Soužití s čauem!
Je Čau Čau zlatíčko a nebo zákeřná a zlá bestie?
Není pravda, že čau se nedá cvičit
Nevím jak mám začít, ale věta, že čaua nestačí mít rád, že čau se musí milovat - to vypovídá všechno. Potkat čaua na ulici je asi pro každého zážitek - všem se líbí, ale všichni mají názor, který někde slyšeli nebo četli, že čau čau je hrozná zákeřná bestie, naprosto necvičitelná - (moje čauka bez velkého cvičení - sedá, lehá, aportuje, dává obě pac, panáčkuje - ne tak perfektně jako by to udělal třeba NO, ale nám to stačí!), tvrdohlavá a kousavá, že by se ho báli mít doma s dětmi, že je bez jakéhokoliv zájmu o mazlení a kdoví co ještě. Nejednou se mi stalo, že při vycházce mojí čauku velice obdivovali a to se mi srdíčko dmulo pýchou, ale jen do té doby, než k tomu dodali nějaký "učený" proslov typu toho, co jsem již napsala. Na jednu stranu je to tak trošku pravda, že čau je velice uzavřený - možná i ostřejší, ale to platí pouze pro cizí lidi.
V rodině u svého pána je to pes jako každý jiný - hraje si s dětmi a nemusím mít strach, že jim ublíží, jak by se mohlo stát v případě nějakého rozdováděného většího psa. Čau si hraje velice opatrně a i při hře si udržuje svoji důstojnost. Ode mne, jako od svého "vůdce" si nechá líbit všechno, ale již třeba od manžela by povalení na záda považovala za potupu a proto tomu předchází, aby se to vůbec nestalo. Když se i přesto octne na zádech - při hře, velice rychle ji ukončí tím, že prostě nenápadně odejde. Je to opravdu pes jednoho pána, kterého si v rodině vybere a tomu je rovnocenným partnerem.
Není pravda, že čau se nedá cvičit. Měla jsem před tím služební plemena a tak ten "výcvikový dril" ovládám také, ale když na čaua zavoláte "ke mně!" - bude se vám zdát, že čau neposlouchá a nebo neposlouchá dost rychle. Jenže čau prostě zvažuje a pokud uzná, že to není nutné, tak nepřijde, nebo na vás počká, až k němu dojdete vy! Proto takové povely vůbec nepoužívám. Nemám potřebu používat vlastně skoro žádné povely, tak jak je známe třeba u německého ovčáka. Vystačím si skoro s jedním, na který kladu velký důraz a také máme s Torinkou domluvu, že ho bude plnit na 100 % a je to povel stůj! Blížíme se k silnici, vidím jiného psa, chci ji připoutat na vodítko ...zavelím povel stůj a Torinka se zastaví na tom místě, kde ji povel zastihl!!! V případě, když jsem měla NO, tak když byl na volno, jsem nejprve vykřikovala: "zpátky, ke mně, k noze,..." Čau to prostě považuje za zbytečnost, proč se ke mně vracet a pak zase jít spolu kolem místa, ze kterého jsem ho přivolala k sobě. A povel stůj - to prostě vyšlo samo od sebe, ani nevím, jak se ho vlastně naučila. To samé si nepamatuji, jak jsme překlenuli období "loužiček". Za tu dobu co ji máme - dnes je jí 10 měsíců, jestli udělala doma v bytě 4 loužičky - je to hodně a většinou to byla moje vina, než jsem se naučila její "řeč".
Měli jsme hodně psů a znám i okousané boty - při výměně zoubků, vím co to je, když se pejsek nudí a co dokáže udělat v bytě za spoušť - čau to prostě nedělá!!! Nikdo ho nemusí napomínat. Jen jednou si vzala nové bačkory - takové ty chlupaté dětské pejsky a jelikož má "plyšáky" na hraní, tak si myslela, že to je další hračka. Stačilo říct ne a už si jich nevšimla
Čauové jsou mistři v šetření časem!
Čauové jsou neobyčejně chytří, ale není to rozhodně pes pro každého. Kdo chce temperamentního psa - ten ať si čaua nepořizuje! Nepotřebují dlouhé vycházky, skotačení, i když i oni si rádi pohrají. Naše Torinka by byla nejraději, kdyby se šla vyvenčit a pak by mohla sedět před bytovkou a koukat se, co se kde děje. To je taková naše drbna. Bohužel máme balkon na druhou stranu do lesa a tam se toho moc neděje. Občas nějaký ten houbař v létě a v zimě běžkař, tak je důvod mu pořádně vynadat. Zrovna minulý týden se stala příhoda, kterou znám pouze z filmů a moc jsem jí nevěřila. Sedím v kuchyni a najednou přiběhla Torča z balkonu a vyloženě mi chtěla něco "říct". Naznačovala mi, ať jdu za ní a skoro mi tam za nohavici odtáhla. Tak jsem šla a ona na cestě, na kraji lesa stála srnka a Torinka mi jí prostě chtěla ukázat. V zápětí chtěla ven a když jsme obešli barák, tak hned věděla, na které straně ji viděla z balkonu.
