Jihoruský ovčák

Původ jihoruského ovčáka se nikdy nepodařilo jednoznačně prokázat. Existuje několik verzí, kde a jak Jihoruský ovčák vznikl, a není možné s jistotou určit, která z nich je nejpravděpodobnější. Jihoruskému ovčákovi jsou podobná mnohá plemena, což hovoří o společném dlouhosrstém předkovi, případně jejich vzájemnému křížení. Jmenujme alespoň některé z nich: Komondor, Bobtail, Polský nížinný ovčák, Bearded kolie, Schapendoes.

V roce 1828, díky německému chovateli ovcí vévodovi F.F.Anhalt-Kettenskému, vznikla na jihu Ruska v Tavrii kolonie (chovatelské centrum zejména ovcí) s názvem Askania Nova. Ovce však byly vystaveny velkému nebezpečí hrozícímu od divokých šelem, především vlků, proto bylo nezbytné používání velkých, silných a neohrožených psů, kteří by byli schopni ochránit nejen ovce, ale i pastýře, a to jak proti vlkům, tak proti zlodějům a dalším pobudům. Tak na jihu Ukrajiny započal mohutný rozvoj chovu nejen ovcí merino, ale také jihoruského ovčáka.

Potřeba jihoruských ovčáků společně se zvětšováním a přibýváním stád se zvyšovala a jejich počet šel do tisíců. Na přání cara Mikoláše II. byla skupina těchto psů vystavována v roce 1900 na světové výstavě v Paříži, v ruském pavilonu. Bylo to období mohutného rozvoje chovu jihoruského ovčáka.

Vypuknutí občanské války znamenalo doslova katastrofu v chovu těchto psů. Kolonie se rozpadly a jihoruští ovčáci zůstali bez práce - nevyužiti. Proti jihoruskému ovčákovi byla také politika, nebo? velkostatkáři si ho považovali a stal se tak jakýmsi symbolem bohatých, tudíž “nepřítelem lidu”. Navíc to byli tak neúplatní hlídači, že k sobě a svěřenému majetku nepustili nikoho cizího. Tento fakt vše obsazující armáda vyřešila pro ně tím nejjednodušším způsobem - takřka všechny tamní jihorusy, kteří se nedokázali ukrýt ve stepi, vystřílela. Milovníci jihoruského ovčáka byli zoufalí a snažili se všemi silami zachránit alespoň několik jedinců. Ti se pak stali základem ve státní chovatelské stanici Džankhoje. Část psů byla postupem času přemístěna i do dalších státních chovatelských stanic nacházejících se v Leningradu, v Charkovu a v Moskvě. První “standard” jihoruského ovčáka pod názvem “Charakteristické znaky jihoruského ovčáka” vyšel v r. 1931. V r. 1939 se v Simferopolu konala 1.speciální výstava tohoto plemene.

Revolucí však tragický osud jihoruských ovčáků nekončil, nebo? brzy nato přišla 2. světová válka a znovu hrozil zánik plemene. Ukrajinským a krymským pamětníkům utkvěla v paměti vzpomínka na odvážné jihoruské ovčáky, jak za války bránili jim svěřené majetky, a útočili na fašistické tanky. V roce 1941 následovala Velká vlastenecká válka a díky všem těmto neblahým událostem, se jihoruský ovčák dostal do situace, kdy již nikdo nevěřil, že se jejich chov ještě podaří “vzkřísit”. Přesto se ho několika nadšencům zachránit podařilo.

Centrum chovu se v roce 1955 přesunulo do Leningradu, kde byl založen chovatelský klub DOSAAF, což je spolek, který účelně, za pomoci zootechniků a plemenné komise určoval používání psů v chovu v celé zemi. Jihoruský ovčák se dočkal opětovného zájmu širší veřejnosti, ale každopádně i přes svou ohromující reputaci v 19. století, “díky” velkoplošnému vyhlazení plemene, zůstal již celosvětově spíše málopočetným plemenem a počet kavkazských a středoasijských pasteveckých psů je do dnešní doby několikanásobně vyšší.

Bohužel se další chov neobešel bez přikřížení podobných plemen, nebo? počet jihoruských ovčáků byl velmi malý a příliv nové krve byl nezbytný. Ve čtyřicátých a padesátých létech 20. století bylo mnohokrát registrováno přikřížení kavkazských pasteveckých psů, komondorů, ale také NO a velkých bílých pudlů. Přesto ne vždy byla příměs nové krve přínosem. K lednu 1982 v celém Rusku existovalo pouhých cca 250 jihoruských ovčáků!

