Trpaslík se srdcem lva

Grej je miniaturní černobílý japončík. V kohoutku měří necelých patnáct centimetrů a neváží ani dvě kila. Dovezli jsme si jej jednoho léta z Čech od paní, která o sobě tvrdila, že má špičkový chov. Tenkrát jsme jí to ještě věřili. O tom však později.

Myslel jsem že je to štěně

Když jsem ho uviděl poprvé, myslel jsem že je to štěně. Malinkatý, černobílý krasavec si hrdě vykračoval s mojí paní. Potom zvedl nožku a důstojně vykonal potřebu na nejbližší pampelišku. Vůbec mu při tom nevadilo, že je nejmíň dvakrát tak veliká jako on. Potom se vrátil k mé ženě, milostivě se nechal vzít do náruče a odnést zpátky do bytu. Tenkrát jsem se ještě domníval, že pro toto zvíře je normální schod nepřekonatelná překážka velikosti Čínské zdi.

Slunce pálilo, v autě bylo příjemné teplo a tak jsem se znovu ponořil do sladkého spánku. Čekala nás ještě dlouhá cesta a spánek za volantem většinou nekončí dobře.

Znovu mně vzbudila Káťa, naše dcera. Přinesla si do auta svou novou přítelkyni, japončici Hiru. Usadila se s ní vzadu a se mnou nemínila komunikovat.

Za chvíli přišla i manželka, sedla si vedle mně a klidně prohlásila, že můžeme jet.

Vyvalil jsem na ni oči a naprosto zmatený vykoktal:

"A kde máš štěně?"

"Katka ho má na klíně."

Seděl jsem jako pařez na stráni a nechápal, proč s námi nejede to nádherné zvířátko, které jsem před chvílí spatřil v náručí mé ženy. Pomalu mi docházelo, že jsem se stal obětí vlastního omylu.

"Co jsi to měla před tím za štěně?" napadla mě zřejmě jediná otázka, která mohla vnést trochu světla do mé, ještě zcela zmatené mysli.

"To nebylo žádné štěně, ale skoro dospělý pes. Má osm měsíců, větší už nebude."

"Já jsem myslel, že je to štěně. Vždyť ten musel zabloudit i na posečené zahradě."

"Jseš sprostej. Náhodou byl nádhernej. Jenom jsme přišli, sedl si mi na klín a už se ode mně nehnul. Ta paní se tomu strašně divila. Tvrdila, že se s nikým ještě tak nemazlil."

Nebyl by to první náš pes

Snad to byla jenom moje domněnka, ale zdálo se mi, jako by z jejích slov zazněla nevyslovená touha mít ho. Přiznávám, že i mně ta myšlenka proběhla hlavou. Přece jenom, koupili jsme fenku, nebylo by špatné, mít doma i psíka. Pokud by kryl, je chladná mluva čísel na jeho straně. Navíc bych ženě určitě udělal radost.

"Poslouchej, Jaruško, mám takový návrh. Nekoupíme si ho taky? Pokud by byl nepříbuzný, mohli bychom s ním krýt. Nemuseli bychom jezdit kdesi po republice shánět psa. Ono jich asi u nás v okolí moc nebude."

"Ta ženská povídala, že snad je nějaký v Brně. Jinak prý o žádném dalším na Moravě nic neví."

"Nechceš se jít zeptat?"

"Ale Hynku, vždyť já tu nemám navíc ani korunu."

"Nebyl by to první náš pes, kterého jsme koupili bez peněz. Na mopslíky jsme se také jeli jenom podívat a víš jak to dopadlo."

"Ty myslíš, že bych se měla jít zeptat? Nebude to vypadat divně? Koupíme fenku, odejdeme, potom se znovu vrátíme a chceme koupit ještě psa?"

"Možná, že bude. Přesto si myslím, že za pokus to určitě stojí."

"Tak já to jdu zkusit."

Odešla zpátky do domu. Já jsem zatím studoval mapu, kudy nás povede cesta dál.

Vrátila se za pár minut. Na tváři šťastný úsměv a v náručí psa. Vlastně spíš psíčka. Usadil se jí na klín a vyjeli jsme. Cestou mně zasvětila do způsobu zaplacení. Byl jednoduchý. My pošleme peníze, chovatelka rodokmen. Byl jsem spokojený a pes zřejmě také. Uvelebil se pohodlně na nabídnutém polštářku a začal dřímat. V autě zavládl klid a pohoda. Cesta se zdála nějak lepší a celý svět zářil barvami.

