Tito velmi krásní ještěři, žijící v Novém Světě, patří do nadčeledi - Leguánotvární (Iguania), čeledi - Leguánovití (Iguanidae nebo Iguanoidea, v tomto případě záleží na individuálním chápání taxonů).
Pro tento článek použiji "starou" klasifikaci čeledí, kde jsou leguánovití rozděleni do několika podčeledí podle Frosta a Etheridgeho z roku 1988. Pro krátkou rekapitulaci, je všeobecně přijímáno kolem 700 druhů o více než 50-ti rodech a je jednou z nejpočetnějších čeledí ještěrů. Největšími zástupci leguánů jsou např. Leguán zelený (Iguana iguana), Leguán obrovský (Cyclura macleayi), Leguán mořský ( Amblyrhynchus cristatus) či leguán kubánský (Cyclura nubila). Všichni tito velcí leguáni vzdáleně připomínají dinosaury, kteří žili v uplynulých érách minulosti země. Leguánovití, kteří se vyskytují převážně v Novém Světě, se velmi těžko podle vnějších znaků odlišují od agamovitých ještěrů Starého Světa. Rozlišovacím znakem této skupiny je to, že leguáni mají zuby na vnitřní straně čelisti a navíc se jim zuby obnovují celý život, kdežto agamy mají zuby na okrajích čelistí a zuby se jim, bohužel, obnovovat nemohou.
V rámci Iguanidae rozlišujeme 5 podčeledí
- leguáni ostnití (Sceloporinae)
- leguáni trnoocasí (Tropidurinae)
- leguáni hřebenatí (Iguaninae)
- Bazilišci ( Basiliscinae)
- Anolisové (Anolinae)
Počeleď Anolinae zahrnuje kromě typického rodu Anolis další vedlejší rody:
Anisolepis, Aptycholaemus, Chameleolis, Chamaelinorops, Cupriguanus, Diplolaemus, Enyalius, Leiosaurus, Phenacosaurus, Phrynosaura, Polychroides, Polychrus, Tropidodactylus, Urostrophus a Xiphocercus. Anolisové rodu Anolis jsou se skoro 300 druhy a četnými poddruhy největším rodem leguánovitých. Zpravidla jsou Anolisové malí nebo středně velcí ještěři, ovšem i mezi nimi najdeme "giganty" jako Anolis cuvieni, baracoae, eguestris, garmani, griseus, ferreus, luteogolaris, noblei, pigmaeguestris, roosevelti, smallwoodi, vermiculatus, kteří dorůstají délek 35 - 55 cm.
Podle rozlohy výskytu žijí Anolisové na jihovýchodě USA, přes centrální Ameriku, Karibské ostrovy po Paraguay a Bolívii v tropické jižní Americe. Kolem sta druhů a jejich poddruhy žije na Karibských ostrovech. Tato pestrá paleta druhů je důsledkem klimatických a geologických změn na Karibských a ostatních ostrovech. Z kdysi masivní země velkých ostrovů, vlivem zvýšení vodní úrovně bylo zaplaveno mnoho velkých ostrovů, ze kterých zbyly definitivně vrcholy hor, jak je známe v dnešní podobě. Samozřejmě se původní fauna ještěrů také rozštěpila vlivem vzájemné izolace v nové druhy a poddruhy se speciálními nároky a schopnostmi čelit ekologickým změnám. Rozmanitost krajiny a rostlinstva byla důvodem vzniku nových druhů, specializovaných na určité zvyky a potravu. Velcí anolisové jako Anolis equestris, žijí ve vrchních patrech deštného pralesa. Takový Anolis porcatus žije v oblastech stromů, na vysokých keřích nebo domech a nakonec travní anolisové např. Anolis alutaceus, žijí na nízkých keřích, polních oblastech a podél cest.
