Stáje plné zlata

Řeklo by se, že ten, kdo má zlatý poklad, nemusí až do smrti nic dělat. V hřebčíně Equus Kinsky u Chlumce nad Cidlinou, kde takový poklad mají, se ale pracuje od rána až do večera. Samozřejmě ve všední dny stejně jako o víkendech, neboť koně si žádají péči bez ohledu na to, je-li právě středa nebo neděle. Lidé, kterým učaroval zlatý třpyt srsti chlumeckých žluťáků, však svou práci na hodiny ani na dny nepočítají.

"Zlatí" koně

"Zlatí" koně se na pastvinách v okolí Chlumce nad Cidlinou proháněli dle doložených zpráv už za vlády Marie Terezie, možná i dříve. Základ plemene, které dnes nazýváme kůň Kinských (Equus Kinsky), však byl položen teprve na počátku 19. století. Tehdejší doba chovu koní nadmíru přála. Po vítězství Angličanů u Waterloo přišli v Evropě "do módy" angličtí plnokrevníci: každý, kdo si to mohl dovolit, snažil se jimi své chovy zušlechtit. Nejinak tomu bylo na chlumeckém panství české šlechtické rodiny Kinských.

Jméno Kinský bylo odjakživa spjato s koňmi. Jeden z nejznámějších šlechticů tohoto rodu, hrabě Oktavián Kinský (1813-1896), vynikající jezdec a chovatel koní, inklinoval už od mládí k anglickým tradicím a často Anglii navštěvoval. Přivezl si odsud několik krásných plnokrevníků a začal je křížit s koňmi, které jeho rod v té době choval v Chlumci, a u kterých už tehdy bylo časté světlé zbarvení. Pro své koně založil hrabě Oktavián v roce 1832 nedaleko Chlumce nový hřebčín Ostrov (dnes Equus Kinsky). Hřebčín byl tehdy na skutečném ostrově, na spojení hrází několika rybníků. Nyní, ačkoliv už není obklopena vodou, je usedlost ostrůvkem klidu a pohody v uspěchaném světě. Působí tak i uprostřed turistické sezóny, ačkoliv o návštěvníky v hřebčíně rozhodně není nouze.

Den v hřebčíně Equus Kinsky začíná pravidelně v půl sedmé krmením. "Nejdřív koně dostávají seno, pak teprve čerstvě mačkaný oves. V mnoha hřebčínech to dělají obráceně, ale my tohle pořadí považujeme za lepší. Koně se totiž senem trochu nasytí, potom oves tolik nehltají a lépe ho stráví," vysvětluje správkyně hřebčína ing. Lenka Gotthardová, CSc.

Pak se všichni koně čistí a pokud je některá kobylka v říji, následuje připouštění. Klisny si samozřejmě nemohou své ženichy svobodně vybírat. Pro plemenné hřebce platí přísná pravidla: většinou musejí mít pět generací předků zapsaných v plemenné knize Equus Kinsky. Pro oživení chovu je ovšem povoleno výjimečně připouštět cizí hřebce - buďto anglické plnokrevníky, nebo koně jiných plemen, kteří jsou jako plemenní hřebci takzvaně licencováni, a to na základě své výkonnosti a exteriérových vlastností.

Po "hodince lásky" se vyhánějí na pastvu kobylky a v jejich stájích se poklízí. Většina klisen s hříbaty je ve společné volné stáji. "Pro hříbata je to mnohem lepší, než kdyby žila odděleně jen se svou matkou," soudí ing. Gotthardová. "Takhle si vytvoří přirozené sociální vztahy a v pozdějším životě nebudou mít potíže zařadit se do stáda."

Před polednem už jsou klisny i hříbata zpátky ve stájích a jako druzí mohou na pastvu hřebci a valášci. Kobylky jsou tak odpoledne plně k dispozici turistům, kteří přicházejí okolo jedné hodiny.

Kdo umí, ten umí...

Na cvičné jízdárně poklesne sebevědomí každému, kdo se domníval, že na koni se jen sedí, velí a tahá za otěže.

"Co se týče ovládání koně, hlavní nemají být otěže, ale pohyb pánví. Když to člověk umí, sladění pohybů s koněm je tak dokonalé, že to paradoxně vypadá, jako kdyby jen tak seděl v sedle a nestálo ho to žádnou námahu. Ve skutečnosti je to ale perfektní rozcvička pro celé tělo," říká šestadvacetiletý Vítězslav Hrabal, který do Chlumce dvakrát až třikrát týdně dojíždí z Prahy.