Tak vstoupil do naší rodiny Grej

Velmi záhy jsme poznali, proč nám ta milá a hodná paní Greje tak ochotně prodala. Jeho miniaturní vzrůst mu vůbec nebránil v tom, aby měl neuvěřitelné množství nejrůznějších neduhů. Ty fyzické se daly léčit, mnohem horší to bylo s těmi druhými. Ačkoliv moje žena dokáže i zuřící a kousající bestii, velikosti solidního telete proměnit v milé a přítulné zvíře, s Grejem ani nepohla.

Zůstával stále uzavřený do sebe a s námi odmítal komunikovat. Nepomáhaly pamlsky, vlídná slova ani milé zacházení. Grej se najedl, našel si vhodné místo, zalehl a to bylo všechno. Žádné projevy lásky či jiné psí náklonnosti.

Uběhl měsíc, potom druhý a situace byla stále stejná. Zlom k lepšímu nastal až několik dní před podzimní výstavou psů v Brně.

Ten večer jsme seděli, vlastně spíš leželi u televize. Grej jako vždy s námi. Tuto výsadu, přístup do obývacího pokoje, jsem mu, ač nerad, toleroval. Ženino tvrzení, typu on je chudáček tak malinký, na mně sice neplatilo, nicméně ležel s námi. A tenkrát, v ten jediný nepostřehnutelný okamžik, se udála ta ohromná změna. Grej vstal, majestátně se prošel po gauči, potom přistoupil k ležící manželce a zlehka, zlehounka jí olízl ruku. Jednou. Tento jediný kratičký pohyb, nepatrný dotek vlhkého jazyka hovořil jasnou řečí.

"Tak dobře. Když o to tak stojíte, budeme kamarádi."

Ten den vzal na milost a přijal do své smečky nás, dva dospělé lidské tvory. Ten den považuji dodnes za náš největší chovatelský úspěch.

Na výstavě

Na výstavu jsme jeli samozřejmě s Grejem. Propašovat jej dovnitř nebyl, vzhledem k jeho velikosti, žádný problém. Schoval jsem jej prostě za bundu. Později vystrčil hlavu a sledoval okolní svět z pro něj nezvyklé výšky. Zřejmě se mu to zamlouvalo. Když jsem jej později položil na trávník zkameněl. Smutně a vyčítavě se na mně zadíval svýma velkýma očima. Ten pohled se nedal vydržet a tak putoval zpátky do tepla. I když náš klokaní způsob vzbuzoval u mnohých úsměv, jemu zřejmě vyhovoval.

Jeho bývalá majitelka se k nám velmi hlásila, naše antipatie k ní však rychle rostly. Během krátkého rozhovoru vyplynulo jasně najevo, že nemá zvířata pro potěšení, ale jako zdroj příjmů. To přivedlo ženu k tomu, že znovu nastolila otázku, týkající se ceny. Náklady na léčení stále ne zcela zdravého psíka totiž povážlivě rostly. Nakonec jsme dospěli k jakési dohodě. Sejdeme se znovu kolem jedné hodiny a definitivně uzavřem tento problém.

Byla to smutná výstava. Grej, jakoby vycítil, že jeho další pobyt u nás je ohrožen, ukazoval, jak skvělý je společník. Nemohl chudák tušit, že čím je milejší, tím větší bolest způsobuje v našich srdcích.

Stanovená hodina se rychle blížila a bylo nutné hledat přijatelné řešení.

"Necháme si ho i když ta ženská nesleví ani korunu", vyslovila manželka konečně svůj názor. V duchu jsem zajásal. Nechtělo se mi rozloučit se s tím malým, sympatickým darebou.

Vrátili jsme se zpátky ke kruhu, kde jsme měli domluvenou schůzku a kde právě probíhalo posuzování. Opustil jsem svoji choť a věnoval se dění uvnitř kruhu. Dávno zastávám názor, že se o penězích spíš domluví dva než tři. Také tentokrát se ukázalo, že jsem se nemýlil. Moje rozesmátá ženuška se přihnala jako velká voda.

"Představ si. Ani jsem jí nemusela nic říkat, sama slevila. Škoda, že nemáme dost peněz, hned bych jí ho zaplatila."

Když je dobrá vůle a chuť pomoci, peníze se vždycky najdou. Dali jsme dohromady všechno, co jsme u sebe měli, zbytek si půjčili od kamarádů a Grejíka zaplatili. Ona chovatelka sice neměla u sebe jeho rodokmen, ale napsala nám potvrzení a slíbila průkaz původu zaslat. To o několik dní později i splnila.

Za posledních deset korun jsme si koupili stírací los. Sice jsme nic nevyhráli, přesto jsme výstavu opouštěli s pocitem vítězství.

