Krásný jedinec starvičského staváka tak jak je zachycen na fotografii z CV Peří 2001 dokazuje, že stoupající obliba tohoto plemene u nás není náhodná, ale že vedle výborných letových dovedností si naše chovatele tento chocholatý stavák získal i výtečnou volatostí a ladnými liniemi.
Starvičtí (chocholatí) staváci byli vyšlechtěni podobně jako voláči slezští či štajgři na území Slezska, přesněji v Horním Slezsku. Není dnes tajemstvím, že byli chováni zejména polskými, ale i německými chovateli a u chovatelů z těchto zemí zůstali stále oblíbeni. Historické změny na mapě Evropy vedly k tomu, že z původně lokálního plemene se stal chocholatý stavák v druhé polovině 20. st. plemenem chovaným v mnoha evropských zemích, všude však bohužel poměrně řídce. Ve velké konkurenci středních, hladkonohých voláčů vynikl zejména plodností, starostlivostí při odchovu mladých, schopností polařit a zejména letovým uměním, kdy stavění a další jejich oblíbené kousky mezi něž patří např. orlování a hřmotné tleskání křídly lze vidět již u mladých výletků, teprve se seznamujících s okolím svého rodného holubníku. Oblíbenost chocholatých staváků v Polsku a Německu vedla, snad i kvůli dřívější izolovanosti, ke dvěma mírně se odlišujícím směrům šlechtění těchto voláčů. Dnes v Německu obdivujeme typově vynikající starvičské voláče na líbivějších vyšších nohách a vzpřímenějšího držení těla, ale převážně se špatnými letovými dovednostmi a na druhé straně zde stojí méně typičtí, přesto však rovněž slušně volatí a především letovým uměním nabytí holubi polského směru šlechtění.
Na první pohled a nejmarkantněji je odlišuje přítomnost široké, pěkně zakulacené chocholky s oboustranně utvářenými růžicemi a delší tělesný rámec u starvičského voláče. Naproti tomu převažuje u českých staváků (ČS) lepší barevná vyváženost, sytost a lesk. Dobrých letových vlastností -- stavění - chocholatých staváků by se při společném chovu dalo zřejmě dobře využít u některých rázů ČS k přenesení do jejich temperamentu.
Hlava je zaoblená, podlouhlého tvaru. V záhlaví umístěná chocholka nesmí být příliš řídká, úzká a bez znatelných růžic. Barva zobáku je odvislá od základní barvy, zobák by měl být střední délky a spíše slabší. Nad úroveň jeho nasazení vyúsťuje velké hruškovité vole, zřetelně vyklenuté i na šíji se zřetelným podvázáním u hrudi.
Oči jsou u většiny rázů perlově zbarvené, přičemž netrestáme mírné prokrvení duhovek, u sedlatých rázů vyžadujeme oči tmavé.
Postava je spíše štíhlá i v ramenou, avšak statnějšího rámce, při celkové harmonii hrdého postoje, vzpřímeně nesené hrudi a poměru délky holuba před nohama 2/3-3/5 ku zadní partii, na kterou připadá 1/3-2/5 celkové délky. Asi nejdůležitější partií holuba je oblast krku, který by měl být shodně jako u jiných středních voláčů co nejdelší.
Křídla překrývající záda jsou poměrně silná, neměla by však dosahovat až konce ocasu. Letky, otlučené častým stavěním nepovažujeme za vadu. Ocas je sice poměrně dlouhý a úzký, nesmí se však dotýkat země a musí být dobře složený, bez mezer či stříškovitosti.
Nohy jsou střední výšky, úzce nasazené.
Nejčastější vady typu: krátká, útlá postava, nevzpřímené držení, příliš vysoký nebo naopak hluboký postoj, nesouměrné, slabé vole, otevřená záda, přílišná prokrvenost očí.
Tři desítky barevných a kresebných rázů dělají chocholatého staváka velmi zajímavým. V Německu je uznán jako bílý, černý, červený, žlutý, modrý a stříbřitý a v posledních dvou rázech i jako bezpruhý, pruhový a kapratý. Líbivé jsou další uznané rázy, chované i v kapraté kresbě - červeněplavý a žlutěplavý a bělouši v modré, stříbřité, červené a žluté základní barvě. Rovněž tak se starvičtí voláči vyskytují jako bělohrotí a sedlatí ve všech základních barvách. Zajímavostí sedlatých rázů chocholatého voláče je povolení jak holubů s bílou hlavou a kapkou, tak i sedlatých holubů s hlavou plnobarevnou. Bělohrotí mají 5-9 bílých krajních ručních letek. Na barvu neklademe přílišný důraz, měla by být u všech rázů čistá a sytá. Zelenofialový lesk hledáme na voleti, na ostatních partiích se musíme spokojit se svitem.
Mezi vady barvy a kresby řadíme náznak třetího pruhu, neucelené pruhy či kaprování, u běloušů přílišné, nepravidelné či slabé šimlování na voleti, u modrých běloušů bílé břicho, stehna a záda, u jiných běloušů namodralost. Přísně trestáme i přílišný výskyt bílých per na břiše či za stehny a vícero než 9 a méně než 5 bílých krajních letek. Velkou vadou je i rozdíl více než dvou bílých letek na jednotlivých křídlech.
Starvičské voláče vystavovala na poslední CV holubů v Lysé nad Labem čtveřice chovatelů ze severních Čech a Moravy. Svoji suverenitu posledních let opět potvrdil Eduard Cigán z Hatě, jehož bělokosí staváci ve třech rázech mezi vystavenými holuby dominovali. Z jeho bělohrotých holubů zaujali zejména dva 94 b. černí jedinci a jedinec žlutý oc. 95 b. Z dalších holubů mě nejvíce zaujal a to zejména solidní volatostí modrý bělouš Jiřího Holaně ze Šilhéřovic oc. 93 b.
Chocholatý stavák, vystavený na naší poslední CV v počtu 25 jedinců, má v našem holubářství zřejmě již to nejhorší za sebou a snad se mu v naší zemi, v přetěžké konkurenci českých staváků, bude dařit i nadále.