Na ústní i písemné dotazy chovatelů odpovídá v AZN 4/2000 dlouholetý chovatel a posuzovatel andulek T. Vins (Německo).
Při každodenní kontrole klecí a voliér odstraňuji vlhké a velké kusy trusu, malé a suché zde nechávám. Není snad všeobecně známo, že andulkám neškodí, když pravidelně požírají malé množství vlastního trusu. Jistě tuto věc mnoho chovatelů sledovalo. Odborná literatura uvádí, že požírání trusu je nutné pro zásobení ptáků vitamínem B12. Tento vitamín není obsažen v krmivu, ale vyrábějí ho bakterie v tenkém střevě. Poněvadž je trávení v tomto oddílu střeva ukončeno, je nutné sem bakterie dodat, kde ještě mohou být využity. Trusem jsou vylučovány a potom andulkami konzumovány. Jedná se o tzv. kaprofágii. Ta není omezena jen na ptáky, ale je známa také u prasat, krys a králíků. Požírání trusu může vyvolávat nemoce jen tehdy, jsou-li v trusu obsaženy jejich zárodky. Zdravý trus není důvodem ke znepokojování. Máme-li pochybnosti o zdraví určitého ptáka, musíme ho izolovat. Místo, kde byl až dosud chován, důkladně vyčistíme a vydenzifikujeme.
Nalezne-li chovatel v hnízdě rozmáčknuté mládě, obvykle dává vinu samici, že sedí příliš pevně. Zda to odpovídá skutečnosti nelze jednoznačně tvrdit.
Podle mých zkušeností, píše p. V., jsou samice většinou velmi opatrné, když se uchylují do hnízda. Svá mláďata posunují téměř něžně do svého peří. Vypadá to tak, jako by jejich největší starostí bylo aby mládě leželo pohodlně a v teple. V případě, že dojde k nechtěnému zmáčknutí nebo přišlápnutí mláděte, začne se ozývat silným hlasem s náznakem bolesti. Samice se ihned pohne, aby změnila polohu. Domnívám se, že k rozmáčknutí mláděte dochází až po úhynu a tedy, že to není skutečná příčina smrti. Když mrtvé tělíčko vychládá, instinkt vede samičku k těsnějšímu sezení v hnízdě, aby se zde udržela teplota.
Někteří chovatelé vkládají do hnízda 1-2 neoplozená vejce (zvláště jedná-li se o málo početnou snůšku), aby tím předešli zamáčknutí mláďat. Jiný názor říká, že podložená neoplozená vejce mohou sloužit mladým jako termoska v době, kdy samička snůšku opouští. Tím se snižuje nebezpečí podchlazení a úhynu mladých.
Většina párů andulek jsou vynikající rodiče. Jsou ovšem známy i případy, že někteří ptáci právě vylíhlá mláďata napadají a z hnízda vyhazují. Naštěstí to je projev ojedinělý a viníkem bývá většinou samec. Zřejmě bude žárlit na vylíhlá mláďata, kterým bude samice věnovat plnou pozornost. V těchto případech se doporučuje samce z klece odstranit a péči o mladé nechat samičce, alespoň na určitý čas. Je-li v hnízdě více mláďat, nezbude nic jiného, než některá z mláďat podložit do hnízda jiného páru.
Před několika roky jsem měl samce, který pravidelně mláďata ihned po vylíhnutí vyhazoval z hnízda. Poněvadž mi velice záleželo na odchovu po tomto samci, provedl jsem toto: právě vylíhlé mládě jsem ihned vyměnil za pětidenní mládě ze sousední budky. Dopadlo to dobře. Samec starší mládě začal ihned krmit a další vylíhlá mláďata nechal na pokoji. Pozoruhodné bylo, že se tento jev opakoval i v dalších dvou letech. Pokud by chovatel neměl zájem o odchov po samci s podobnou vlastností, doporučoval bych jeho vyřazení z chovu.
(Poznámka: Ve svém chovu agapornisů jsem se s podobnou situací setkal. Škraboškový samec likvidoval mladé ihned po vylíhnutí. Když jsem za vylíhlé mládě dal jiné starší, pečoval o ně).
Není nic neobvyklého, že vlastní rodiče napadají svá mláďata zcela opeřená ihned jakmile vylétnou z budky. Často jsou do krve zraněná a i když se časem zotaví, opeření bude mít vady, pro které nebude možno použít mláďata jako výstavní ptáky. Většinou začíná samice útočit na mladé, jakmile se objeví v hnízdě první vejce další snůšky. Samice nesnáší, aby se mláďata vracela do budky a vyhání je.
Jsou-li mladé andulky v hnízdě ve špatném výživném stavu, nezbývá, než je podložit jinému páru. Chovatel může počítat s tím, že mláďata zdědí tuto špatnou vlastnost a v budoucnu nebudou spolehlivě hnízdit.
V případě, že první nebo druhé mládě bude ve vývoji zaostávat, zatímco ostatní sourozenci se budou vyvíjet normálně, můžeme si být jisti, že příčinou je malá zkušenost především mladých samic. Tyto problémy se mohou vyskytovat tam, kde se odchov pod chůvami provádí příliš často a samice se stávají “nosnicemi”. Při použití této metody je nutno počítat s tím, že instinkt pro zahřívání a krmení se bezezbytku utlumí. Proto musí chovatel ponechat v péči rodičů nejméně jedno hnízdo v sezóně.
Není nic neobvyklého, že u podvyživeného mláděte najdeme v prvních dnech života málo sekretu z volete, o to více je zde vzduchu. Vina se obvykle dává samici, ale pravděpodobnější to je neschopnost mláděte stravovat sekret z volete. Vypadá to, jako by samice pumpovala mláděti do volete místo sekretu vzduch.
K odstranění vzduchu z volete čteme často doporučení na propíchnutí stěny volete. Tento způsob je velmi nebezpečný, neboť by mohly následovat infekce a záněty volete.
K nápravě postačí opatrný, přesto silnější tlak palcem a ukazovákem od spodu na vzduchem naplněné vole. Do té doby, než se podaří překonat období polykání vzduchu, je nutno tento způsob několikrát za den opakovat.
V důsledku různých nemocí dochází samozřejmě ke ztrátám na mláďatech. Ve všech případech je správné přezkoušení zdravotního stavu rodičů. Jejich případné onemocnění se přenáší na mladé. Zjistíme-li, že některý z rodičů není v kondici, měl by být ihned z prostoru odchycen. Zbylý partner musí sám pokračovat v péči o mladé, což ale není ve všech případech proveditelné.
Jsou-li mláďata ještě velice malá a neopeřená, potřebují ochranu a teplo od samice, není možné je svěřit do péče samic. V takovém případě pomůže jen podložení pod chůvy, ale i to může přinášet problémy. Mláďata mohou být nositeli zárodků nemocí svých rodičů. Pokud podložíme mláďata do jiných budek, mohou sem nemoc přenést. Tomu je nutno za všech okolností zabránit! Všechna postižená mláďata by měla být svěřena jedinému páru chův, aby zůstala nákaza omezená na jedinou snůšku.