Geoemyda spengleri - bezkonkurenční želva

Geoemyda spengleri je velice oblíbeným druhem. Už její "příbuzenstvo" je důkazem toho, že právě tato želva si zaslouží velkou pozornost. Netroufám si však tvrdit jak početné jsou její stavy v teráriích českých želvařů. Přestože vlastním pouze dva exempláře, mohu s jistotou tvrdit, že stojí za to, je lépe poznat.

Rozdělení

Rod Geoemyda (Gray, 1834) byl dlouho zastoupen pouze jedním druhem G. spengleri (Gmeli, 1789), byl považován za monotypický. Již zmíněný druh měl dva poddruhy. G. s. japonica a G. s. spengleri, avšak řada odlišností a specifických znaků (Yasukawa, 1992) zapříčinila, že G. japonica (Fan, 1931) byla uznána za druh samostatný (přesto je v řadě odborných publikací ještě stále uváděna jako poddruh). Ale to už k celém rodu patřilo i několik jiných skupin, např. Heosemys (první "přeřazenou" byla G. silvatica, která má dokonce podle Rognera předpoklady k tomu, že by se mohla stát také samostatným druhem), nebo dokonce i Rhinoclemys (!) a Melanochelys (G. Müller - Schildkröken).

Ať už se držíme toho či onoho rozdělení, je na místě potvrdit, že všechny želvy jihovýchodní Asie řazené k rodu Geoemyda mají hodně společného (nejčastěji je však tento rod spojován s Heosemys). Přirozeně patří do čeledi Emydidae, podčeledi Batagurinae, nadrodu Geoemidini, a jejich nejbližšími příbuznými jsou želvy rodu Pixidea, Cyclemys, Notechelys a další rody zmíněné výše, které jsou ale často uváděny jen jako podrody.

Popis

G. spengleri žije v Číně (provincie Guan-zi a Yunnan), v severním Vietnamu, možná i v Laosu (chybějí údaje o výskytu) a na Indonéských ostrovech Sumatra a Borneo.

Tvar karapaxu je protáhlý, velmi plochý, vzadu ozubený, má tři kýly. Dosahuje délky do 15 cm. Barva je světle až mahagonově hnědá, často i trochu do oranžova (podobně jako u G. spinosa nebo P. mounhoti). Plastron je hnědý až černý se širokým žlutým lemem po okraji. Zbarvení plastronu je silně kontrastní. Inframarginální, inguinální i axillární šťítky zcela chybí, intergulární také. Štítky anální a gulární jsou výrazně protaženy. Končetiny mají ostré drápky. Na předních nohách je řada velkých šupin, kůže i šupiny jsou červeně tečkované.

Nejúžasnější je hlava. Krk je štíhlý a dlouhý se dvěma silnějšími žlutými proužky, které se táhnou až k očím, ty jsou velké, jakoby vypoulené a dívají se dopředu (pohled působí nad míru inteligentně). Horní hákovitá čelist připomíná zobák dravce.

Znakem sekundárního sex. dimorfismu je především odlišné zbarvení na hrdle a hlavě, samcům totiž kresba chybí.

Nebylo by také od věci srovnat G. s. a G. j. Mám k dispozici fotografii z knihy M. Rognera. G. j. má klenutější karapax (stále však spíše plochý), jehož tvar je jaksi oblejší. Oko není tolik vystouplé. Kresba měkkých částí těla připomíná Cyclemys dentatu.

Způsob života

Způsob života G. spengleri ve volné přírodě není příliš dobře prozkoumán. Žije skrytě, v lesích až do 1200 m n.m. se spadaným listím (pod kterým se ráda schovává - splynutí s okolním prostředím pro ni není překázkou díky zbarvení), kde se teplota pohybuje asi od 18 do 23 st. C (samozřejmě průměrně - léta jsou údajně velmi teplá, kdežto v zimě v některých oblastech klesá teplota až na nulu!). Aktivní je přes den, je terrestrickým druhem, ale vodu má ráda (vlhko je pro ni životně důležité - v lesích je chladné vlhké klima!), potravu přijímá ve vodě i na souši.

Chov

Zdá se být ideálním druhem pro chov v teráriu především pro svou nenáročnost na teplotu, ale na druhou stranu se její odchov ukázal jako problematický (nemám s tím sice zkušenosti, ale zárodky údajně umírají dřív, než se jim podaří dostat se ze skořápky, což je podle dřívějšího chovatele mých dvou samiček způsobeno tím, že v přírodě je obal samovolně rozrušován díky klimatickým podmínkám) a navíc kladou většinou jen dvě vejce (podle literatury trvá inkubace od 74 do 110 dní), a proto se ještě stále musíme spoléhat na import. A to je další problém. Nepodléhají sice některým konvencím, které by mohly jejich dovoz omezit nebo docela zakázat, ale často jsou zamořeny parazity a po vyčerpávajícím a stresujícím zacházením hynou na nejrůznější nemoci (doslova knižním případem jsou hlavně "sluníčka" - G. spinosa).

Krmení

Z vlastní zkušenosti ale mohu potvrdit, jak těžké někdy je do sytosti je nakrmit. Přijímají jedině syrovou potravu - nejlépe živou. Rostlinnou potravu zásadně odmítají. Pokus s mletým masem nebo vnitřnostmi docela selhal, a tak jim nosím myšata, šváby, peruánské červy, žížaly... Krmím je dvakrát týdně. Jako substrát v teráriu mám rašeliník, samozřejmě nechybí miska s vodou. Přisvěcuji jen krátce 25W žárovkou.

Rozhodnete-li se obstarat si jednu nádhernou želvu, pořiďte si rozhodně "spenglerku"!