Sdílet:
Rozmnožovací chovy plazů
Pokročilejší chovatelé plazů se ve svém zájmu přirozeným způsobem dostávají od jednoduššího ke složitějšímu, od chovu jednoho běžnějšího druhu na...
Pokročilejší chovatelé plazů se ve svém zájmu přirozeným způsobem dostávají od jednoduššího ke složitějšímu, od chovu jednoho běžnějšího druhu na samém počátku, přes neustálé rozšiřování a přeorganizovávání k velkému množství terárií obsazených velkým množstvím druhů, až po výběr jakýchsi teraristických “špeků” v podobě zvířat vzácných nebo nějakým způsobem vyjímečných. Celá řada teraristů se však po určitém čase jakoby vrací a v konečném důsledku si zřizuje rozmnožovací chov jednoho, dvou či tří běžnějších a dobře množitelných druhů. Ty pak jejich zájem jaksi finančně táhnou a teratista má možnost se, i když třeba jen okrajově, věnovat i nějakému tomu páru vzácných miláčků.
S ohledem na to, že teraristika je v současnosti již několik let na stálém vzestupu a zájem o koupi a chov zvířat neustává, bude jistě mnoho začínajících chovatelů už nyní zajímat, jak takový rozmnožovací chov zřídit.
Rozmnožovací chov Eublephar
K asi nejsnáze dostupným druhům ještěrů patří gekončíci druhu Eublepharis macularius. Jsou to zvířátka nenáročná a v mnoha směrech velmi vděčná. Pokud se tedy rozhodnete pro zřízení chovu právě těchto živočichů, vybrali jste si správně.
Prvním krokem bude tedy představa vašeho budoucího chovu, která musí respektovat potřeby zvířat a zároveň splňovat vaše požadavky na produktivitu takového chovu.
Vyjdeme tedy z toho, že u zmiňovaného druhu je možný, respektive nutný chov ve skupinách o jednom samci a třech samicích, což je poměr asi nejvýhodnější jak s ohledem na oplozenost vajec, tak s přihlédnutím k požadavkům zvířat na prostor. Pro začátek zvolíme zřízení čtyř chovných skupin, což je asi tak nejpřijatelnější po dobu, než se nám podaří zajistit si stálé odběratele mláďat, než si navykneme na nutný režim obsluhy, krmení a manipulace, prostě takové to zabíhací období prvních dvou let plánovaného faremního chovu.
Dopředu je nutné upozornit každého zájemce na nutné počáteční pořizovací náklady i na to, že nic se nesmí příliš uspěchat.
Prvním krokem bude příprava chovatelského zařízení.
Terária
Pro chov čtyř skupin Eublephar budeme tedy potřebovat čtyři chovné nádrže velikosti 50 x 50 - 60 x 50 cm, nejlépe celoskleněné a sestavené pokud možno do jakési terarijní stěny. Mimo chovných ubikací musíme počítat s místem pro inkubátor, s nádržemi na chov nebo přechovávání krmných živočichů a s menšími ubikacemi určenými pro dočasný chov vylíhlých mláďat. Vzhledem k možnosti nahromadění celosezónního odchovu, který může čítat až přes stovku mladých, bychom měli mít u takto vedeného chovu připraveno alespoň deset terárií rozměrů 30 x 40 x 30 cm.
Chovná terária můžeme vytápět žárovkami 25 W v krytu z pálené hlíny, ubikace pro mláďata pak po dvou v sérii zapojenými žárovkami stejné hodnoty (naplno hřející by přetápěly vnitřní prostor). Ačkoliv žárovkové osvětlení i výhřev je dostačující, přesto doporučuji z vlastní zkušenosti umístit nad terária zářivkovou trubici, která nám pomůže měnit podle našeho uvážení délku světelného dne a tak vyprovokovat (v součinnosti s teplotou) nástup rozmnožování. S ohledem na možné výkyvy teploty v místnosti, kde bude chov terarijních zvířat umístěn, pak doporučuji nainstalovat pod dno celoskleněných ubikací i topný kabel, který může být natažen v přímce pod několika terárii, např. položen v kovové liště, apod.