Na území dnešní České republiky prvního jihoruského ovčáka importoval z bývalého SSSR-- Ukrajiny p.Blažek (majitel chovatelské stanice “z Březové rokle”), a to v roce 1988. Jednalo se o fenu jménem Lukeria. Bezprostředně poté importoval, tentokrát z Polska, z první polské chovatelské stanice jihoruských ovčáků “Nortonia” psa jménem Amal Nortonia. Spojením těchto dvou jedinců se narodil první registrovaný vrh jihoruských ovčáků. Začaly se objevovat první vrhy, ale jejich kvalita byla rozdílná a hned od počátku se český chov začal potýkat s vážnými nedostatky, jakými byla velmi malá kohoutková výška, chybný skus….

Jihoruský ovčák je pes s neobvyklou povahou. Jeho potenciální majitel, vlastně celá rodina ve které bude žít, by se měli co nejpodrobněji seznámit s jeho povahou a potřebami, a musí se snažit jeho chování porozumět. Jen tak se stanou nezištnými přáteli. Jihoruského ovčáka by si měl pořídit pouze člověk, který má zkušenosti s držením velkého plemene a který zná jeho povahu a reakce. Přesto i začátečník s velkými teoretickými znalostmi, odhodláním a vrozenou autoritou může být výborným pánem právě pro toto plemeno. Je to plemeno, které velice špatně snáší změnu majitele, čehož si je naštěstí snad každý majitel jihoruského ovčáka vědom. S koupí psa a právě tohoto plemene musí souhlasit celá rodina. Pokud by se našel jediný její člen, který psa rezolutně zavrhuje a nebo vyloženě jihoruského ovčáka z jakéhokoliv důvodu nechce, nekupujte si jej! Jihorus je plemeno velmi vnímavé a citlivé, a bezpečně pozná, kdo jej nemá rád.

Především pro pohled jihoruského ovčáka na svět: “co je moje mám rád, co není nemám rád”, je nutné socializaci směrovat na kontat s lidmi. Zkušenosti s nimi však musí mít jen ty nejlepší. U štěňat do 1 roku může být výchova složitá. Z vaši strany musí přijít klidné, sebevědomé a důsledné prosazování pravidel. Důležitá jsou jak domácí pravidla - co pes může a co nesmí, tak pravidla o slušném chování. Všechny musí pes respektovat a vyžadovat jejich dodržování by měla celá rodina. Výsledek se sice nedostaví zrovna brzy, ale vaše snažení nezůstane bez odezvy. S brzkou socializací a vhodným vedením se z jihorusa stane příjemný rodinný pes -člen rodiny.

Jihoruský ovčák je plemeno, které má sklony ujmout se ve smečce (rodině) vedení. Nikdy nesmíte dovolit, aby se stal hlavou rodiny. Jestliže se zdráháte či lekáte, slyšíte-li slovo “hlava rodiny, vrozené vůdčí schopnosti, prosazování pravidel”, a necítíte-li se přijmout aktivitu hlavy rodiny, včetně prosazování pravidel, jihoruského ovčáka si nekupujte. Jihorus není pes pouze na rozmazlování a hýčkání. Není hračkou pro děti, ale ani pro dospělé. Vychovávat a starat se o něj může pouze člověk dospělý, vyrovnaný a nekomplikovaný.

Je spokojený uprostřed rodiny, kterou miluje. Potřebuje její pozornost a vtáhnutí do běžného života. Rád se pomazlí a neopovrhne žádnou hrou. Jihoruského ovčáka by jste neměli nechávat neustále jen venku. Měl by se také příležitostně účastnit dění s vámi v domě. Musíte však očekávat chlupy, písek a bláto na kobercích, dlažbě…, případně i na nábytku. V bytě nepřekážejí a vyčkávají na dobu, kdy jejich pán bude mít na ně čas. Jsou to psi, kteří chtějí být se svou rodinou a doprovázet ji. Mají naprosto jasně vyhraněno, kdo je “jejich rodina” a kdo není.

Je označován jako “majestátní a záhadný pes”, ale také “vážený i vážný pes”. Jistě to vystihuje část jeho povahy, ale navíc jsou i hraví, oddaní, tak trochu divocí, poměrně temperamentní, pružní jak ve hře tak v útoku, rychlí a lehce se pohybující. Jsou sice společenští, ale ne přímo kamarádští psi. K cizím lidem se chovají nedůvěřivě a vždy ostražitě. Přesto si neustále zachovávají důstojnost.

