Amarant tmavý

Ornitologii můžeme dnes neoficielně rozdělit na terénní, muzejní a chovatelství. Jestliže tomu tak někdy před osmdesáti lety nebylo, bylo to proto, že snad nebylo ornitologa, který by nedržel doma ptáky v kleci a také metody zkoumání ptáků nebyly natolik speciální jako je tomu dnes. V současnosti se bádá pomocí počítačů a biochemie, což lze dělat prakticky jen v uzavřené místnosti a pro takovou činnost se ustálil pojem muzejní ornitologie. Ta však potřebuje data a vzorky z přírody, což obstarává ornitologie terénní. Chovatelství však až dosud za vědu považováno nebylo. Přitom chovatelé mnohdy mají takové poznatky, které jiní znalci ani získat nemohou. Zdá se však, že někteří odborníci si takovou skutečnost uvědomují. Zajímavý odstavec, ve kterém autor naráží na tuto problematiku, najdeme v knize od Petera Clementa, Finches and Sparrows, kde se píše:“V současné době je hranice, která by rozhodovala o tom, co jsou blízké zeměpisné formy a co skutečné druhy téměř nezřetelně tenká a rozhodnout to nelze vždy jasně. Ve skutečnosti tomu buď dobře nerozumí taxonomové nebo (snad významněji v běhu stálých záznamů z přírody) amatérští chovatelé ptáků, pozorovatelé či laičtí ornitologové (to jsou ti, kteří jsou zdrojem polních údajů o výskytu a rozšíření ptáků). Konec citátu. Všimněme si, že autor naráží na jisté rozdíly v názorech. Chovatelé mohou mít vlastní názor, zvláště pak, pokud chtějí odchovávat čisté linie, nikoliv Křížence. Jsem ovšem přesvědčen, že někdy v budoucnu se názory více sjednotí.

• Amarant tmavý východoafrický - samec
• Lagonosticta rubricata haematocephala

V posledních deseti letech k nám bylo dovezeno mnoho druhů exotických ptáků, mezi nimi několikrát i amarant tmavý. Podívejme se na tyto ptáky podrobněji.

AMARANT TMAVÝ

Lagonosticta rubricata (Lichtenstein), 1823.

Amarant tmavý byl tedy popsán poprvé Lichtensteinem v roce 1823, ale ještě jako Fringilla rubricata, tedy česky pěnkava, do rodu Lagonosticta jej asi zařadil Cabanis. To již není tak snadné zjistit. Protože se jedná o druh s velkým zeměpisným rozšířením, po amarantu malém je druhým nejrozšířenějším druhem rodu Lagonosticta, lze předpokládat, že se vytvořilo více zeměpisných forem. Různí autoři se však rozcházejí a je více než zřejmé, že druh není dostatečně prozkoumán taxonomy, o terénní ornitologii ani nemluvě. I naši chovatelé si stačili všimnout, že ptáci z různých transportů jsou poněkud odlišní.

• amarant tmavý východoafrický - samice
• Lagonosticta rubricata haematocephala

Základním problémem vůbec je správně určit druh. Několik druhů amarantů je vzájemně velmi podobných a další nejsou někdy považovány za samostatný druh. Protože tentokrát máme ptáky na fotografii, nebudu se zabývat jejich popisem, ale zdůrazním jenom to, čeho by si měl člověk všimnout, chce-li zjistit, o jakého ptáka vlastně jde. Všichni amaranti jsou si podobní, jenom některé druhy mají rozlišovací znaky výrazné, například amarant škraboškový. Bohužel jenom samci, samice, které nemají černé tváře je pak možné snadno zaměnit za úplně jiný druh. Nejznámějším amarantem je Amarant malý. Toho snadno poznáme podle toho, že na spodině těla nemá žádnou černou barvu, má červený zobák, jen na horní čelisti je shora tmavý pruh a okruží oka je žluté. AMARANT TMAVÝ má spodní krovky ocasní černé a černá barva zasahuje u některých forem až po břicho, zvláště u formy haematocephala, která má téměř celou hlavu červenou. Právě tuto formu je možné nejsnáze zaměnit s jiným druhem amarantů a to s amarantem černobřichým - Lagonosticta rara. Důležitým rozeznávacím znakem je zobák. Ten je u amarantů tmavých celý tmavý až téměř černý, kromě nominátní formy, která ovšem na trhu prakticky není. Amaranti černobřiší mají zobák se spodní čelistí světlou, trochu do červena, zvláště u kořene. Amarant černobřichý je jediným druhem amarantů, který nemá na bocích bílé tečky! To je znak sice jednoznačně určující, ale na druhé straně mohou být ptáci špatně opeřeni a pera s tečkami mohou být právě ztracena.Přesto, byť jen jediná bílá tečka na bocích jednoznačně určuje, že pták není amarantem černobřichým a to i u samic. Samice těchto druhů rozeznáme jednak podle barvy zobáku a také podle rozložení červené barvy, zvláště na hlavě. Samici amaranta tmavého máme na obrázku, samice amaranta černobřichého rozeznáme jednak podle barvy zobáku, jak bylo právě řečeno a podle téměř šedé hlavy, na krku světlejší, červená barva jen mezi zobákem a okem.