Zařízení
Dno chovných terárií pokryjeme asi 1 - 2 cm vysokou vrstvou hrubšího říčního písku nebo jemného štěrkopísku, velikost zrn se mi osvědčila kolem 3 - 4 mm. Takový substrát nepráší a je možné ho kdykoliv proprat na jemném sítu, sterilizovat v horké troubě a pak znovu použít. Věřte, že není nic hrůznějšího, než 4 krát ročně vynášet ze všech terárií použitý písek, který při rozvinutém chovu vydá na desítku kbelíků a pak zase stěhovat zpět písek čerstvý, nově získaný.
Další zařízení tvoří mělká miska na vodu, která by měla být umístěna do rohu v blízkosti dvířek. Vzadu pak nainstalujeme silnější větev a na dno položíme hřebenáč z pálené hlíny, který ve svém nitru poskytuje stín a pocit bezpečí, navrchu pak možnost vyhřátí pod od stropu visící žárovkou.
Terária pro mláďata vybavíme obdobně. Postačuje jen pár milimetrů říčního písku běžného zrnění a krom mělké misky na vodu, která je navíc zaplněna několika valounky kamenů pro případnou záchranu tonoucího, už jen pár kusů z rozbité střešní tašky nebo několik větších střepů květináče. Čím více mláďat budeme nuceni umístit do jedné nádrže, tím více úkrytů a členění prostoru bychom zde měli vytvořit. To však na druhé straně ztěžuje obsluhu a kontrolu, proto doporučuji počítat tak 6 - 10 mladých na nádrž. Vzhledem k postupným snáškám tohoto druhu po dvou vejcích na samici měsíčně a tím i k nestejné velikosti, respektive stáří mláďat to nakonec ani jinak nejde.
Vzhledem k možnému hromadění vajec, ale také s ohledem k budoucímu rozšiřování chovu doporučujeme hned na počátku investovat do koupě nebo výroby většího zařízení tohoto druhu. Neustálé předělávání totiž v budoucnosti zbytečně prodražuje náklady na vedení chovu a snižuje jeho rentabilitu.
Podomácku vyrobený inkubátor z akvária, terária, či plechové skříně velikosti 60 x 60 x 100 cm je přijatelným kompromisem mezi velikostí a nebezpečně se zvyšujícím účtem za elektřinu využívanou k vytápění terárií i inkubátoru.
Celé zařízení vytápíme žárovkami 2 x 40 W, nad nimiž je vanička s odpařující se vodou, na policích umístěné plastové krabičky s vejci a nad nimi čidlo termostatu RT2, který sám je umístěn mimo vlhčený prostor líhně. Bližší informace o stavbě terárií i inkubártoru je možné získat z odborné chovatelské literatury, proto je náš popis spíše rámcový.
Popis chovu
Ačkoliv pro běžný chov není zimování zvířat nezbytné, u rozmnožovacího chovu ho musíme doporučit. Jde o to, že si jednak zvířata mohou odpočinout a jejich organismus se přirozeným způsobem připraví na následující sezónu, ale také o to, že během zimního období klidu se výrazně omezují náklady na vedení chovu, protože zvířata nepřijímají potravu a výrazně je omezen i výdej energie nutné k zajištění vhodné teploty prostředí.
Zpravidla tedy začínáme snížovat teplotu od poloviny října a zimování končíme v polovině února. Vyhovuje přibližných 16 °C a omezení, případně úplné vyřazení umělého osvětlení. Zvířata je nutné nechat před zimováním vyprázdnit a tedy přibližně 2 týdny nekrmit a pak teprve začít s pomalým snižováním teploty na požadovanou hodnotu. Během zimního klidu kontrolujeme pouze stav zvířat, aby některé neuhynulo, udržujeme v napájecích miskách čistou vodu a přibližně 2 krát týdně ubikace porosíme.
Po skončeném zimování a dvoutýdenním pomalém návratu k normálním teplotám kolem 28 °C s možností vyhřátí pod žárovkou na 35 °C, začínáme s běžným krmením nejlépe obden. Předkládáme zdravé a dobře zeleným krmením “vypasené” cvrčky a to přibližně v počtu 2 - 4 dospělce na každé z chovných zvířat. Nabídku postupně upravujeme podle chuti chovanců, kteří se po zimování tváří většinou dosti “nenažraně”, ale postupně se mohou spokojit i s menšími dávkami potravy. Brzy nastupuje období páření a pak už pravidelné snášky vajec.
