Tento tvor, kterého známe i z našich lesů, patří do čeledi Salamandridae (Praví mloci a čolci). Jsou to zvířata, která můžeme velice doporučit všem teraristům, hlavně začínajícím, proto bych se o nich rád zmínil v tomto článku.
Mloci skvrnití se dělí do 11 poddruhů, z čehož je zřejmé, že se navzájem velice liší jak už kresbou, kde může převládat žlutá nebo černá v nejrůznějších tvarech, tak samozřejmě i délkou od 12 cm až po téměř 30 cm jedince.
Jsou to robustní, celkem neohrabaní živočichové. Zbarvení je opravdu velice variabilní, základními barvami jsou již zmíněná žlutá s černou. Celá pokožka je velice lesklá, i když pokrytá drobnými bradavičkami. Samci se rozlišují od samic zduřelou kloakou.
Areál rozšíření je veliký, od střední a jižní Evropy, přes severní Afriku až po jihozápadní Asii. Mloci se vyskytují hlavně v nadmořských výškách od 400-1000 m. Obývají různé biotopy, hlavně zarostlé rokle a listnaté lesy, kde se přes den ukrývají pod listím, v polštářích mechu nebo v trouchnivějících pařezech.
Mloci jsou převážně zvířata soumraku a noci. Přes den vylézají za potravou pouze za bouřek nebo těsně po dešti. Vzhledem ke své přirozené lenosti potřebují spoustu času, aby sehnali dostatek potravy. Už při krátké vzdálenosti zdolané větším tempem se natolik vysílí, že další námahu rezolutně odmítají. Proto se živí především pomalejšími druhy různého hmyzu, červů, mlžů a dešťovek.
V závislosti na klimatických podmínkách místa výskytu, vylézají mloci po zimním spánku (na jaře po oteplení) ze svých skrýší (hromady listí, jeskyně, nánosy bahna) a téměř okamžitě začínají námluvy mezi partnery a poté páření. Pak probíhá v těle matky vývoj larev a někdy teprve po více než roce, většinou na jaře příštího roku, nastává porod živých mláďat, kterých může být i 60. Samice je rodí do mělkých, často pouze pár milimetrů vysokých louží a malých tůněk. Ve vyšších vodách by se mohlo stát, že se mladí, ač obojživelníci, utopí, protože mloci jsou špatní plavci.
Chov v domácím prostředí není těžký, ale musíme respektovat životní podmínky mloků. Nejdůležitější je teplota. Neměla by přesahovat normální pokojovou teplotu, tj. 20 st. C. Velice vhodný je venkovní chov. V mém případě se mi ve starém akváriu na zahradě, bez větších problémů, podařil zdárně odchov, i když později skoro všechna mláďata staří sežrali. Vysvětluji si to tím, že pro tolik zvířat to byl malý prostor. Mloci jsou vlastně samotáři. Proto už vím, že mladé musíme odchovávat samostatně. Není problém živit mloky tím, čím se živí v přírodě. Popřípadě můžeme zkusit cvrčky bez zadních noh nebo červy Zophobas. Zazimování můžeme realizovat ve spodní části ledničky nebo ve sklepě v bedýnce vycpané mechem.
Vzhledem k tomu, že se mloci dožívají až 25 let, je to opravdu zvíře vhodné pro každého teraristu. Je též velice zajímavé, že ačkoli téměř každý dokáže mloka popsat, v přírodě ho viděl málokdo. Nejen proto, že je to noční živočich, ale i pro stále ubývající stavy našeho nejkrásnějího obojživelníka. Už proto bychom se měli snažit o odchovy mloků v zajetí a pokusit se je vysazovat všude tam, kde je jejich přirozený biotop. Přístí generace by to jistě ocenily.