(něm. Orientalisches Mövchen, angl. Oriental Frill)
Satiney se vyznačují kreslenými štíty křídel a ocasem, při jinak bílém opeření. 6 - 10 krajních ručních letek je bílých. Dělíme je podobně jako blondinety podle kresby štítu na šupkaté, šupinaté a bělopruhé a podle kresby ocasu na lemované(šupinaté) a zrcadlové. Pojem šupinatost a zrcátko byly probrány již u blondinet a jsou shodné i u satinet. Mezi vady kresby patří při jemné kresbě její přerušení, či vytracení, při tmavé kresbě je častou vadou slitá kresba. Černé a šedohnědé mají lemovaný ocas, ostatní rázy mají ocas zpestřený zrcátky. Některé rázy satinet mají specifické označení: bluety - modré bělopruhé, silverety - stříbrné bělopruhé, brunety - hnědé šupkaté, sulfurety - sírové šupkaté.
Různé barevné a kresebné rázy se mohou celkem úspěšně křížit mezi sebou, protože na orientální racky neklademe požadavky na lesk a intenzitu barev, které tímto křížením nejvíce trpí. I mezirázové křížení má však svá pravidla. Doporučuje se pářit holuby zrcadloocasé se zrcadloocasými a to stejné platí i pro šupinatoocasé. Při páření zrcadlových se šupinatými dochází často ke zhoršenému utváření zrcátek a dalším nedostatkům v čistotě kresby, není však většinou problém v dalším chovu z těchto jedinců připářením vhodného partnera získat dobře kreslený odchov.
Vizoři jsou vlastně satinety s barevnou hlavou. Barevná kresba hlavy stoupá od hrdla obloučkem ke špičce chocholky. Zadní část chocholky a hříva jsou již zbarveny bíle. Vizoři jsou uznáni ve všech rázech jako satinety, chovají se však velmi vzácně a u nás jsme je na výstavách již dlouho neviděli. Představují vedle satinet a blondinet v Německu poslední uznaný ráz orientálních racků. Další rázy - turbitýni a domina, které si popíšeme, jsou řazeny v Německu jako samostatná plemena, u nás jsou však vedena jako rázy orientálního racka.
Uvádí se, že turbitýni vznikli křížením racků domino, racků afrických a anatolských. Jiné zdroje však tvrdí, že vznikli křížením anatolských racků s blondinetami. Turbitýni se do Evropy dostali z Turecka až v druhé polovině 19. století, kdy je zušlechtili angličtí chovatelé. Jsou shodného typu jak výše popsané rázy orientálních racků, ale jemnějšího tělesného rámce a vyšších nohou. Barva turbitýnů je na rozdíl od blondinet, satinet a vizorů velmi intenzivní, s výrazným leskem. Kresba spočívá v barevném štítu křídel a kresbě hlavy, při jinak bílé základní barvě. V USA se chovají i turbitýni barevnoocasí. Kresba hlavy spočívá v kruhově utvářené kapce, která vede od ozobí po čele, kde před jeho nejvyšším bodem končí a kruhově utvářených skvrnách na lících. Je důležité, aby kresba čela nesplývala s kresbou lící. Zajímavá je barva oka - to je zbarveno podle velikosti barevných skvrn, nejlíbivější je oko tmavé, často se však vyskytuje i oko dvojbarevné, či tržené, nebo i světlé. Barevné plochy za stehny v oblasti podbřišku se netrestají, jsou důsledkem požadované kreslené hlavy. Chová se vzácně jako černý, šedohnědý, modrý, stříbřitý, červený a žlutý.
Domino je racek s kresbou vizora, ale vždy s neopeřenými běháky. Je uznáván jen v plnobarevných, či plavých barvách, nikdy se nevyskytuje v kresbě orientální. Uznané barvy jsou: modrý, černý, červený, žlutý, modrý pruhový, stříbřitý, červenoplavý a žlutěplavý.
Chov orientálních racků je náročný především v tom, že vychovat ideál plemene, tak jak jej zobrazil Ludlow na počátku minulého století, je skutečně nesmírně obtížné. Je k tomu několik důvodů - ztráta vitality způsobená příbuzenskou plemenitbou, nelehký odchov holoubat, skutečně vysoká cena za špičkového chovného jedince a především fakt, že když zlepšíme utváření hlavy, uteče nám postava, apod. Chov a zdokonalování orientálního racka představuje skutečně jedno z nejtěžších holubářských úskalí a proto je třeba si jeho chovatelů vážit. Orientální racek jako plemeno cizího původu u nás doplatil na dřívější izolovanost našeho holubářství. V dřívější době byl chov racků převážně záležitostí slovenských chovatelů a jejich vliv ke standardu plemene je stále ještě patrný. Mnozí z nich např. zavrhují špičkové německé holuby pro celkovou robustnost, ale již nevidí jejich prvotřídní utváření hlavy a dalších znaků. V současné době se v České republice zabývá chovem plemene jen několik chovatelů, jmenujme př. Popelku, Kopeckého, Kunharta, Hrabce a několik dalších, kteří jej chovají spíše jen pro radost. Pro cílevědomě vedený chov je nezbytné držet racky v komorovém holubníku s voliérou. Znám i chovy, kde je pouštěn volně a celkem bez potíží, ale riziko, že přijdeme tu a tam o některého jedince je značné a cílevědomému chovu neprospívá.
