Astrild žlutohřbetý - Pytilia afra
Tento astrild, dříve jsme mu říkali Wienerův, pochází z východní tropické Afriky. Žije ve světlých lesích nebo v lesích galeriových od nížin do hor až do 1800 m n. m. jednotlivě, v párech nebo ve skupinkách s jinými druhy astrildovitých pěvců. Živí se travními semeny a různým hmyzem, který sbírá ze země.
Popis
1,0 - čelo až po střed hlavy, strany hlavy, bradu a hrdlo šarlatově červené. Temeno, vzadu lemované šedým pásem, hřbet a lopatky olivově žluté. Horní krovky ocasní šarlatové. Spodina je šedohnědá s hustými šedými proužky. Prostřední pera ocasní jsou červená, ostatní černohnědá. Krovky křídelní jsou šedohnědé se širokými žlutooranžovými okraji. Zobák černý, u kořene hnědý, nohy hnědé. 0,1 - má celou hlavu šedou, hřbet tmavě olivově zelený, spodinu světle olivovou, lemy letek jsou šedé, ostatní zbarvení je jako u samce. Mladí se podobají samici, ale barvy jsou mdlé. Kostřec a vrchní krovky ocasní jsou oranžové. Délka cca 12 cm.
Prvním, kdo astrildy žlutohřbeté do Evropy dovezl byl význačný anglický chovatel Wiener. Německé chovatele s nimi seznámil 1877 chovatel a autor mnoha odborných příruček a knih Karl Russ. Dovoz tohoto druhu byl po léta vzácností. Po druhé světové válce se objevil opět v padesátých letech v Německu. Do svého chovu jsem získal několik párů v r. 1960. Náš chovatel Mareček je začátkem šedesátých let rovněž choval.
Krmení
Astrildy žlutohřbeté krmíme různými druhy pros v suchém i naklíčeném stavu, nebo také ve stavu mléčné zralosti. Dále dáváme lesknici, klasy senegalského prosa (zvláště oblíbené je naklíčené) i semena různých druhů tráv. Nepostradatelný v krmení je hmyz. Je možno střídavě dávat larvy potemníka moučného (mouční červi), larvy plesnivce obilního, kukly různých druhů lučních mravenců, roupice, zelené mšice, nelétavé octomilky, larvy zavíječe voskového i hmyz nasmýkaný entomologickou sítí na kvetoucích loukách. Kukly lesních mravenců (Formica rufa) jsou sice větší velikosti, ale astrildi je také s oblibou konzumují. Ale pozor! Mravenec lesní je u nás chráněný a proto můžeme zkrmovat pouze kukly, které pocházejí z dovozu. Nabídka zeleného krmení podle ročního období je samozřejmostí a nutností. Na vaječné míchanice je nutno astrildy žlutohřbeté postupně zvykat. Vitamíny, stopové prvky a minerálie patří do ptačího jídelníčku.
Chov
Astrildi žlutohřbetí mají vysoké nároky na teplo a to nejen v období po dovozu. Chováme je ve vnitřních ubikacích s konstantní teplotou 20 st. C. Holandský chovatel Noordzij, jeho vynikající chov jsem měl možnost si prohlédnout, označuje teplotu 22 st. C jako nezbytnou. Nebudeme tedy uvažovat o umístění chovných párů do otevřených zahradních voliér. Jako optimální se mi jeví kombinované voliéry, které si vybudoval zanícený choval S. Moupic. Připomínám, že klece obvyklých rozměrů se pro astrildy žlutohřbeté rovněž nehodí.
Hachfeld (Die Voliere 8/99) tvrdí, že astrildi žlutohřbetí hnízdí vždy spolehlivě a mladé vyvádějí bezproblémově, musí však mít stále k dispozici vhodná odchovná krmiva. Domnívám se, že tak jednoznačné to není, ale že je třeba zajistit více podmínek, jako jsou prostorné, přírodně vybavené voliéry (keře, rákos, borové haluze), hnízdní budky nebo košíčky.
Já jsem umístil získané páry z dovozu do skleníkových voliér, kde se cítili očividně dobře a brzy začali hnízdit. Snůšky čítaly tři nebo čtyři vejce, která byla 100% oplozená. Mladí se líhli za 14 dnů a ačkoliv je rodiče pečlivě krmili, ve stáří 7 až 10 dnů hynuli. Pouze v jednom případě byla odchována jedna samička. Samozřejmě jsem se vícekrát pokoušel podkládat vajíčka pod chůvičky, ale také zde po 10 dnech docházelo k úhynům. Myslím si, že příčinou byl nedostatek živočišné potravy.
Astrildy žlutohřbeté lze chovat ve skupinách s příslušníky svého druhu jen v době mimohnízdní, kdy jsou mírumilovní. Chceme-li začít s hnízděním, můžeme umístit do voliéry pouze jeden pár astrildů žlutohřbetých. Stávají se totiž agresivní a vzájemně se napadají. Připomínám, že se tito astrildi velice náruživě koupou a proto potřebují mít stále plné misky čisté vody. Mnohdy si promáčejí peří tak důkladně, že nějakou chvíli nemohou vůbec létat. Na stavbu hnízd nabídneme astrildům jemné seno nebo sušenou trávu psineček obecný (Agrostis vulgaris), který je k tomuto účelu velice vhodný. Dále dáme sisalová nebo kokosová vlákna a na výstelku hnízdní kotlinky bílé slepičí peří.
Velice úspěšně odchovával astrildy žlutohřbeté jugoslávský chovatel Aleš PAULIN, se kterým byli v kontaktu někteří naši chovatelé (viz Zpravodaj KPEP). Již nedlouho po dovozu si postavil pár hnízdo volně v křoví a odchoval dvě samičky. V příštím roce odchoval ve velké kleci ve společnosti hýla, kanára a čížka ohnivého 20 mladých. V jiných případech si astrildi stavěli hnízda v budkách a košíčcích. Jen zřídka vyhazovali staří svá mláďata z hnízda. Když však k tomu došlo a mládě ještě žilo, bylo do hnízda vráceno, dobře přijato a bez problémů odchováno. PAULIN odchovával s dobrými výsledky astrildy žlutohřbeté pod chůvičkami. V třicátých letech odchovával od osmi chovných párů průměrně ročně 30 až 50 mladých. Již zmíněný náš chovatel Mareček odchoval v zahradní voliéře mladé astrildy žlutohřbeté pod vlastními rodiči. Tento úspěch přičítal vysoké konzumaci mravenčích kukel.
Závěr
Astrild žlutohřbetý je pták, která má mnoho dobrých vlastností a při splnění všech podmínek je vhodný k chovu. Určitě by si zasloužil co největšího rozšíření!