Zpravidla jsou dlouzí kolem 10 cm a požírají malý hmyz. Peters, který je odborníkem na skupinu "kubánských anolisů" popsal další druhy Anolis loysiana a Anolis bartschi až v roce 1970. Anolisové se v mnoha ohledech liší v poznávacích znacích od jiných ještěrů, u kterých znaky nejsou přítomny. Zdá se, že jsou přednostně vybaveni přírodou, nejen pro společné aerodynamické znaky, světlé barvy, charakteristické projevy, které jsou jinak omezené u různých čeledí ještěrů. Anolisové a gekoni mají na svých nohách přísavné prsty a stejně jako chameleoni mohou měnit svoje barvy. "Akrobatický" život na stromech si vyžaduje již specializovanou anatomii nohou, která pro možné padání anolisů z velké výšky vzduchem pracuje jako dvojitá bezpečnostní síť. Prostřední prsty jsou zvětšené a nesou na spodní straně přísavné lamely. Na konci prstů mají samozřejmě drápky umožňující držení na nerovném podkladu, z toho důvodu se mohou pohybovat jak po hladkých, tak i hrubých kůrách stromů.
Malí anolisové mají také něco od chameleonů. Některé druhy, jako Anolis caroliensis a Anolis porcatus mají úžasnou schopnost měnit barvu v podstatě v minutě ze světle zelené na tmavě hnědou. To je důvod, proč jsou zelení anolisové nazýváni jako "malí američtí chameleoni". Konečně jednou z nejvíce nápadných charakteristik je hrdélko, které často předvádějí obě pohlaví. U samců občas dosahuje velké velikosti a může být prodlouženo před přední nohy. Barevná hrdélka užívají během páření a obrany teritoria, kde rytmickými pohyby hlavy se vztyčeným hrdélkem, např. samci Anolis sagrei hrozí svému sousedovi: "Nechoď blízko nebo budou potíže, raději odejdi".
Teritoriální souboje samců se zpravidla odehrávají o kus dále. Je otázkou, zda při rituálních bojích samců prostřednictvím "obřadného" chování si účastníci činí nárok na svá území. Když dva samci bojují opodál, kymácejí hlavou při hrozivém chování, také vetřelec jasně zbarví své hrdélko a současně s bojem znovu představují své územní hranice. Po chvíli jeden ze samců opustí po hrozivém chování bojiště a zmizí. V teráriu tento územní spor často nekončí. Poražený samec mnohdy nemá možnost se dostat pryč z vítězného teritoria vlastníka. Je vystaven stresu a neustále připravený dát se na útěk a nakonec nepřijímá ani potravu. Pokud anolise držíme společně, je dobré chovat pouze jeden pár. Jen velká terária umožňují chov 1 samce a více samic.
Bližším pozorováním jsem zjistil vzájemné utiskování jednotlivců. V tom případě musíme některé anolise z terária odstavit. Jestliže chceme mít více druhů dohromady ve velkém teráriu, vybíráme druhy podle velikosti i barev. Mám dobré zkušenosti v domácím chovu s Anolis sagrei a Anolis marmoratus sp. nebo barevných zelených druhů jako Anolis caroliensis - Anolis porcatus, kteří mohou být úspěšně chováni s párem hnědých druhů jako Anolis sagroi, anolis sabanus či Anolis lineatopus. Tato souhra může být způsobena různými územními nároky a rozličnou periodickou aktivitou druhů. Anolis porcatus a Anolis caroliensis jsou čistě denní a obývají horní úroveň stromů a keřů, kdežto Anolis lineatopus se více zdržuje na nižších kmenech. Tento biotop můžeme napodobit v teráriu 60 - 80x 60- 80x 60- 80cm nebo raději větší, kde můžeme mít 6 kusů stromových anolisů, kterým plně vyhovuje, protože si nemohou narušovat svá teritoria. I jiná terarijní zvířata můžeme chovat spolu s anolisy v jednom velkém teráriu, jako jsou někteří denní gekoni, žáby a ropuchy, přirozeně musíme respektovat i jejich životní nároky. Pro anolise, jakož i pro všechna ostatní zvířata, je rozmnožování jednou z nejdůležitějších úloh v životě.
