Naučte se o nás starat

•pokračování z Fauny č. 2/2002

Zdravotní problémy a jejich řešení

Chov divokých lichokopytníků není v zájmových chovech příliš častý, o to obvyklejší je držení koní včetně poníků. Péče je stejná, u domácích zvířat jednodušší o fakt, že se jedná o kontaktní zvířata.

Snažíme-li se o získání dospělého jedince, prověřujeme kromě zdravotního stavu (především končetin) jeho nectnosti. Kůň dokáže člověka zabít, když se kopytem správně trefí, o pokousání nemluvě. I nevychovaný poník dokáže být velice protivný s přihlédnutím k tomu, že bývá partnerem dětí. Při výchově hříbat můžeme zvíře dotvořit tak říkajíc k obrazu svému, ale zase několik let na obsednutí či zapřahání čekáme.

Díky anatomické stavbě zažívadel jsou koně náchylní ke kolikám. Hrozivě vypadá kolika křečová, při níž dává kůň najevo bolesti v břiše, potí se, přešlapuje, v krajním případě se válí. Plíživý průběh má nástup zácpové koliky, o to však nebezpečnější a hůře zvládnutelné. Tato kolika může vzniknout polykáním písku při sbírání píce, rozhozené po povrchu výběhu. V obou případech neprodleně povoláme veterinárního lékaře. Nebezpečným onemocněním je myoglobinurie, lidově nazývaná “černá moč” nebo “nedělní choroba”. První název vystihuje hlavní příznak, druhý původní důvod vzniku. Koně by ve dnech, kdy nepracují (v zemědělství neděle) neměli dostávat jadrné krmivo, což platí pro zájmové koně ve všech případech, kdy nečinně postávají ve stáji.

Nemocí, jejíž léčení je stále iluzorní, je tetanus. Jde vlastně o účinek bakteriálního toxinu, který vylučuje zárodek, usazený nejčastěji v bodné ráně. Protože o takové není u koní nouze (nášlap, zakování), chráníme je vakcinací.

Koně není nutné kovat, pohybují-li se pouze po měkké půdě. Při intenzivnějším sportovním využití však podkovy potřebují, jenže pod podkovou se kopyto neobrušuje a kovář musí podkovu čas od času sejmout a kopyto ošetřit (ostrouhat). Interval bývá 6 týdnů.

Podmínkou zákroku je ochota koně nohu podržet. V opačném případě jde o předem ztracenou záležitost, neboť fyzická převaha je jednoznačně na straně koně.

Mimořádnou pozornost je třeba věnovat stavu končetin a jejich zakončení - kopyt. Stavy po úrazech, zduření, deformace, to vše se vyplatí konzultovat s veterinárním lékařem. Akutní, snadno léčitelný proces se snadno změní v chronický, zvládnutelný hůře, případně vůbec ne.

Během pobytu zvířete ve volném terénu občas dojde k úrazům od různých zranění až po zlomeniny končetin. Rány se hojí relativně dlouho a zlomeniny jsou řešitelné pouze u malých kostí konců končetin. Úplné zlomeniny dlouhých kostí bývají důvodem k utracení zvířete.

U koní se nezřídka provádí takzvané rektální vyšetření (na březost, ale i při kolice). Při něm se zavádí ruka do konečníku zvířete. Vřele doporučuji, aby vyšetřující při něm stál za bariérou. Kdysi jsem si, ukolébán řečí, jaký je hodný, stoupl nechráněn za koně. Od těch dob se v ZOO tradovalo, že “bude pršet, zvěrolékaři létají nízko nad zemí”. Ve vysokém letu mi zabránil strop stáje, který mne zadržel.

Nedoceněným zvířetem je otužilý, skromný, trpělivý oslík, jehož jedinou nevýhodou bývá vlastní názor na věc. Osli i poníci mohou přebývat celou zimu venku pod přístřeškem. Změně klimatu se přizpůsobí delší, huňatou srstí.

•pokračování ve Fauně č. 4/2002

(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat,
připravované k vydání v nakladatelství DONA.)