• amarant tmavý západoafrický - samec
• Lagonosticta rubricata polionota

Větším problémem asi bude amarant růžový-Lagonosticta rhodopareia. Spodní krovky ocasní černé, břicho červené, zobák výrazně tmavý. Celá hlava červená, záda lehce nahnědlá. Veškeré červené zbarvení má růžový tón, něco takového, čemu se říká starorůžová. Pozor na samice. Tady je rozeznání již velice obtížné. Spodní krovky ocasní jsou sice tmavé, ale jen málo. Zase se dívejte mezi oko a zobák, tady červená, respektive růžová barva určuje druh. Musí to vypadat jako pásek výraznější barvy. Pak máme ještě amaranta, u kterého se liší názory, zda jde o druh nebo jen o zeměpisnou formu. Obvykle se dodává pod obchodním názvem kulikoro, které má i v angličtině. Nevidím žádný důvod, aby toto pojmenování nemohl nést i v češtině, pokud jej budeme popisovat jako druh Lagonosticta virata. Ptáci jsou známi, několikrát se objevili i v transportech ze západní Afriky, ovšem zkušenosti s nimi nejsou. Pravděpodobně jsou samci i samice stejně zbarveni. Důkazem existence těchto ptáků je právě naše fotografie, ovšem pták byl vystavován jako samice amaranta tmavého.

• amarant růžový - samice
• Lagonosticta rhodopareia

Podívejme se za amarantem tmavým do literatury. Robiller se zmiňuje jen o dvou odlišných zeměpisných formách a to o formách polionota a virata. Nominátní formu rubricata musíme připočítat automaticky. Nejnověji Clement uvádí tyto formy: rubricata, haematocephala, congica, ugandae, polionota. Zmiňuje se i formě hildebrandti, ale jako o totožné s formou ugandae. Formu virata uvádí jako samostatný druh. Wolters, s typicky německým smyslem pro přesnost uvádí, že existují 2 skupiny zeměpisných forem (2 Rassengrupen) a to polionota Shell, 1873: virata, neglecta, polionota, umbrinodorsalis = „bruneli)?, rubricata: sanganae, ugandae, congica, haematocephala, rubricata, které mohou snad představovat samostatné druhy. Z uvedeného je zřejmé, že situace u tohoto druhu je neprobádaná a jak pro taxonomy, tak hlavně pro terénní ornitology je práce dostatek.

Amarant tmavý je rozšířen na africkém kontinentu od Guinee-Bissau na severozápadě, odtud východním a jižním směrem na územích okolo Guinejského zálivu po Mali, Ghanu a Nigerii. Vzácně se objevuje v jižním a východním Senegalu. Na území v ohbí Guinejského zálivu zřejmě chybí. Pak je rozšířen od Gabunu východním směrem přes Zaire do východní Afriky. Tady od Etiopie na severu a jižním směrem až po východ Jihoafrické republiky. Kromě oblasti velkých příkopových jezer v Keňi, Ugandě a Tanzanii. Oblast je to značně rozsáhlá. Jeho biotopem je travnatá savana, řídce porostlá keři a stromy, případně i kulturní krajina. V obou případech se však v takovém typu krajiny zdržuje převážně ve vysoké trávě.Jednoho známého, který před nedávnem letěl do Zimbabwe navštívit příbuzné, jsem vybavil na cestu barevnou kopií ilustrace z knihy o astrildech. Místní znali tyto amaranty dobře a tvrdili, že jsou všude tam, kde rostou akácie. Na pobřeží Mozambiku, na pláži, kde pak pořádali novoroční piknik, pozorovali Fire-Finch jak sbírají drobky. Je to ovšem informace z druhé ruky, ptáci byli sice údajně červení, ale pozorovatelé nejspíš na větší vzdálenost nemohli rozeznat amaranty tmavé od amarantů malých.

