Koura východoasijská (Cuora amboinensis, Daudin, 1802)

Cuora amboinensis je nejznámnějším a nejčastěji chovaným zástupcem rodu Cuora. Dalšími druhy rodu Cuora /Gray, 1855/, které se chovají v zajetí poměrně zřídka, jsou: Cuora flavomarginata /Gray, 1863/, Cuora galbinifrons /Bourrer, 1939/ a C. trifasciata /Bell, 1825/. Populace jiných druhů např. C. aurocapitata /Lou a Zong, 1988/, C. McCordi /Ernst, 1988/ nebo C.pani /Song, 1984/ se vyskytují ve volné přírodě jen na určitém - zpravidla velmi malém - území, tzn. endemicky, a proto nejsou v chovech téměř vůbec zastoupeny. U dalších méně známých druhů není zcela jisté, jsou-li skutečně představiteli samostatného nového druhu, nebo nejedná-li se jen o chybně popsaný poddruh již zmíněných zástupců. Takovým "pochybným" druhem je např. C. pallidicecephala /McCord a Iverson, 1991/ nebo C. hainanensis /Li, 1958/, který se dá považovat za jeden z poddruhů C. galbinifrons /podle M. Rognera/.

Rod Coura

Samotný rod Cuora je blízce příbuzný americkým krabičným želvám rodu Terappene. Všechny želvy rodu Curoa mají pohyblivý plastron, který dokáží těsně přimknout ke karapaxu. Žijí většinou terestricky, ale i akvatilně /C. amboinensis/ - vždy však vyžadují vlhko a teplo /nad 24 st. C/. Živí se zpravidla jak rostlinnou, tak živočišnou potravou - poměr mezi těmito složkami pak záleží na konkrétním druhu.

Cuora amboinensis obývá rozsáhlou oblast přes východní Indii až po souostroví Nikobary / oblast Bankladéše, stř. a jižní Thajsko, Malaysie, Filipíny, ostrov Simalur, Nias, Engano, Sumatra, Banka, Borneo - Kalimata, Jáva, Sumbawa, Celebres, Buru, Amboina, Ceram. Batjan, Halmahéra/.

Nenajdeme ji jen v mělkých, sluncem prohřátých tůňkách, rýžových polích, v bažinatých kanálech, ale i daleko od vody, kde se často prochází.

Popis

Karapax těchto želv je hladký, klenutý jako u suchozemských druhů, se žlutým proužkem na okraji. Dosahuje délky až 20 cm. Plastron je pastelově žlutý s neohraničenými černými a hnědými skvrnami zpravidla na každém štítku, u kořene ocasu oblý - nevykrojený. Končetiny a měkké části těla mají ostíny šedočerné a růžovožluté. Na prstech jsou silné drápy. Trojúhelníkovitou černou hlavu zdobí ostře žlutý pruh, táhnoucí se od čenichu přes oko a po celé délce krku, hrdlo je krémově bílé s drobnými výrůstky, tenká blanka ušního bubínku a jiné protáhlé skvrny na čelistech jsou světle žluté.

Pohlavní rozdíly jsou u mladých, nedospělých jedinců málo zřetelné. Samci i samice dorůstají zhruba stejných rozměrů. Samci mívají výrazně delší, u kořene tlustší ocas a proláklý plastron, samičky mívají klenutější karapax. Mláďata jsou zbarvena stejně jako dospělci, ale někdy mohou mít tmavší plastron. Karapax mláďat má tři kýly, do dospělosti přetrvá jen jeden - středový.

Chov v zajetí

V zajetí je možné chovat tento druh jak v klasickém akvateráriu s větší plochou souše, na které se rádi vyhřívají, odpočívají a přes noc spí, kde dosahuje vodní sloupec do 20 cm, tak také ve vlhkém teráriu, kde může být substrátem např. rašeliník nebo lignocel. Teplota vzduchu by neměla klesat pod 20 st. Celsia. Optimum je mezi 24 - 28 st. Celsia. Dobře se snáší také s jinými asijskými druhy podobných nároků - Mauremys nigricans /Anamemis anamensis/, Ocadia sinensis.

C.amboinensis přijímá volně v přírodě rostlinnou i živočišnou potravu. V zajetí často přivykne jen na živočišnou složku, ale je dobré nabídnout občas sladké ovoce / banány, jablka, broskve .../ nebo listy smetánky, salátu a pod. Základem jídelníčku jsou pak ryby, mleté hovězí nebo drůbeží maso, vnitřnosti /játra, ledviny, srdce/, mláďata myší, hmyz /zophobasi, cvrčci, smýkaný hmyz/, granulovaná krmiva, občas jako pochoutku gamarusy nebo patentky. Je dobré přidávat pravidelně vitamíny /Vitamix-rep/, drcené vaječné skořápky apod.

Odchov

V zajetí bývá tento druh rozmnožen poměrně často. "Námluvy" jsou velice bouřlivé - samec při pokusech o kopulaci zraňuje samici na krku, a proto je lepší chovat samce mimo období páření zvlášť. Poraněné a vyplašené samičky se často uchylují na souš a vodě se vyhýbají. Zranění, způsobená samcem se většinou dobře hojí, ale je dobré je desinfikovat /Septonex spray, hypermangan/. V případě vzniku abcesu /u želv a jiných plazů pevně opouzdřen - nemůže tudíž dojít k otravě krve/ se mi osvědčilo potírání přípravkem Lincocin forte.

Samice snáší kolem čtyř vajec zhruba za 60 - 80 dnů po kopulaci. Vajíčka jsou značně veliká, protáhlá, podle literatury až 5cm dlouhá a 2,5cm široká. Inkubace trvá při 60 - 90% vlhkosti a při teplotě 24 - 32 st. C 76 dní.

Další druhy

Druh C. amboinensis tvoří tři subspecie. Jsou to: C. amboinensis amboinensis /Daudin, 1802/, D.amboinensis cuoro /Schweiger, 1812/, C. a. Kamaroma /Rummler a Fritz, 1991/. Tyto se liší především tvarem karapaxu, zbarvením, šířkou pruhů a skvrn na hlavě a velikostí inframarginálních štítků /hlavně pak inguinal/.

C.amboinensis AMBOINENSIS žije na Filipínách, Buru, Batjanu, Halmahéře, na Molukách, Amboinu, Osulu, Celebesu a na ostrově Mindanao. Ze všech poddruhů má nejnižší karapax se znatelně odlišenými okraji marginálií. Plastron má velmi tmavou kresbu.

C. amboinensis CUORO obývá přilehlé ostrůvky Sundského ostrova /Sumbawa/, Jávu a Sumatru. Oddělení marginálií už není tolik zřetelné.

C. amboinensis KAMAROMA se vyskytuje na pevnině /Thajsko, Vietnam/ a na Borneu. Karapax je nejvíce klenutý. Z toho se dá usuzovat, že právě tento poddruh bude žít nejvíce terestricky.

Za zmínku stojí ještě nově popsaný údajný poddruh C. amboinensis LINEATA /McCord a Philippen/, který obývá ostrov Myanmar /Barma/, Bangladéš, Bankok a Thajsko. Její karapax je vysoce klenutý se světlými, narůžovělými skrvnami na vertebrálních štítcích. Plastron je velice kontrastně zbarven, na každém štítku je - podobně jako u C.a.kamaroma- velká černá skvrna.