Před 3,5 lety jsem si z Chomutova přivezla mladého, již dospělého jorkšírka. Ďáblík a tyran s mašličkou, při své nepatrné váze 1,30 kg měl sebevědomí a odvahu statného vlčáka.
Zvykal si dlouho, ale pak ke mě velmi přilnul a byl vždy v pohotovosti zaútočit na každého, kdo se ke mě, nebo k němu přiblížil. Doma byl vládce a jakýkoliv povel, nebo napomenutí ho dokázalo rozzuřit. Tento jeho nepříjemný zvyk z mládí se nikdy nepodařilo napravit.
Když se nám mělo narodit miminko, ve snaze omezit počet psů a ochránit dítě před Čikovými útoky, jsme ho s těžkým srdcem prodali, prý určitě do dobrých rukou - to jsme si mysleli. Dali jsme jasně najevo, že při jakýchkoliv potížích si pejska vezmeme zpět.
Stýskalo se nám, tak jsem si zanedlouho telefonicky ověřovala nové majitele. Slyšela jsem jen samou chválu, tak se mi ulevilo. To jsem však ještě netušila, že Čiko mezitím opět změnil majitele. Tuto, pro jeho nepřátelskou povahu velmi těžkou změnu prodělal ještě několikrát, což jsme se dozvěděli až úplně nakonec. Zjistili jsme, že během krátké doby má již 5. majitele a ten ho nyní prodával. Ten inzerát mě hned padl do oka, a když jsem si telefonicky anonymně zjistila, že prodávaný pejsek je opravdu náš Čiko, zahájila jsem akci, jak ho dostat zpět, aby už konečně někde zakotvil, ve svých 5,5 letech. S dítětem se to prostě musí zvládnout. Telefonicky jsem ho zamluvila - samozřejmě tak, aby nevěděli, o koho jde. Jsem prostě jen „náhodný kupec".
Hned jsme se tam rozjeli. Najeli jsme celkem 450 km, přijeli domů po půlnoci, ale šťastní, že ho máme. Prodávající mě varovala. „Je zlý, chytat jedině do hadru!" Nechápala, když viděla, jak se pejsek ke mě tulil. Všechno jsem jí řekla, jak jsme litovali, že jsme ho prodali, že jeho 1. majitelka věděla, že v případě potíží vezmeme Čika zpět.
Ale stále ho prodávali dál a dál, každý jeho majitel s ním kromě svých fen nakrýval také cizí, aby na něm více vydělal.
A výsledek?
Psa nikdo neočkoval, až jeho poslední majitel. Však se tím hned chlubil, že on je ten dobrý..., ale... Již v autě jsem si všimla, že pejsek má spodní čelist křivou, pohyblivou. Takže hned ráno se jelo na veterinu. Téměř 3 hodiny s ním měli co dělat. Zjistilo se, že má zastaralou zlomeninu čelisti, akutní zánět tlamy, kousek kosti z čelisti chyběl. Zřejmě časem vyhnil. Celá spodní čelist byla pohyblivá, nesrostlá, prý to mohl mít klidně půl roku. Jak mohl jíst, když poslední majitelé krmili granulemi? Dnes již nezjistíme, kdo mu tak strašně ublížil a nenechal ošetřit. Ale v takovémto stavu psa klidně prodat???
Čiko stále cestoval mezi tzv. chovateli, je zajímalo pouze to, jestli kryje. A když se Čiko ozval, že se mu to nelíbí, prostě ho nakopli. Jinak si jeho úraz vysvětlit neumím.
Dnes je Čiko opět u nás, patří k nám a u nás již zůstane. Bereme ho, i s jeho náladami. Nehne se ode mě ani na krok, všude je mi v patách. A jeho očička na mě stále hledí, jako by mi vyčítal, co jsme mu to udělali, proč jsme ho tenkrát prodali. Snad mi odpustí.
Až se ze všeho vyléčí a pokud mu zdrátovaná čelist sroste, bude zase návštěvám trhat nohavice. Tlamička již nikdy nebude jako dřív, ale zůstane náš. Po roce a půl se k nám vrátil.
Jsem znechucena množiteli a handlíři, co si říkají chovatelé.
Příběh Čika by měl být ponaučením, ale především varováním pro všechny, co bez uvážení prodávají dospělého psa v produktivním věku, tzv. „chovatelům".