Vytváří osm zeměpisných forem, se kterými se můžeme setkat v australsko-oceánské oblasti (Indonésie, Nová Guinea, Aruské ostrovy, Papuánské ostrovy a severovýchod Austrálie).
Loríček žlutoboký je papoušek veliký asi 14-15 cm. Jeho základní barvou je světle zelená, která se nachází výjma několika partií téměř na celém těle. Část temene, čelo, uzdička a vnitřní křídelní letky jsou šarlatově červené. Zadní část temene, část boku a spodní křídelní letky jsou žluté. Okolí oka, stejně jako oblast pod šarlatově červenou uzdičkou a část ručních letek, je modré. Zobák je šedočerné barvy, běhák světle šedý.
Jak jsem již uvedl v předcházejících řádcích, loríček žlutoboký vytváří osm zeměpisných forem, z nichž pouze tři se nachází na australském kontinentu. Jsou to: loríček žlutoboký queenslandský - Opopsitta diophthalma macleyana, loríček ž. perlolící - O. d. coxeni a loríček ž. duhový - O. d. macleayana. Já se ve svém článku budu zabývat posledním z uvedených poddruhů a tím je loríček žlutoboký duhový.
Informace v článku jsou částečně čerpané z časopisu Lori Journaal Internationaal, v němž Australan Geoff Girvan popisuje své zkušenosti s loríčkem žlutobokým duhovým, který získal na stáži v záchranné stanici Sanctuary v Queenslandu.
U této zeměpisné formy je výrazný pohlavní dimorfismus. Sameček má šarlatově červenou hlavu a uzdičku, zatímco samička má červené barvy na hlavě minimum. Mladí ptáci jsou podobní samičce. Ptáci jsou pohlavně vyspělí již ve stáří 12 měsíců.
Loríček žlutoboký duhový (O. d. macleayana) je rozšířen podél východního pobřeží Austrálie, v regionu Cairns až do pohoří Iron Range. Tyto oblasti jsou na severu tropické a směrem k jihu polotropické.
Loríčkové byli chováni v jednoduchých voliérách, které byly 3,5 m dlouhé, 1,5 m široké a 2,1 m vysoké. Pouze jedna třetina voliéry byla zastřešena a za ní se nacházela krmná chodba. Potrava byla podávána v pochromovaných miskách (ty se snadno dezinfikují) na krmicí stolek, který byl vysoký 90 cm.
V době hnízdění byly ptákům předkládány buď budky pro andulky, nebo kmen pandanusové palmy, do které pouze samička vyhloubila hnízdní dutinu.
Rezervace Sanctuary, v níž G. Girvan pracoval, produkovala ptáky, kteří byli vychováni vlastními rodiči. Nebyl zde tedy praktikován umělý odchov, který je tolik charakteristický pro záchranné programy. Díky tomu jen jedno ze šesti vylíhlých mláďat dosáhlo dospělosti. Loríčci zde chovaní hnízdili bez problémů třikrát za sezónu a samička kladla 2 až 3 vajíčka, přičemž oplozenost snůšky byla téměř 100%.
Samice sedí na snůšce sama a mláďata se líhnou v rozmezí 19 až 21 dní. Kritické období ve vývoji mláďat je 6. až 8. den, v němž jich většina hyne. Mláďata vyletují z budky ve stáří 5-6 týdnů. Po té je sameček pečlivě ještě 3 týdny přikrmuje. Po celou dobu hnízdění je sameček velmi agresívní, proto je nutné loríčky chovat po párech.
Loríčci žlutobocí duhoví - Opopsitta diophthalma macleayana jsou studováni v Queenslandu z rozhodnutí tamní vlády, protože jeho stavy se ve volné přírodě podstatně snižují. Tento poddruh je v zajetí chován jen ve velmi malém množství, a proto je i u australských chovatelů velmi vzácný.
Protože loríčci, podobně jako loriové, mají jazyk se štětcovitými papilami, pomocí nichž se živí pylem a nektarem z květů, plody ovoce (loríčkové především plody fíkovníků), hmyzem aj., je také jejich skladba potravy v zajetí podobná potravě loriů chovaných v zajetí.
V rezervaci byla ptákům podávána kaše pro lorie (Lori-mix), jejíž složení bylo po celý rok stejné. Tato kaše byla ptákům ponechávána 24 hodin, než ji vyměnili. Ve voliérách byly umístěny orchideje, jejichž květy loríčkové zcela "rozžvýkali". Dále byli krmeni vinnou révou, papájou, jablky, hruškami. Denně jim byly předkládány větve fíkovníků i s plody. Nezbytnou součástí jejich krmné dávky byly také větve ovocných stromů k okusování. Loríčkům byly také podávány larvy divoké vosy (nebyl uvedený druh), které velmi ochotně přijímali. V každé voliéře byla umístěna miska s vodou, protože koupání mají loríčci velmi rádi.