Během chovné sezóny rosíme ubikace každý večer a kolem misky s vodou udržujeme substrát mírně vlhký. Sem pak samičky umisťují svá vajíčka, která je nutné brzy odebrat a uložit na vrstvu vermikulitu do předem připraveného inkubátoru. Vejce v plastových krabičkách můžeme navíc překrýt rozloženým rašeliníkem nebo bělomechem. Ten pak udržuje vlhkost stejně jako vermikulit, ale i při náhodném převlhčení stále dovoluje vejcím dýchat.
Mláďata
Podle teploty dochází k líhnutí mladých za 35 - 90, zpravidla za 50 - 60 dní. Zde je nutné připomenout, že ačkoliv je nastavena v inkubátoru teplota na určitou hodnotu, přesto může docházet k výkyvům vlivem vnějšího prostředí kolem líhně. To je nejlépe možné pozorovat právě na změnách délky vývoje během roku, kdy se průměrná doba inkubace v letních měsících zkracuje. Pokud bude inkubátor umístěn v prostředí se stálou teplotou, např ve sklepě, pak se bude délka inkubace jednotlivých mladých lišit jen nepatrně. Na tento fakt upozorňuji především proto, že není vhodné, pokud se mládě do 60 dní nevylíhlo, začít s “pošťuchováním” vejce. Jestliže vypadá zdravě, může se malý gekončík vylíhnout i o mnoho dní později a pravděpodobně bude životaschopnější, než jeho sourozenci s kratší dobou inkubace.
Jinak co se týká vajec, asi po 1 - 2 týdnech od snášky je možné rozeznat, která jsou oplozená a která nikoliv. Zdravá vajíčka mají napnutý, lesklý povrch a jsou zbarvena s nádechem do šeda, kdežto vejce tzv. prázdná se mohou (ale nemusí) krabatit a jejich povrch je vždy nažloutlý a jakoby sýrovitý.
Vylíhlá mláďata je možné ponechat v inkubátoru 1 - 2 dny, ale můžeme je přemisťovat do novorozeneckých ubikací ihned, jakmile mají zatažen žloutkový váček. V těchto teráriích pak udržujeme teplotu na stejných hodnotách jako v teráriích rodičů a vlhkost mírně vyšší. Nesmí zde ovšem být mokro. Krmíme denně nymfami cvrčků, které by měly dosahovat velikosti dvou třetin, až celé hlavy mláděte. Zpravidla počítáme 2 - 4 nymfy na mládě, ale není vhodné, aby mnoho cvrčků zůstávalo v ubikacích mláďat i po jejich nakrmení, protože mohou malé gekončíky, zvláště v prvních dnech, ohrozit. Pokud už nejsme schopni cvrčky znovu vychytat, např exhaustorem, pak doporučuji rozhodit po podlaze terária drobně nasekané listy čínského zelí, kterým se pak cvrčci živí a mladých plazů si nevšímají.
Krmení
Co se týká krmení, jsou cvrčci samozřejmě tím nejhodnotnějším, co můžeme svým chovancům nabídnout. V nouzi a pro zpestření je možné krmit i smýkaným hnyzem, larvami potemníků - plesnivců, moučňáků i zophobasů, ale i nymfami švábů. Většina z těchto krmiv se však dokáže zahrabat do substrátu a není zvířaty plně využita. Navíc pod substrátem putující mouční červi dokáží napadnout spící malé zvířátko a způsobit mu těžká zranění.
No a jak získat uváděná krmiva? Buď vlastním chovem, což je časově i jinak dosti náročnou záležitostí. Návody k tomu pak najde případný zájemce v literatuře. Nebo nejjednodušeji nákupem od renomovaných firem - Terins, Acheta farm, Ecostrix aj., jejichž inzeráty se objevují ve Fauně vcelku pravidelně.
Co říci závěrem. Zvládnutí chovu není tím nejtěžším, co na chovatele čeká. Při troše trpělivosti a zaujetí pro své svěřence bude mít brzy terária plná malých plazích batolat. V současnosti je ovšem důležitější, umět svá zvířata prodat tak, aby člověk na své zálibě neprodělal. Asi nejjednodušším způsobem je inzerce v novinách a časopisech a objíždění teraburz a teratrhů a prodej zvířat přímo. O různých akcích tohoto druhu se každý chovatel dozví na stránkách tisku, především pak v naší Fauně. Jinou možností je prodej odchovů některému zprostředkovateli nebo velkoobchodu. Zde pak je nutné počítat s nižší prodejní cenou, která je však vyvážena množstvím. Adresy a kontakty na tyto obchodníky pak chovatel získá buď pohovorem s prodejci na již zmiňovancýh burzách nebo také ze stránek časopisu Fauna.