V průběhu rozmnožovací sezóny, která u některých druhů trvá několik měsíců, užívají samci anolisů všechny své tělesné vlastnosti k zaujetí - imponování samicím. Když spatří svoji případnou družku, samec ukáže svou "lepší stránku". Tělo vysoko zvedá a ukazuje svůj hrdelní lalok v plné kráse a kýváním hlavy prozrazuje své vnitřní vzrušení. Samice se mu vyhýbá, když se samec snaží o sblížení. Když ji samec konečně chytí, zakousne se svou tlamkou do zátylku samice. Při kousání zátylku brzy přichází samotný akt páření. V následujícíh týdnech se samice stává baculatější a za nějakou dobu po páření hledá vhodné místo, kde klade jedno nebo dvě vejce. Přední nohou samice vyhrabe ve vlhké zemině nebo dutinách hnízdo, kam naklade vejce a srovná povrch tak, že snůška může být utajena i samotnému chovateli.
Vejce můžeme objevit opatrnou prohlídkou terária. První známkou, která nám prozradí utajenou snůšku, je značná pohublost samice. Nakladená vejce vyjmeme z terária a přeneseme do připraveného inkubátoru. Je také nutno provádět oddělení dobrých vajec od špatných, aby nedocházelo k tvorbě plísní, které vedou k úhynu embryí. Vhodnou inkubační nádobkou je malá plastiková krabice s ventilačními otvory ve víku, jsou také dostupné v prodejnách se zvířaty. Plastikovou bednu nebo akvárium naplníme do čtvrtiny vodou a na dno položíme cihlu, na niž položíme inkubační nádobku. Víko inkubátoru je ze šikmé skleněné nebo plastické tabule, která zabraňuje kapání vody na vejce. Vlastní nádobku s vejci naplníme asi 5ti centimetrovou vrstvou směsi rašeliny a písku nebo ještě lépe vermikulitem, který si po dlouhou dobu udržuje stálou vlhkost. Vejce jsou položena v malých dutinách na vrchu substrátu. Během vývoje se teplota udržuje na 25 - 28st.C, vlhkost udržujeme po celou dobu inkubace přibližně stejnou.
Po vylíhnutí mláďata odchováváme v malých teráriích nebo v průhledných plastikových krabicích, dobře větratelných. Pro značnou agresivitu mláďat je držíme odděleně. Chovná ubikace může být členitě zařízena, jako jsou malé větvičky a výhonky rostlin - spindapus, sloužící ke šplhání a možnosti se ukrýt. Mláďata malých druhů krmíme octomilkami (Drosophila) a čerstvě vylíhlými cvrčky. Velké druhy např. Anolis equestris, baracoae aj., jejichž mláďata jsou 12 cm dlouhá, dokáží brát středně velký hmyz. Některá mají ráda sladkosti - med, sladké krémy a pod. Potrava zvířat musí být pravidelně obohacena preparáty vitamínů - Calcium, Vitamix rep. a pod.
Denní osvětelení mladým anolisům zajišťujeme vhodným typem zářivek se správnou doporučenou vzdáleností, nejsou však bezpodmínečně nutné při dostatečném podávání vitamínů (sám jsem nikdy zářivky nepoužíval a dával přednost mléčným žárovkám). Malé anolise nevystavujeme příliš nízkým nočním teplotám, zabráníme tím smrtelným kolikám a křečím u mláďat. Křeče mohou plynout ze špatného trávení potravy při teplotách pod 25st.C. Závěrem mohu konstatovat, že anolisové jsou při splnění všech základních potřeb nenáročnými chovanci našich terárií.
Felix Jiří: Zvířata celého světa : Ještěři č.13 1988
Heselhaus Ralf a Smidt Mathias : Caribian anoles T.F.M.
Noptune City 1995
Hunziker: Green anoles T.H.F. Noptune City
Laňka Václav: Leguánek Anolis bremeri z Kuby At 1980/6 str 25-28
Vergner Jiří: Anoli vodní At 1977/5 str 158 - 159
Zbyšek Vít, Laňka Václav: Systematika a ekologie leguánka
Anolis mestrei At 1978/4 str 108 - 109
Ševčík Jan: Anolis equestris v přírodě a v teráriu At 1990/11 str 28 - 30
Laňka Václav: Anolis skvrnitý (Anolis paternus) At 1990/2 str 24 -25