Pro pana Hrabala je na celém jezdectví nejkrásnější právě souznění jezdce s koněm: "Když jedete přírodou, cítíte, jak má kůň radost z pohybu, a zdá se vám, jako byste tvořili jednu bytost. Moje nejoblíbenější kobylka tady se jmenuje Poezie, a jízda s ní, to je skutečně něco jako báseň."

Projížďky v terénu jsou samozřejmě snem každého začátečníka, dočkají se jich ale jen ti, kterým neschází trpělivost.

"Pustit začátečníka hned na projížďku je hazard, který žádný zodpovědný trenér nepřipustí," zdůrazňuje ing. Gotthardová. "Turisti, kteří k nám přijdou poprvé, se nesmí zlobit, že jsme k nim trošku nedůvěřiví a každého si předem vyzkoušíme, i když tvrdí, že jezdit umí. Lidé totiž na otázku, jestli mají zkušenost s ježděním, často odpovídají, že ano, a pak se ukáže, že mají na mysli třeba jedno, dvě svezení před deseti lety. Většina ,turistických' úrazů při jízdě na koni pramení právě z nedorozumění mezi začátečníkem, který nedovede odhadnout své schopnosti, a špatným trenérem, který si nováčka nepřezkouší."

Koně pro slávu i pro zábavu

Kůň Kinských byl původně šlechtěn jako hunter (kůň pro honební účely), dnes je spíše všestranným plemenem. Jeho chovatelé se už dočkali mnoha úspěchů ve všech obvyklých disciplínách jezdeckého sportu - od voltiže (drezúrní ježdění) přes skokové disciplíny až po zápřež, i v méně známém westernovém ježdění. Ani živější temperament, který je dán vyšším podílem krve anglického plnokrevníka, není na překážku využití koně Kinských pro rekreační ježdění. Turisti ovšem jezdí jen na starších klisnách a valaších, nikdy ne na bujných hřebcích ani na mladých, právě zaježděných koních, kteří jsou samozřejmě hůře ovladatelní.

Hříbata se začínají zajíždět ve třech letech. Připravují se tak ke zkoušce základního výcviku, při kterých kůň musí umět na povel měnit rychost a směr, provádět obraty a zdolávat jednodušší překážky.

"Zkoušky základního výcviku bývaly kdysi povinné, bez nich kůň ani jezdec vůbec nesměli na závody," vysvětluje ing. Gotthardová. "Asi před osmi lety to padlo, ale od roku 1998 jsou naštěstí zavedeny nové chovatelské zkoušky mladých koní a povinné zkoušky základního výcviku jsou obnoveny pro jezdce. Také ministerstvo zemědělství začalo motivovat chovatele, aby koně cvičili: dřív totiž poskytovalo dotace už na narozené hříbě, dnes jen na koně, který projde zkouškami. Je to dobře, protože zkoušky jsou jistou zárukou, že kůň má talent a že je ovladatelný (což je důležité hlavně pro závody). V neposlední řadě požadavek zkoušek přiměje i méně svědomité chovatele, aby se svým koním patřičně a pravidelně věnovali."

Koně v hřebčíně Equus Kinsky si ovšem na nedostatek pozornosti rozhodně stěžovat nemohou. Všem, kteří se o ně starají, za to dělají dobrou pověst doma i za hranicemi. Do hřebčína se dnes sjíždí chovatelé a kupci z celého světa. Řada koní už si našla nové majitele v mnoha evropských zemích, nejvíc jich dosud bylo prodáno do Německa. Němečtí majitelé se dokonce sdružili v německém Klubu koní Kinských, pravidelně se scházejí a do hřebčína v Ostrově posílají zprávy o kariéře svých koní. Mezi největší chovatelské úspěchy patří licencování plemenného hřebce Homéra v Německu a prodej čtyřletého hřebce Ornáta do Kentucky - země, která se snad nejvíc proslavila právě chovem koní.

Kdo je a kdo není kůň Kinských?

Kůň Kinských (Equus Kinsky) byl v loňském roce uznán jako ráz českého teplokrevníka. Je všestranným plemenem s výborným charakterem. Je poměrně temperamentní, ale poslušný. V chovu převažuje světlé zbarvení. K tomu, aby mohl být kůň označen jako kůň Kinských, ovšem nemusí být nutně "zlatý" (tedy takzvaný plavák nebo isabel) - v chovu jsou i ryzáci a hnědáci. Musí však mít více než 51% krve koní Kinských. Kdyby se tedy zkřížil například Červánek, jeden z nejlepších nositelů původní krve koní Kinských , s klisnou, která nemá s tímto plemenem nic společného, jejich potomek nebude koněm Kinských, protože by měl od otce pouze 50% krve. Klisnička však může být zařazena do evidence a když bude dál křížena s koňmi Kinských, její hříbata už mohou být v plemenné knize.