Ať tak či tak, přeji případným zájemcům o chov mnoho úspěchů a také trochu toho štěstí, které je v každé lidské činnosti, zvláště na jejím počátku zapotřebí.
S ohledem na to, že teraristika je v současnosti již několik let na stálém vzestupu a zájem o koupi a chov zvířat neustává, bude jistě mnoho začínajících chovatelů už nyní zajímat, jak takový rozmnožovací chov zřídit.
Rozmnožovací chov Eublephar
K asi nejsnáze dostupným druhům ještěrů patří gekončíci druhu Eublepharis macularius. Jsou to zvířátka nenáročná a v mnoha směrech velmi vděčná. Pokud se tedy rozhodnete pro zřízení chovu právě těchto živočichů, vybrali jste si správně.
Prvním krokem bude tedy představa vašeho budoucího chovu, která musí respektovat potřeby zvířat a zároveň splňovat vaše požadavky na produktivitu takového chovu.
Vyjdeme tedy z toho, že u zmiňovaného druhu je možný, respektive nutný chov ve skupinách o jednom samci a třech samicích, což je poměr asi nejvýhodnější jak s ohledem na oplozenost vajec, tak s přihlédnutím k požadavkům zvířat na prostor. Pro začátek zvolíme zřízení čtyř chovných skupin, což je asi tak nejpřijatelnější po dobu, než se nám podaří zajistit si stálé odběratele mláďat, než si navykneme na nutný režim obsluhy, krmení a manipulace, prostě takové to zabíhací období prvních dvou let plánovaného faremního chovu.
Dopředu je nutné upozornit každého zájemce na nutné počáteční pořizovací náklady i na to, že nic se nesmí příliš uspěchat.
Prvním krokem bude příprava chovatelského zařízení.
Terária
Pro chov čtyř skupin Eublephar budeme tedy potřebovat čtyři chovné nádrže velikosti 50 x 50 - 60 x 50 cm, nejlépe celoskleněné a sestavené pokud možno do jakési terarijní stěny. Mimo chovných ubikací musíme počítat s místem pro inkubátor, s nádržemi na chov nebo přechovávání krmných živočichů a s menšími ubikacemi určenými pro dočasný chov vylíhlých mláďat. Vzhledem k možnosti nahromadění celosezónního odchovu, který může čítat až přes stovku mladých, bychom měli mít u takto vedeného chovu připraveno alespoň deset terárií rozměrů 30 x 40 x 30 cm.
Chovná terária můžeme vytápět žárovkami 25 W v krytu z pálené hlíny, ubikace pro mláďata pak po dvou v sérii zapojenými žárovkami stejné hodnoty (naplno hřející by přetápěly vnitřní prostor). Ačkoliv žárovkové osvětlení i výhřev je dostačující, přesto doporučuji z vlastní zkušenosti umístit nad terária zářivkovou trubici, která nám pomůže měnit podle našeho uvážení délku světelného dne a tak vyprovokovat (v součinnosti s teplotou) nástup rozmnožování. S ohledem na možné výkyvy teploty v místnosti, kde bude chov terarijních zvířat umístěn, pak doporučuji nainstalovat pod dno celoskleněných ubikací i topný kabel, který může být natažen v přímce pod několika terárii, např. položen v kovové liště, apod.
Zařízení
Dno chovných terárií pokryjeme asi 1 - 2 cm vysokou vrstvou hrubšího říčního písku nebo jemného štěrkopísku, velikost zrn se mi osvědčila kolem 3 - 4 mm. Takový substrát nepráší a je možné ho kdykoliv proprat na jemném sítu, sterilizovat v horké troubě a pak znovu použít. Věřte, že není nic hrůznějšího, než 4 krát ročně vynášet ze všech terárií použitý písek, který při rozvinutém chovu vydá na desítku kbelíků a pak zase stěhovat zpět písek čerstvý, nově získaný.
Další zařízení tvoří mělká miska na vodu, která by měla být umístěna do rohu v blízkosti dvířek. Vzadu pak nainstalujeme silnější větev a na dno položíme hřebenáč z pálené hlíny, který ve svém nitru poskytuje stín a pocit bezpečí, navrchu pak možnost vyhřátí pod od stropu visící žárovkou.
