Malá genetika pro kočku

Chceme-li pochopit genetiku, musíme se vrátit až k Darwinovi. Ten první popsal a vysvětlil mechanizmy působící při vývoji živých systémů. Principem těchto mechanizmů je soutěžení o lepší prostředí, výživu a metabolizmus. Systémy, které v soutěži uspějí přežívají, ostatní zanikají. Vývoj od vzniku živého systému přes vznik buňky, mnohobuněčného organizmu až k tomu nejsložitějšímu - savcům, má základní předpoklady: dědičnost, tj.identickou reprodukci, mutace, tj.proměnlivost a regulační mechanizmy, tj. přírodní výběr.

Základní jednotkou u domácích zvířat je plemeno. Plemenem se rozumí populace zvířat téhož druhu a téhož fylogenetického (kmenového vývoje organizmů v historickém sledu ve smyslu vývojové teorie) původu, s charakteristickými znaky, které se za neměnných podmínek přenášejí na potomstvo, a která je tak početná, aby zaručovala reprodukci. Každé plemeno má řadu morfologických a fyziologických znaků. Je-li zvíře příslušníkem určitého plemene, musí plně vyjadřovat tyto znaky, tj.musí odpovídat předepsanému standardu.

V chovatelské, plemenářské práci za nejnižší jednotku považujeme jedince a rodinu, tj. skupinu geneticky vzájemně příbuzných jedinců, pocházejících z jednoho společného předka. Plemenitbou rozumíme cílevědomé rozmnožování zvířat. Příbuzenská plemenitba znamená připařování jedinců navzájem příbuzných. Je úzká - pokrevní (rodiče - potomci, sourozenci), blízká (polosourozenci, sourozenci rodičů) a vzdálená. Koeficient příbuzenské plemenitby se značí F x, kde x je jedinec, pro kterého koeficient počítáme a je to relativní číslo vyjadřující stupeň intenzity příbuzenské plemenitby.

Vlastními nositeli dědičnosti jsou nukleové kyseliny, genetická informace je zapsána v DNK (deoxyribonukleové kyselině), která je uložena v chromozomech v buněčném jádře. Rozděluje se přesně do dalších buněk pomocí buněčného dělení. Zdrojem genetické proměnlivosti jsou mutace ( obměny) a chromozomové aberace (úchylky), které vedou ke změnám chromozomů, případně i ztrátám genetické informace.

Nový jedinec vzniká splynutím pohlavních buněk, vajíčka a spermie. Každá z nich nese poloviční počet chromozomů , splynutím se zachová stálý, pro každý druh charakteristický počet chromozomů. Při křížení se kombinují vlohy, nacházející se na různých chromozomech. Geny ( dědičné vlohy, jednotky dědičnosti určené utvářením nukleových kyselin) mohou být velkého účinku a podmiňují vznik jednoduše dědičných kvalitativních znaků, nebo malého účinku, které spolu s působením prostředí vyvolávají vznik kvantitativních znaků. Jeden gen se může podílet na vytváření více znaků, nebo více genů může vytvářet jeden znak.

Nedědí se přímo jednotlivé znaky, ale dědičné podněty, které vedou při dalším vývoji jedince k vytváření určitých znaků -- souhrn těchto schopností se nazývá genotyp (dědičné založení). Jednotky dědičného znaku, geny, jsou v organizmu vždy v párech, jeden od matky, druhý od otce. Tyto párové, sobě odpovídající faktory se nazývají alely. Vlohy - alely, které si v páru odpovídají, mohou být stejné nebo nestejné. Dominantní, tj. převládající vloha se značí velkým písmenem, recesivní, tj. ustupující vloha malým písmenem.

Různému dědičnému založení, různým genotypům, odpovídá různý, zevně viditelný, zjistitelný nebo měřitelný projev - fenotyp. Podle fenotypu nelze v některých případech přesně odhadnout odpovídající genotyp. Na utváření fenotypu se podílí kromě genetického založení také působení zevního prostředí, výživa, podmínky chovu.

Prakticky to znamená, že genotyp můžeme odhadovat u koček podle rozboru rodokmenu. Tam ovšem nejsou zapisovány všechny znaky, které se u jedinců hodnotí, ale jen barevné variety. Také čtyři zapsané generace jsou pro plemenářskou práci úplné minimum. U znaků, které jsou podmíněny více faktory, může dojít k nepředpokládaným překvapením. V živé přírodě není nic přesně nalinkováno a nic 100 %. Tak jako ve známém vtipu, kdy krasavice říká vědci -- budeme mít spolu dítě, po mně bude krásné a po vás chytré. Vědec na to - nebo po mně nepěkné a po vás hloupé.