milovníka přírody musí chameleóni zaujmout už svým mimořádným vzhledem a stavbou těla. Charakteristické jsou chápavé nohy. Jsou velice dlouhé a nesou po pěti prstech. Vždy jsou dva prsty obráceny proti třem. Tvoří tak jakési kleště, s jejichž pomocí se mohou pevně zachytit větve. Praví chameleóni mají dlouhý a pohyblivý ocas, který jim slouží jako pátá končetina a pomáhá jim při zachycení. Ocas je pro ně tak důležitý, že není vytvořena jeho autotomie jako u jiných ještěrů. Utrhne-li se, už nedorůstá. Pouze madagaskarští pozemní chameleoni mají ocas zcela nepohyblivý a slouží jim jen jako podpěra.

Dalším velice nápadným znakem některých druhů chameleónů jsou rohy a výrůstky na čenichu. Je možné pozorovat druhy s malými, šupinami tvořenými výrůstky (např. Calumma nasuta) až k lopatě bagru podobnými, impozantními útvary (samci druhu Calumma parsonii). Podobně jedinečný je i vzhled afrických horských chameleónů (Chamaeleo jacksonii), jejichž samci si jako bizarní ozdobu nesou na čenichu tři, několik centimetrů dlouhé rohy. Teprve nedávno se objevilo přijatelné vysvětlení těchto podivných znaků. Slouží k rozpoznávání pohlaví. Samice tak mohou bezpečně rozpoznat odpovídajícího samce, což je důležité na územích, kde se vyskytuje více podobných druhů či forem.

Velmi působivé jsou také týlní laloky, u mnoha těchto zvířat pohyblivé. Chameleóni je mohou vztyčit, podobně jako sloni své uši, tím se opticky zvětší a zastrašují tak svého nepřítele. Chamelen krátkorohý (Calumma brevicornis) neprojevuje žádný strach ani před člověkem. Velmi neobvyklý je pohled na tyto prskající ještěry se vztyčenými laloky, když se snaží zastrašit protivníka.

Naproti tomu samci u nás dobře známého chameleóna jemenského (Chamaeleo calyptratus) tyto tzv. sloní uši postrádají, avšak kromě své velikosti (až 46 cm délky), krásného a pestrého vybarvení vynikají až 8 cm vysokou přilbou, která napomáhá opticky rozložit obrys jeho těla a činí tak chameleona téměř neviditelným před případnými nepřáteli.

K nejpopulárnějším zvláštnostem chameleónů patří jejich barvoměna. Přesto, že není jen jejich výsadou - můžeme ji pozorovat i u jiných čeledí plazů např. u gekonů, jen u nich se vyvinula téměř do dokonalosti. Každý druh používá určitou barevnou škálu. Uvnitř tohoto spektra jsou zvířata schopna přijímat všechny barevné odstíny a vzory. Zbarvení závisí na mnoha faktorech (jako je teplota, věk, zdravotní a nervový stav, střídání dne a noci, fáze březosti, barevnost okolí atd.) a není využíváno jen jako mimikry, ale slouží i jako nástroj ke vzájemné komunikaci mezi jednotlivými zvířaty stejného druhu. Pozemní chameleóni (rody: Brookesia a Rhampholeon) mají barvoměnu velmi ohraničenou, nebo dokonce žádnou. Jsou schopni pouze zesvětlat nebo naopak ztmavnout. Většina druhů dosáhne nejkrásnějších barev jen při dostatečné intenzitě slunečního záření.

Pokračování ve Fauně č. 6