Čauové mají pouze svou rodinu a ostatní jsou pro ně tabu!
Jinak se vrátím k tomu co se o nich říká, jak jsou zlí. Oni svým způsobem tak trošku zlý jsou, ale bez důvodu nekousnou. Oni mají pouze svou rodinu a ostatní jsou pro ně tabu! Když přijde návštěva - vždy říkám nesahat, protože pro čaua je asi neodpustitelné, aby na ně kdokoliv cizí sahal. Když si jí nevšímá, ona ho očichá a za chvilku si lehne - zase na druhou stranu - čauové jsou strašně, ale strašně zvědaví. Pokud by na ni sáhnul - kousla by! Ale proto přeci nejsou zlí. Ono to hrozně mate - vypadají jako plyšáci, hlavně štěňátka, ale již dvouměsíční štěně na cizí vrčí! Německý ovčák se to musí velice pracně učit, aby na sebe nenechal sahat a to je v pořádku? Ale čau, který to má tedy vrozené - je zákeřný a zlý? Jiné plemeno - např. něm. ovčák a řekněme tříměsíční štěně - pokud si před něj sednete na bobek a budete na něj dělat ňu ňu ňu, tak si ho koupíte a může z něj v dospělosti být pes obranář, ale už na tříměsíční štěně čaua to působí právě opačně - čím víc se ho snažíte "ukecávat", tím víc na vás bude vrčet! Cizí člověk vidí malé psí chlupaté miminko, které by tak rád pomuchlal a mé sdělení, že ho kousne, nebere na vědomí.
Přes mou nelibost sedá na bobek a mluví krásné řečičky a hrozně se diví, že na něj štěně vrčí a když na něj sáhne, tak uhne. Přece jen je to miminko a nemá tu sebedůvěru, proto se raději stáhne, ale s přibývajícím věkem a přibývající sebedůvěrou se čau nestáhne - varuje vrčením a pokud to cizince neodradí, tak prostě zakročí a co asi tak může udělat pes - těžko vám dá facku - a tak prostě kousne! Pak si ten dotyčný stěžuje, že ho kousl pes, kterému nic nedělal, jen ho chtěl přátelsky pohladit! Nevím proč se někteří lidé nezamyslí - jim by asi také nebylo příjemné, kdyby někdo neznámý k němu přišel a třeba ho objal! Jak by se zachoval? Proč r,odiče dovolují sahat na cizí pejsky? Kolikrát jsem viděla jak šla maminka s dítětem a to se jí najednou vytrhlo a běželo s křikem k pejskovi a pak maminka děsně vyvádí, když se ten pes brání a kousne. Nikdo si to asi nedovedeme představit z pohledu psa, který třeba sedí před krámem a čeká na svého pána - soustředěný na jeho návrat a najednou spatří ječícího tvora, úplně cizího, jak se k němu žene. Co si asi pomyslí? Že ho chce napadnout?! Což je podle mne naprosto logické.
Komu se čau líbí, ať si ho pořídí
Zkrátka - komu se čau líbí, ať nedá na řeči a prostě si ho pořídí. Pokud si čaua získáte - máte v něm nadosmrti nejlepšího ochránce a neúplatného přítele, který vám bez výcviku bude plnit vaše rozumná přání, ale za to bude od vás požadovat pochopení, spravedlivé a dobré zacházení. Kdo jednou pozná a pochopí čaua - už se ho nikdy nevzdá... Nyní mám desetiměsíční krásnou a skvělou čauí slečnu a je mi jasné, že až jednou odejde do psího nebe, že budu mít zase čaua!!! Ale to bude doufám trvat ještě hodně dlouho. Budu muset končit, slíbila jsem Torince, že půjdeme na procházku a nemohu si dovolit jí lhát. Ona mi přece taky nelže! Celou dobu tu trpělivě ležela vedle mne a já jí četla, co jsem napsala. Asi se jí to líbilo, protože jsem za to dostala tu nejkrásnější mlaskavou pusu přes celý obličej! Tak ať se to líbí i vám a nevěřte těm nesmyslům, které se o čauech povídají. To vám vzkazuje moje věrná kamarádka Torinka!!! A pejskové nelžou!!!