A Grej? Ten si spokojeně podřimoval, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Pes se při posuzování nepředvedl

Stejně jako v jiných letech, odjeli jsme v létě na soustředění pod stany. Tentokrát do nedalekého Tovačova. Greje jsme nechali doma, zdál se nám na takové dobrodružství příliš křehký. Já jsem občas jezdil domů krmit svá zvířátka. Grej mně vždy vítal s radostí a domáhal se pohlazení. Nakonec jsem se nad ním slitoval a vzal jsem ho na několik posledních dní s sebou. Svou roli při mém rozhodování sehrálo i jeho zranění. Při dovádění si poranil drápek a bylo potřeba mu jeho ránu pravidelně ošetřovat.

"Ty jsi se snad zbláznil. Vždyť nám ho tu psi sežerou." Tak mně přivítala moje paní, když jsem se objevil ve stanu se psem v náručí. Po krátkém vysvětlení přestala hubovat a společně jsme poraněnou nožku ošetřili. Grejovi se zřejmě ulevilo, protože záhy opustil stan a vydal se na průzkum tábora.

Okamžitě vzbudil pozdvižení hodné cvičeného tygra. Snad z každého stanu zazněly obdivné výkřiky. Stal se rázem miláčkem tábora.

Pak přišlo něco, s čím nikdo nepočítal. Do tábora vběhl pes jednoho z účastníků soustředění. Právě se vrátil z procházky a o novém přírůstku mezi táborníky neměl tušení. Stalo se, co se stát muselo. Cesty dvou psů se zkřížily. Teď stáli proti sobě, tváří v tvář. Dospělý německý ovčák a dospělý, leč nepatrný, Japončík. Výsledek jejich setkání byl naprosto neočekávaný. Grej zkameněl, potom se naježil a výhrůžně zavrčel. Ovčák, který jej očichával, polekaně odskočil. Zmateně pobíhal kolem, jakoby se bál. A Grej tam stál jako socha. Koulel výhružně očima, připravený k boji na život a na smrt. Nakonec to cizí pes nevydržel a utekl ke svému pánovi. Spokojený vítěz hrdě odkráčel přímo do náruče mojí manželky.

Od té doby nám bylo jasné, že velikost těla není tím nejsprávnějším měřítkem velikosti psa. O té rozhoduje velikost srdce. Náš malinký Grej dokázal, že má srdce lva.

Mít psa a nejít s ním na výstavu se nám zdálo nemyslitelné, proto jsme s Grejem vyjeli dobýt svět. Jednoho rána jsme našeho vykoupaného a načesaného krasavce naložili do auta a vyrazili. Cesta i přejímka proběhly bez problémů. Jediná slabina toho dne byla v počasí. Nebylo sice zima, zato však chvílemi drobně pršelo. Uprostřed parného léta jsme byli nepřízní počasí překvapeni a proč to nepřiznat i zaskočeni. Počasí se sice nakonec přece jenom umoudřilo, zbytky deště se však třpatily v trávě dál. Teprve polední slunce je vysušilo.

Náš Grej bral výstavu jako velkou hru. Chodil od psa ke psovi, na některého si štěkl, jiného pouze očichal. Ocásek stále nahoře jako husitský praporec, prostě paráda. Všechna paráda však skončila sotva vstoupil do kruhu. Nevěřil jsem vlastním očím. Ocásek dolů, ploužil se kolem rozhodčí jako mátoha. Marně na něj žena volala, tleskala, nic nepomáhalo. Dostal jen Velmi dobrou. Později, když jsme pročítali posudek, bylo jasné, co způsobilo toto pro nás špatné ohodnocení. Hovořila o tom jedna jediná věta.

"Pes se při posuzování nepředvedl."

Tady jsem pánem já

Také nám ta náhlá změna v jeho chování vrtala hlavou. Sotva totiž opustil kruh, zvedl praporec a byl to znova náš malý nebojsa. Vysvětlení bylo nakonec prosté. Všude kolem kruhu se pohybovala spousta lidí a ušlapala namoklý trávník. Všude, jenom v kruhu ne. Tak náš malý Grejík doplatil zase jednou na svůj nevelký vzrůst. Tam, kde jiným psům sahala tráva sotva ke kotníkům, měl on co dělat, aby v ní nezabloudil. A uznejte sami, brodit se v mokré trávě není nic příjemného.

Svět výstav tedy zůstal nepokořen. Grejíka jsme si však nechali i když jsme věděli, že nebude chovný. Zapadl do rodiny a bylo by příliš kruté a nespravedlivé ho z ní násilím vytrhávat.

Když jsme později měli od Hiry štěňata, byl on jediný z našich psů, který se k nim mohl bez obav přiblížit. Každý jiný, i jejich otec, byl bez milosti zahnán.

Grej přišel a chvíli nahlížel, jako by je kontroloval. Potom si lehl vedle jejich pelíšku a naháněl hrůzu. Jeho pohled jasně hovořil.

"Dejte si všichni pozor, tady jsem pánem já."