Naučte se o nás starat

•pokračování z Fauny č. 24/2001

Zdravotní problémy a jejich řešení

Oblíbenou a téměř bezproblémovou skupinou zvířátek jsou hlodavci, pokud si nečiníme velké nároky na komunikaci s nimi. Hojně se chovají laboratorní myši a větší potkani, existují kromě nejběžnější bílé barvy i ve skvrnité nebo přírodně zbarvené formě. Snadno si zvyknou, nekoušou a recesisté je přenášejí po kapsách. Chov může být kromě zájmového zaměřen i na produkci krmných zvířat.

Vhodným zvířátkem pro větší děti, které se mají naučit péči o jiného tvora, je morče. Kouše jen výjimečně, aktivuje ve dne a nemá nic proti osobnímu kontaktu. Morče je březí poměrně dlouho (průměrně 65 dnů), což vynahrazuje porodem pohyblivých, vidoucích a osrstěných mláďat. Morčata je možné chovat ve větší skupině za přítomnosti více jedinců obou pohlaví.

Samotářem je zlatý křeček, dny obvykle prospí stočený do klubíčka. Při probuzení neváhá kousnout. Samce i samici chováme zvláš? a připouštíme v prostředí, které není územím ani jednoho z nich. Křečci jsou březí pouze 17 dnů a rodí velký počet mláďat, která rychle dospívají, takže jejich reprodukcí můžeme vyvolat populační explozi těžko odhadnutelných rozměrů. Křeček se jen výjimečně dožívá tří let, což musíme včas malým chovatelům vysvětlit.

Křečíky roborovského a džungarské můžeme v dostatečném prostoru chovat i ve větších skupinách. Jsou drobnější než křeček zlatý, aktivují více ve dne a méně koušou.

Již exotičtějšími hlodavci jsou pískomilové, bodlinaté myši, cizokrajné krysy, osmáci a činčily, které si místo faremních zvířat našly pozici domácích mazlíčků. Činčily vynikají mimořádnou skromností a energeticky bohatá potrava jim spíše uškodí. Kožíšek jim pomáhají udržovat koupele ve formě jemného písku, v němž se s rozkoší vyvalují.

V poslední době jsou módními zvířaty psouni, zavalití tvorové na krátkých nožkách velikosti malého králíka bez uší. V přírodě jde o živočichy, žijící pospolitě ve velkých koloniích, budující si příbytky s nevšední pílí pod zemí. Na člověka si zvyknou snadno a jsou tací, kteří je ve speciálních postrojích vodí na procházku. Chov izolovaných zvířat bez možnosti hrabat je však krajně nefyziologický. Vysazení psounů na zahradu hraničí s její proměnou v měsíční krajinu nehledě k jistotě, že se psouni podhrabou a obš?astní sousedy.

Pokud se hlodavce podaří udržet v jejich příbytcích, nezbude než regulovat délku jejich stále dorůstajících řezáků vhodným okusem. Opustí-li vyhrazené území, zařídí si samoobsluhu ve formě ohlodávání nábytku, knih a jiných částí bytu. Některým jedincům zuby rostou tak rychle, že se musí čas od času uštípnout.

Vzhledem k tomu, že hlodavci takřka bez výjimky pocházejí z chovů v zajetí po mnoho generací, zřídka je ohrožují infekční nemoci nebo parazité. Nejčastějšími zdravotními problémy jsou následky vzájemných zranění, komplikované lokálními hnisavými procesy ve formě abscesů. Vzácností není ani poranění očí. Hlodavcům, normálně žijícím pod zemí, je také nutné pravidelně zkracovat drápy. Řídké jsou zlomeniny, které si obvykle všetečné zvíře způsobí po vyšplhání někam vysoko.

Při soužití více zvířat pod jednou střechou může hlodavcům ukládat o život větší spolubydlící. Jednou kousl křeček dítko a protože takový je předpis, donesli rodiče zvířátko do veterinární ordinace na prohlídku. Na druhé vyšetření se už nedostavili, ale telefonovali: “Křečka mezitím sežral kocour. Máme přinést kocoura?”

•pokračování ve Fauně č. 2/2002
(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat,
připravované k vydání v nakladatelství DONA.)