Když jsem si chtěl před pár lety koupit prvního sklípkana, myslel jsem, že koupím celou skupinu stejného druhu a budu ji mít v jediném teráriu. Ale...
Když jsem si chtěl před pár lety koupit prvního sklípkana, myslel jsem, že koupím celou skupinu stejného druhu a budu ji mít v jediném teráriu. Ale ať jsem hledal v literatuře jak chtěl, stejně jsem nikde neviděl konkrétní druh, který se dá chovat ve skupinách. Jediné, co se vědělo bylo, že se pohromadě mohou chovat “nějaké” druhy Avicularií. Nezbylo mi, než sám experimentovat.
Zaměřil jsem se převážně na chov sklípkanů z podčeledi Avicularinae a zjistil, že je možno z ní chovat spolu většinu druhů. Pospolu chovám např. Avicularia metallica a Psalmopoeus irminia, Avicularia versicolor a Tapinauchenius latipes, A. azurklaasi a A. huriana. Stejně tak se mi podařilo bez problému chovat stejné druhy. Ale než jsem přišel jak na to, ztráty byly opravdu vysoké. Mám totiž vyhrazená přísná kritéria, která musím vždy splnit, aby druhy mohli žít “ jako sousedé”. Jestliže se zanedbám jediné z nich, zpravidla dojde k “těžkým ztrátám”!!
1. - všechny sklípkany, které umisťuji k sobě musí být samice
2. - sklípkani musí být přibližně stejného věku
3. - terárium musí být minimálně o rozměrech 80 x 40 x 50 (d x š x v) pro 2 až 5 kusů (dospělých kusů)
4. - druhého sklípkana dávám do terária až po tom, co si postaví hnízdo první
5. - jestliže je ve skupině agresivnější sklípkan, ubytovává se jako první
6. - snažím se napodobit biotop všech sklípkanů ve skupině!!!
7. - v teráriu musí být možnost vytvořit všechny druhy úkrytů a jejich dostatečný počet ( tzn. listy, větve, kořenový sytém, kůry, kombinace, atd.)
8. - v teráriu nesmí být určitá vlhkost, ale měla by být na každém místě jiná, ale stálá
9. - teplota musí být stejná v celém teráriu
10. - terárium by mělo být velmi členité ( kameny, malé pařezy atd..)
11. - oba (všichni) jedinci musí mít dostatek potravy
12. - krmím každého pavouka ve skupině individuálně
13. - při druhém náznaku agresivity sklípkana, vyřadím tohoto jedince ze skupiny!!!
14. - je vhodné terárium často rosit vodou
15. - snažit se manipulovat s teráriem a okolo něj co nejméně a nejtišeji
16. - trpělivost!!!
• Avicularia metallia spolu s Avicularia walckenaery v teráriu 20x20x40
• foto: Jana Rezková
Dále nedovoluji sklípkanům, aby si udělali hnízdo na přístupovém otvoru terária (posuvná dvířka, atd.), protože se mi může stát( a už taky stalo), že se do terária jen ztěží dostanu. Za žádnou cenu nikdy nepouštím samce do terária se samicemi (pokud o něj nechci přijít).
Co se týče velikosti terária, pavouci jsou schopni využít místo maximálně, ale musím jim k tomu dát možnost.
Chování sklípkanů pohromadě, mě zpočátku stálo dost velké materiální a tím i finanční škody a trvalo 2 roky, než se mi povedlo udržet skupinu na živu, ale i přesto mohu dnes říci: ”stálo to za to!”
Článek přítele Rezka je nutné brát pouze jako informativní popis experimentu. Autor sice tento způsob chovu obhajuje blízkostí hnízd pavouků v přírodě, ale podmínky v omezeném prostoru terária tuto generalizaci nedovolují. Sám autor se přiznává k těžkým ztrátám, což samo o sobě odsuzuje podobné experimenty jako neodůvodnitelné. Není sice pochyb o tom, že Aviculárie patří k pavoukům velmi mírným, ale jejich přirozenost - tedy touhu po potravě a uspokojování individuálních potřeb (i na úkor sexuálního partnera) nelze podceňovat. I když krátkodobě může podobný chov fungovat, jakékoliv opomenutí, několikadenní nepřítomnost chovatele, apod., vždy povede k fiasku.
Ve zvláštní příloze pak pan Rezek na mou kritiku článku oponuje, že cituji: “ Literatura, která je v ČR k dispozici není zrovna moc kvalitní a smysluplná, takže nejlepší způsob je ověření vlastní.” S tímto stanoviskem se stejně jako s uvedenými způsoby chovu nemohu ztotožnit. Naopak si myslím, že právě česká literatura o pavoucích je velmi kvalitní, ať už vezmeme starší příručku L.Klátila, nebo současné publikace a články F.Kovaříka. Navíc na teraburzách není problém sehnat literaturu zahraniční.
Já sám tedy obhajuji zavedené a osvědčené způsoby chovu jednotlivců v malých teráriích tak jak je pro Faunu popisují ve svých článcích M.Toráň a J.Opluštilová, nebo ve svých publikacích výše uvádění autoři. Ačkoliv se sám v současné době věnuji především ještěrům, sklípkany jsem řadu let choval a co je podstatné, i odchovával. Moje osobní zkušenosti mne pak nutí přiklonit se spíše ke klasickému způsobu chovu.
Na druhé straně nechci, aby se přítel Rezek cítil poškozen a vážím si jeho snahy o zveřejnění vlastních zkušeností. Namísto bodového výčtu podmínek, které stále připomínají doporučení uváděného chovu, by však bylo lépe, kdyby autor v poněkud rozsáhlejším článku vylíčil celé ty dva roky bojů a ztrát, jež ke konečnému poznání vedly.