Ptáky jsem fotografoval v Plzni, dovezl je Zdeněk Filip. Tenkrát jsem to nedokázal. Ptáci totiž ve stresu hledají úkryt na zemi a nedostanete je na bidélko ani za nic. Podle dovozce se tak chovali i ve volieře a musel se dávat při chytání bedlivý pozor, aby člověk některého nezašlápnul. Situaci jsem řešil tak, že jsem jeden pár musel koupit a odvézt si jej domů. Nechal jsem je trochu zapeřit, držel jsem je v kleci s učitelem, kterého představovala jedna obvzlášť mlsná japonská chůvička. Ptáci zakrátko brali rozmanitou potravu, včetně větších druhů prosa, které zprvu odmítali. Před fotografováním jsem je nechal v zařízení, které mám pro tento účel postavené, přenocovat. Ráno pak vše běželo jako na drátku. Tak se stalo, že chovám amaranty tmavé. Ačkoliv literatura uvádí, že ptáci jsou citliví na chlad, zvláště samice a zdaleka nejsou tak odolní jako amarant malý, domnívám se, že to není tak docela pravda. Ano, ptáky po dovozu rozhodně nemůžeme dát do venkovní voliery, ale to nemůžeme udělat u žádných ptáků. Samosebou ptáky pocházející ze Sibiře vyjímaje. Ptáky ze zimního dovozu, dobře „zaklecované“, můžeme zajisté vpustit koncem května do venkovní voliery a můžeme předpokládat, že se dočkáme i odchovu. Měl jsem ptáky v kleci velikosti 40x40x35cm, ve spodní části regálu 20cm nad zemí a začali hnízdit asi za 3 neděle. Bohužel do klece je špatně vidět. Budka byla zavěšena zvenčí, obvyklých rozměrů 12x12x12 s polovinou přední stěny. V kleci byla před budkou jakási předsíň ze čtvercového pletiva částečně vypletená trávou s bočním přístupem. Kryt neměl dno, takže pták opouštějící ve spěchu budku, vyskočil přímo na dno klece.Hnízdo postavili ptáci za tři neděle po přemístění do této klece. Hrubý základ jsem spletl z pastuší tobolky, vlastní hnízdo dostavěli ptáci z trávy a kokosových vláken. Na výstelku použili, spíše jen pro ozdobu, několik bílých per, velkých asi 2cm. Hnízdní kotlinka byla velmi mělká. Ze snůšky 4 vajec byla oplozena jen 2. Na vejcích ptáci seděli velmi pevně a nikdy sedící pták nevylétl z hnízda, když jsem vešel do místnosti. Na vejcích zůstal sedět dokonce i tenkrát, když jsem nadzdvihl víko budky. Musel jsem jej vystrčit ven prstem a i přitom se vzpíral.

• amarant kulikoro
• Lagonosticta virata

Po zakrytí budky vlétl okamžitě zpět. To jsem ovšem udělal jenom jednou. Vylíhla se obě mláďata. Po vylíhnutí seděli ptáci na mláďatech snad ještě pevněji, takže kontrola je prakticky vyloučena. Mláďata mají kůži zcela černou, na hlavě a zádech s černým chmýřím. V koutcích zobáku mají drobné, svítivě modré papily. Vždy po každé straně koutku jednu, tedy celkem čtyři. Protože hnízdní kotlinka byla velmi mělká, již při sezení na vejcích jedno vypadlo. Později se ztratilo jedno mládě. Druhé mládě vypadlo asi ve stáří 12ti dnů. Bohužel jsem si toho nevšimnul včas. Bylo mi nápadné, že staří ptáci se neustále pohybují na dně klece a teprve potom jsem objevil vypadlé mládě. Bylo sice nakrmené, ale viditelně podchlazené a ještě tentýž den uhynulo, ačkoliv jsem jej vrátil do hnízda. Další snůška byla čistá. Nechal jsem ptáky sedět asi 3 neděle a potom vejce odebral. Při další snůšce samice uhynula, když nemohla snést vejce. Asi za půl roku jsem si při dalším dovozu koupil novou samici. Ptáci okamžitě zahnízdili, první snůška byla neoplozená, při další se vylíhlo jedno mládě, které ptáci vyhodili asi ve stáří jednoho týdne. Bylo slabě nakrmené, asi krmil jenom samec, protože samice se i ve dne zdržovala mimo hnízdo. Další snůška následovala po čtyřech dnech po vyhození mláděte. Z této snůšky se vylíhla 3 mláďata, jedno vejce z hnízda vypadlo. První mládě jsem nalezl vyhozené po 7 dnech, poslední ve stáří 12 dnů. Za 3 dny byla v hnízdě opět 2 vejce, která však zase zmizela. Rozhodl jsem se, že nechám ptáky odpočívat a rozdělil jsem je. Je vidět, že samice byla v příliš dobré kondici, než aby hnízdní cyklus probíhal v takové časové shodě, jak by měl.

Pokus o odchov bych ještě rád zopakoval, protože chci vyfotografovat alespoň jednoho ještě nevybarveného ptáka v šatu mládí.