Terária pro mláďata vybavíme obdobně. Postačuje jen pár milimetrů říčního písku běžného zrnění a krom mělké misky na vodu, která je navíc zaplněna několika valounky kamenů pro případnou záchranu tonoucího, už jen pár kusů z rozbité střešní tašky nebo několik větších střepů květináče. Čím více mláďat budeme nuceni umístit do jedné nádrže, tím více úkrytů a členění prostoru bychom zde měli vytvořit. To však na druhé straně ztěžuje obsluhu a kontrolu, proto doporučuji počítat tak 6 - 10 mladých na nádrž. Vzhledem k postupným snáškám tohoto druhu po dvou vejcích na samici měsíčně a tím i k nestejné velikosti, respektive stáří mláďat to nakonec ani jinak nejde.
• Eublepharis macularius
Vzhledem k možnému hromadění vajec, ale také s ohledem k budoucímu rozšiřování chovu doporučujeme hned na počátku investovat do koupě nebo výroby většího zařízení tohoto druhu. Neustálé předělávání totiž v budoucnosti zbytečně prodražuje náklady na vedení chovu a snižuje jeho rentabilitu.
Podomácku vyrobený inkubátor z akvária, terária, či plechové skříně velikosti 60 x 60 x 100 cm je přijatelným kompromisem mezi velikostí a nebezpečně se zvyšujícím účtem za elektřinu využívanou k vytápění terárií i inkubátoru.
Celé zařízení vytápíme žárovkami 2 x 40 W, nad nimiž je vanička s odpařující se vodou, na policích umístěné plastové krabičky s vejci a nad nimi čidlo termostatu RT2, který sám je umístěn mimo vlhčený prostor líhně. Bližší informace o stavbě terárií i inkubártoru je možné získat z odborné chovatelské literatury, proto je náš popis spíše rámcový.
Popis chovu
Ačkoliv pro běžný chov není zimování zvířat nezbytné, u rozmnožovacího chovu ho musíme doporučit. Jde o to, že si jednak zvířata mohou odpočinout a jejich organismus se přirozeným způsobem připraví na následující sezónu, ale také o to, že během zimního období klidu se výrazně omezují náklady na vedení chovu, protože zvířata nepřijímají potravu a výrazně je omezen i výdej energie nutné k zajištění vhodné teploty prostředí.
Zpravidla tedy začínáme snížovat teplotu od poloviny října a zimování končíme v polovině února. Vyhovuje přibližných 16 °C a omezení, případně úplné vyřazení umělého osvětlení. Zvířata je nutné nechat před zimováním vyprázdnit a tedy přibližně 2 týdny nekrmit a pak teprve začít s pomalým snižováním teploty na požadovanou hodnotu. Během zimního klidu kontrolujeme pouze stav zvířat, aby některé neuhynulo, udržujeme v napájecích miskách čistou vodu a přibližně 2 krát týdně ubikace porosíme.
Po skončeném zimování a dvoutýdenním pomalém návratu k normálním teplotám kolem 28 °C s možností vyhřátí pod žárovkou na 35 °C, začínáme s běžným krmením nejlépe obden. Předkládáme zdravé a dobře zeleným krmením “vypasené” cvrčky a to přibližně v počtu 2 - 4 dospělce na každé z chovných zvířat. Nabídku postupně upravujeme podle chuti chovanců, kteří se po zimování tváří většinou dosti “nenažraně”, ale postupně se mohou spokojit i s menšími dávkami potravy. Brzy nastupuje období páření a pak už pravidelné snášky vajec.
Během chovné sezóny rosíme ubikace každý večer a kolem misky s vodou udržujeme substrát mírně vlhký. Sem pak samičky umisťují svá vajíčka, která je nutné brzy odebrat a uložit na vrstvu vermikulitu do předem připraveného inkubátoru. Vejce v plastových krabičkách můžeme navíc překrýt rozloženým rašeliníkem nebo bělomechem. Ten pak udržuje vlhkost stejně jako vermikulit, ale i při náhodném převlhčení stále dovoluje vejcím dýchat.