Vzhledem k bohatým punčoškám je vhodné pokládat na podlahu holubníku vrstvu hoblin a dbát na čistotu sedaček a dalšího chovatelského zařízení. Poškozená či zlámaná pera punčošek vytrháme cca 6 - 8 týdnů před výstavou, aby se do doby konání výstavy znovu plně vyvinula.
Krmení pro orientální racky volíme úměrné k velikosti a šířce zobáku -podáváme tedy zrniny menší, větší můžeme drtit. Vhodná je pšenice, proso, řepka, čirok, kardi, ječmen, len, menší slunečnice, drobná kukuřice, vikev a další luštěniny. Samostatnou problematikou je péče o vylíhnutá holoubata. Zde spočívají potíže ve velikosti a utváření zobáku racků. Jejich extrémní tvar vede k tomu, že nakrmit vlastní mladé je u kvalitních rodičů přinejmenším obtížné, většinou však končí úhynem jednoho, či obou holoubat. Z toho důvodu praktikují chovatelé podsazování vejcí, či čerstvě vyklubaných holoubat pod pěstouny - většinou středozobá lehčí plemena. Osobně jsem měl vynikající zkušenosti s podsazováním vejcí racků pod strukturové holuby, které chovám a jejich vejce (samozřejmě snesená ve stejném termínu s možnou odchylkou cca 1 den) jsem zase dával do hnízda rackům. Většinou se povedlo dobře odchovat jak racky, tak i tito zvládli vychovat holoubata pávíků nebo kudrnáčů. Ne vždy je však odchov mladých racků snadný -některé mladé musíme ručně dokrmovat, ve slovenském tisku byl dříve popsán i detailní způsob, jak a čím krmí někteří slovenští chovatelé mláďata racků od samého narození a přebírají tak vlastně funkci rodičů. Je ovšem otázkou, jak takto uměle odchovaná holoubata pak odchovávala svoje mladé.
Temperament orientálních racků je živý, až veselý a přitom se vyznačuje krotkostí až přítulností, o čemž jsem se mohl přesvědčit u chovatelů v Německu, či Holandsku.
Dříve naše chovatele sdružoval československý klub chovatelů racků založený v Bratislavě roku 1986. Dnes jsou naši chovatelé sdruženi v Klubu chovatelů rejdičů a racků, který pravidelně pořádá své speciální výstavy (letos již šestou) v Libčicích nad Vltavou. Český klub chovatelů rejdičů a racků patří mezi aktivní - vydává Zpravodaj, pořádá přehlídku výletků (listopad) i hlavní speciálku (únor), na kterých bývá vystaveno kolem tří set holubů. O rozšíření orientálních racků nejvíce vypovídají právě výstavy. Zatímco na našich celostátních výstavách bylo na výstavě v Brně 2000 předvedeno 7 jedinců a v Plačicích 1999 jedinců 14, což je jistě málo, tak stejně malý počet orientálních racků - celkem 8 jedinců - byl předveden na Evropské výstavě 2000 v rakouském Welsu. Již trochu potěšující nárust počtu vystavených jedinců jsme zaznamenali v Německém Norimberku na celoněmecké výstavě roku 2000. Zde bylo předvedeno 99 blondinet v devíti rázech a 37 satinet ve čtyřech rázech - celkem tedy 136 orientálních racků. K tomuto číslu bychom měli připojit i osm turbitýnů ve třech rázech a dva racky domina v černém rázu, kteří byli vystaveni jako samostatná plemena. Navíc byl chov orientálních racků propagován velmi atraktivní voliérou německého klubu chovatelů orientálních racků. I přes celkem slušný počet v Norimberku vystavených orientálních racků je toto číslo v porovnání s celkových počtem vystavených holubů - neuvěřitelným číslem 44.156 jedinců zanedbatelná cifra, svědčící o vzácnosti tohoto plemene a jeho nelehkém chovu. I v Norimberku jsme se mohli přesvědčit, že kvalitních orientálních racků je jako šafránu...Proto mi nezbývá, než popřát našim milovníkům tohoto jedinečného skvostu mezi okrasnými holuby, aby se jim chov dařil, aby se podařil úspěšný dovoz kvalitních jedinců ze zahraničí a tak se zvýšil jak počet, tak kvalita v České republice chovaných orientálních racků.