Výraz: “Ocelová pěst v hedvábné rukavičce” vystihuje jeho povahu. Jeho chování je založeno na přírodních instinktech, proto je možné v souvislosti s jihoruským ovčákem zaslechnout, že se jedná o přírodní plemeno. Proto je nutná specifická výchova, i tomuto faktu podřízená. Je to sice pes chápavý, ale také značně tvrdohlavý, sebevědomý, ne příliš ochotný se něco, co sám vlastně nepotřebuje, učit. Proto - chcete-li psa, kterého bez starosti a s minimální pozornosti pustíte “na volno”, určitě si nepořizujte jihoruského ovčáka. Navíc je žákem málo pozorným, tedy se snadno dá čímkoliv pro něj více zajímavým rozptýlit. Výchova a výcvik mladého jihorusa není v žádném případě jednoduchý a vyžaduje mnoho času a trpělivosti. Je nutné mít stále na paměti, že jihoruský ovčák nenávidí dlouhá cvičení, nebo? se velmi rychle začne nudit. Tedy cvičit ano, ale několikrát denně po 3 - 5 minutách. Pozor na chyby při výcviku. Jeho povaha je průbojná, a co si umane, jen tak rychle si “neodmane”.

Nehodí se ke standardnímu policejnímu či sportovnímu výcviku. Jsou na to příliš samostatní (s nezávislým uvažováním), což bylo od nich mnoho desítek let vyžadováno a prosazováno. Je to pes, který nedělá to, co mu připadá zbytečné a nesmyslné. Jistě se však mohou naučit všem základním cvikům poslušnosti. Jsou sice paličatí, ale přesto učenliví. S mnohými jedinci je možné složit zkoušky ZOP i ZPU1, případně dokonce všestrannou zkoušku ZM. Ale protože se bezvýhradně nepodřizuje vždy a všem příkazům, jeho výkon na zkouškách tohoto typu může kolísat. V Rusku je řazen k služebním plemenům a využíván v armádě. Je to právě z důvodu jeho statečnosti, nepodplatitelnosti a přirozenému obrannému (ochrannému) instinktu, který využívá vždy, kdy vycítí nebezpečí. Dokáže trpělivě vyčkávat, až nastane vhodná situace, pak nečekaně zaútočí v době, kdy sám uzná za vhodné. Díky svým povahovým vlastnostem a neuvěřitelné odolnosti vůči všem klimatickým podmínkám (od třeskuté zimy po čtyřicetistupňové vedro), je vynikajícím hlídačem na samotě, v rozsáhlých objektech apod.. Jeho hlídací instinkt a odvaha je opravdu ohromující. Dohlíží na vše co mu svěříte, či co považuje za své.

Současná snaha chovatelů jihorusů je vytvořit psa vyrovnaného, bez nepřiměřených útočných reakcí na veřejnosti, ale s vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Při správném vedení je z jihoruského ovčáka neúplatný a nekompromisní hlídač, ale “mimo službu” je normálním slušně se chovajícím psem.

Jihorus poměrně dobře snáší, je-li ponechán doma (na zahradě) o samotě, když se celá rodina rozejde do práce či do školy. Přesto potřebuje majitele, který se mu bude věnovat a přijme jej za právoplatného člena rodiny, jenž může být u většiny aktivit, které rodina provozuje.

Minimální výška psa je 65 cm a více, feny 62 cm a více. Hlava je podlouhlá, lícní kosti dobře vyvinuté, přechod od čela k nosu probíhá pozvolna, nosní houba velká a černě zbarvená. Uši má malé, trojúhelníkové, převislé a nízko nasazené. Oči kulaté, tmavě zbarvené. Skus vždy nůžkový. Krk je suchý, svalnatý, středně dlouhý, vysoko nasazený. Hrudník je středně široký, lehce zploštělý, hluboký, břicho mírně vtažené. Hřbet pevný, rovný a široký. Záď vždy dobře vyznačená, ne příliš vysoká. Ocas dosahuje k patám, je svěšený, konec stočený do půlkruhu, často je 2. a 3. obratel srostlý. Hrudní končetiny rovné, ne příliš široce postavené, pánevní končetiny postavené šířeji. Srst je o délce 10 - 15 cm, nebo až 30 cm, je hustá, lehce zvlněná, s hustou podsadou. Na hlavě stejně dlouhá jako na těle, nohách a ocase. Zbarvení srsti je převážně bílé, nažloutlé nebo slámově žluté, dále se vyskytují všechny odstíny mezi bílou a šedou, možné jsou i lehké skvrny.

Snad i z důvodu malého počtu jihoruských ovčáků nebyla zatím vypozorováno žádné častěji se objevující dědičné onemocnění. Tedy až na mnohdy se objevující dysplazii kyčelních kloubů různého stupně (postižení).

Děkuji chovatelce jihoruských ovčáků Iloně Kupčíkové -- chov. stanice “Corsairey Casch” (Polní 16, 737 01 Český Těšín, 0737/377 865) za poskytnutí informací a dohled nad uvedeným textem.