Parforsní hony minulosti a dneška

Je typické podzimní ráno. Pomalu se zvedá neproniknutelná mlha a kdesi v prostoru slyšíme štěkot psů, frkání koní, tlumený dusot kopyt, skřípot kočárů. Pomalu se zjevují siluety koní a jezdců a lépe je slyšet krátké povely lovčích. Taková atmosféra byla běžná pro začátek parforsních honů ve 14. stol. Na té se nemění i v dnešní době skoro nic. Jen průběh honu je jiný. Píšeme listopad 2001 - dobu honů, tak jako dříve. Co se změnilo? To se dozvíme na dalších řádcích.

Původ parforsních honů je třeba hledat ve středověké Francii, již ve 14. století nebo dříve. Zde dostala původní jezdecká štvanice nové slavnostní a okázalé formy. Před parforsními hony se organizovaly štvanice. Při štvanici se používaly smečky chrtů, sledující zvěř zrakem. Proto měly štvanice rychlý spád a bylo je možno pořádat převážně v rozvinuté a přehledné krajině. Velká obliba těchto štvanic vedla postupně k tomu, že se organizování štvanic dostávalo i do náročnějšího terénu, který ovšem vyžadoval jinou organizaci lovu a kladl daleko větší nárok i na sportovní kvalitu koní. Účast společenské smetánky mu také začal vtiskávat požadavky na ústroj účastníků, pravidla honu a lovecké signály oznamující trubkou.

Při parforsním honu psi sledovali stopu zvěře čichem, jeho průběh byl proto pomalejší a terén pro jezdce i koně náročnější. Houf lovců proto jezdil převážně buď krokem nebo cvalem. Klus neměl opodstatnění. K takovým lovům byli proto chováni i speciální honební psi, na které se kladl požadavek práce ve smečce, dokonalý exteriér, poslušnost a dokonalý čich. Z Francie přišli parforsní psi do Anglie, kde křížením vznikla plemena beagl a anglický Foxhound. Tato plemena se následně šířila Evropou jako parforsní psi. Do napoleonských válek byly hony vždy podle francouzského, po nich pak podle anglického stylu. Do našich krajů se foxhoundi a s nimi móda parforsních honů dostala v 17. stol. Jedním z prvních, kdo propagoval v Rakousku parforsní hony, byl kníže Karel Eusebius z Lichenštejna, který patřil k předním chovatelům loveckých psů a koní. Česká šlechta uspořádala v roce 1723 na počest korunovace Karla VI. nejslavnější hon v okolí Staré Boleslavi. V organizaci honů poté proslul hrabě Prokoj Černín a pak jeho syn v oboře zámku Jemčina u Jindřichova Hradce.

První hon v anglickém stylu uspořádal hrabě Oktavián Kinský r. 1836 v Chlumci nad Cidlinou, od podzimu 1841 se jezdily v Pardubicích a z nich roku 1874 vznikla Velká pardubická steeplechase.

Anglický styl kladl důraz spíše na okázalý lovecký ceremoniál, než vlastní úlovek. Tři až čtyři týdny před počátkem lovu se konala cvičení pro koně a psy. Jezdec vláčel před smečkou jelení běhy. Psovodi opakovaně stavěli smečku na stopu a cvičili ji. Do smečky se vjíždělo na koních a psi se tak naučili před koněm uskočit a vyhnout se mu. Psům se nikdy neublížilo. Cvičný hon se konal vždy mimo oboru.

V den honu potom za ranního šera vyjeli pikéři (objezdníci) obeznat jelení, srnčí, dančí zvěř nebo též lišku, či zajíce. Pikéři bývali oblečeni do zeleného kabátu s červeným nebo žlutým límcem a manžetami. Vedoucí vrchní lovčí, který měl zavěšen na boku tesák a přes levé rameno bandalír, určil, který kus bude loven a kde bude sraz - meet. Na smluvené místo vyjeli vedoucí hlavního houfu - master, psovodi se psy, podkoní s náhradními koňmi a nakonec i společnost lovců. Ti, aby se v terénu dobře viděli, si oblékali šarlatově červený frak a k tomu žluté kalhoty, bílou vestu, nákrčník, pokrývku hlavy, vysoké boty a rukavice. Z tohoto oblečení se modernizací vyvinul předepsaný úbor pro parkúrové skákání. Pán honu jiné oblečení nepřipouštěl, pouze myslivci nosili zelený, šedý nebo hnědý stejnokroj. Majitel panství - obory, převzal na meetu hlášení vrchního lovčího - mastra a dal pokyn k vytlačení jelena. Polootevřené lovecké kočáry (chaise) zůstaly na místě a v nich sedící dámy sledovaly dění. Poté za zvuku slavnostních fanfár byli navedeni psi na stopu, lovci nasedli na koně, rozjeli se do půlkruhu a v kroku hledali jelena. Jen vyjímečně měl hon hladký průběh, protože psi často ztráceli stopu, museli být zastavováni, svoláni do smečky a znovu navedeni na stopu. To nebyla záležitost krátkodobá, a proto toho jezdci využívali na přesedlání koní a k občerstvení. Naopak, pokud psi dobře stopu sledovali a mohlo se počítat s tím, že hon brzo skončí, byl to také důvod k přestávce a jelenovi se tím dal náskok. Místo odpočinku se nazývalo check (ček). Hon měl trvat 5 až 6 hodin. To kladlo nároky na fyzickou a psychickou přípravu koní. Proto speciální kůň pro tyto účely - hunter, byl šlechtěn a cvičen, aby v poměrně vysokém cvalovém tempu uměl překonávat různé překázky a měl vynikající rovnováhu ve složitém kopcovitém terénu. Museli být velmi lehce ovladatelní a plně soustředění a vnímaví na pomůcky jezdce. Ostatní dění kolem něho ho nesmělo ovlivňovat, což pro koně v houfu není jednoduché, protože je to typicky stádové zvíře. Byl proto kladen velký důraz na pevnost jeho nervové soustavy. Tím se např. liší od koní dostihových, kde naopak je soutěživost a bojovnost podporována. Když byl jelen smečkou dostižen a obklíčen, přeťali mu pikéři šlachy na zadních bězích a dali smrtící záraz. Při tom si účastníci honu stáhli pravou rukavici, tasili tesáky a za zvuku fanfár provolávali HALALI. Následovalo lureé - obřadné rušení zvěře, krmení psů droby a zbytky zvěřiny. Při návratu jeli vpředu pikéři se smečkou psů, za nimi mástr, pak majitel panství s hosty. Následovaly kočáry a vůz s uloveným jelenem. Návrat na lovecký zámeček byl provázen loveckou hudbou a veselím. Konec honu byl odtrouben na loveckém zámečku, na kterém se odehrávala slavnostní hostina.

(pokračování příště)