Mláďata
Podle teploty dochází k líhnutí mladých za 35 - 90, zpravidla za 50 - 60 dní. Zde je nutné připomenout, že ačkoliv je nastavena v inkubátoru teplota na určitou hodnotu, přesto může docházet k výkyvům vlivem vnějšího prostředí kolem líhně. To je nejlépe možné pozorovat právě na změnách délky vývoje během roku, kdy se průměrná doba inkubace v letních měsících zkracuje. Pokud bude inkubátor umístěn v prostředí se stálou teplotou, např ve sklepě, pak se bude délka inkubace jednotlivých mladých lišit jen nepatrně. Na tento fakt upozorňuji především proto, že není vhodné, pokud se mládě do 60 dní nevylíhlo, začít s “pošťuchováním” vejce. Jestliže vypadá zdravě, může se malý gekončík vylíhnout i o mnoho dní později a pravděpodobně bude životaschopnější, než jeho sourozenci s kratší dobou inkubace.
Jinak co se týká vajec, asi po 1 - 2 týdnech od snášky je možné rozeznat, která jsou oplozená a která nikoliv. Zdravá vajíčka mají napnutý, lesklý povrch a jsou zbarvena s nádechem do šeda, kdežto vejce tzv. prázdná se mohou (ale nemusí) krabatit a jejich povrch je vždy nažloutlý a jakoby sýrovitý.
Vylíhlá mláďata je možné ponechat v inkubátoru 1 - 2 dny, ale můžeme je přemisťovat do novorozeneckých ubikací ihned, jakmile mají zatažen žloutkový váček. V těchto teráriích pak udržujeme teplotu na stejných hodnotách jako v teráriích rodičů a vlhkost mírně vyšší. Nesmí zde ovšem být mokro. Krmíme denně nymfami cvrčků, které by měly dosahovat velikosti dvou třetin, až celé hlavy mláděte. Zpravidla počítáme 2 - 4 nymfy na mládě, ale není vhodné, aby mnoho cvrčků zůstávalo v ubikacích mláďat i po jejich nakrmení, protože mohou malé gekončíky, zvláště v prvních dnech, ohrozit. Pokud už nejsme schopni cvrčky znovu vychytat, např exhaustorem, pak doporučuji rozhodit po podlaze terária drobně nasekané listy čínského zelí, kterým se pak cvrčci živí a mladých plazů si nevšímají.
Krmení
Co se týká krmení, jsou cvrčci samozřejmě tím nejhodnotnějším, co můžeme svým chovancům nabídnout. V nouzi a pro zpestření je možné krmit i smýkaným hnyzem, larvami potemníků - plesnivců, moučňáků i zophobasů, ale i nymfami švábů. Většina z těchto krmiv se však dokáže zahrabat do substrátu a není zvířaty plně využita. Navíc pod substrátem putující mouční červi dokáží napadnout spící malé zvířátko a způsobit mu těžká zranění.
No a jak získat uváděná krmiva? Buď vlastním chovem, což je časově i jinak dosti náročnou záležitostí. Návody k tomu pak najde případný zájemce v literatuře. Nebo nejjednodušeji nákupem od renomovaných firem - Terins, Acheta farm, Ecostrix aj., jejichž inzeráty se objevují ve Fauně vcelku pravidelně.
• Eublepharis macularius
Co říci závěrem. Zvládnutí chovu není tím nejtěžším, co na chovatele čeká. Při troše trpělivosti a zaujetí pro své svěřence bude mít brzy terária plná malých plazích batolat. V současnosti je ovšem důležitější, umět svá zvířata prodat tak, aby člověk na své zálibě neprodělal. Asi nejjednodušším způsobem je inzerce v novinách a časopisech a objíždění teraburz a teratrhů a prodej zvířat přímo. O různých akcích tohoto druhu se každý chovatel dozví na stránkách tisku, především pak v naší Fauně. Jinou možností je prodej odchovů některému zprostředkovateli nebo velkoobchodu. Zde pak je nutné počítat s nižší prodejní cenou, která je však vyvážena množstvím. Adresy a kontakty na tyto obchodníky pak chovatel získá buď pohovorem s prodejci na již zmiňovancýh burzách nebo také ze stránek časopisu Fauna.
Ať tak či tak, přeji případným zájemcům o chov mnoho úspěchů a také trochu toho štěstí, které je v každé lidské činnosti, zvláště na jejím počátku zapotřebí.
Autor textu: Vladimír Cerha
Autor fotografií zdroj: Vladimír Cerha
