Jak se někdy rodí český teriér

Jednou, když mi manžel ukázal na obrázku Českého teriéra, věděla jsem, že tohoto pejska jednou budu chtít mít doma. Po zkušenosti se štěnětem, které bylo nevhodně očkované a uhynulo nám na psinku, jsme odložili koupi nového štěňátka a začali se věnovat chovu bulteriérů.

Dárek k svátku

Za zhruba dva roky mě manžel překvapil dárkem k svátku - dvouměsíční fenkou českého teriéra -- Cirou Zlatá Chara. Byla moc roztomilá, z rozježeného obličeje na mě zíraly dvě veliké hnědé oči a trčel obrovský čenich. Kouzlu “čechounů” jsem okamžitě propadla a za další rok a půl k ní přibyla další fenka -- Amazonka Šárecký lev. Obě fenky absolvovaly několik výstav a byly uchovněny. Protože Cira je o rok starší, rozhodli jsme se, že nejdříve dopřejeme slasti mateřství ji. Bohužel se to ale dvakrát nepodařilo. To už dospěla i Amazonka do věku vhodného na vdavky. No, snad se to podaří alespoň u ní. Podařilo a nejen u ní. Obě fenky v rozmezí čtrnácti dnů zabřezly a my se těšili na štěňátka.

Čtrnáct dní před vánoci jsem si domluvila kadeřníka. Říkala jsem si, že Cira má ještě pár dní čas a tak bude vše v pohodě. Ráno v sedm hodin mi volá kamarádka, jestli je fenka v pořádku a jestli tedy vyrážíme. Říkám ji, že ano a pokládám telefon. Jdu dojíst snídani a těším se na příjemný výlet. Sotva dosedám, přichází Šurinka a posadí se přede mne. Dívá se na mne a začíná dýchat jako lokomotiva. To snad ne. To si snad dělá legraci. Vždyť ještě před chvilkou se spokojeně válela pod stolem a cpala se nějakou dobrotou. Nejspíš nechce, abych někam jezdila a ji nechala doma samotnou. A co teď. Kamarádka se už odvolat nedá, nejspíš už sedí v autobuse do města. A oželet návštěvu kadeřníka se mi také nechce. S těžkým srdcem se rozhoduji nechat Šurinku doma, s předsevzetím, že se co nejdříve vrátím. Štěňátka bude mít poprvé, takže jestli to není jen planý poplach, tak to bude ještě chvilku trvat. Alespoň u našich “bulic”, které chováme poněkud déle, to bývá tak, že je nejdříve nejméně pět hodin skuhrání, a teprve potom se začne něco dít.

Šurinka to zvládla na jedničku

Celé dopoledne jsem jak na trní, takže jindy tak příjemný výlet si ani nevychutnám. Měla jsem radši zůstat doma. Krkavčí panička. V poledne dorážím domů s jazykem na vestě. “Šurinko!!” A Šurinka nikde. Probíhám po celém bytě a pak mě napadne se podívat do plastové přepravky. Dívají se na mne dvě velké vyčítavé oči. “Pojď k paničce a už se na mě nezlob.” Ale Šurinka vylézt nechce. To už mám strach, jestli je všechno v pořádku a opatrně jí páčím z bedny ven. A hele, vzadu v bedně je čerstvě narozený, krásný čechouní chlapeček. Odnáším Šurinku i s miminkem do porodní bedny, kde se během dvou hodin rodí další dva kluci a holčička.

Tak, to bychom měli. Šurinka to zvládla na jedničku, teď budu hlídat Aminu jako oko v hlavě.

Amina rodí v autě

Druhý vánoční svátek jsme pozváni na oběd k manželovým rodičům. Amina se mi od rána moc nezdá. Ne, že by na ní bylo něco vidět, ale něco visí ve vzduchu. Pojede tedy s námi a kdyby něco, vrátíme se rychle domů. Oběd probíhá v pohodě, Amina je celou dobu zalezlá pod stolem. Dávám spát půlroční dcerku s tím, že až se probudí, pojedeme domů. Jakmile malá usne, Amina vylézá z pod stolu a začíná usilovně dýchat. Zároveň se za okny spouští sněhová vánice. Počítám minuty, kdy už se dcerka probudí a my budeme moci vyrazit k domovu. Konečně se probudila a všichni se usazujeme v autě. Vepředu manžel, vedle něho na zemi u spolujezdce Amina a vzadu já s dcerou a synem. Nepřetržitě chumelí a my se kloužeme po zledovatělé silnici na letních pneumatikách k domovu. Poslední dva kilometry před domovem musíme absolvovat prudké stoupání. Téměř se modlím, abychom vůbec dojeli. 

Atmosféra v autě začíná houstnout. Manžel má oči “zapíchlé” na vozovce, rukama pevně svírá volant a Amina vedle něho začíná hystericky hrabat a sténat. Před námi je kolona aut, která se sune velice pomalu do kopce a jedno po druhém začíná zastavovat. Proboha! My přeci musíme dojet! Už se vidím, jak se řítím do kopce, v jedné ruce dceru a v druhé rodící fenu. Jedeme rychlostí asi dva metry za minutu, kola strašlivě podkluzují, ale přesto se pomalu suneme vpřed. Jen aby někdo nezastavil přímo před námi, to by byl konec. Amina hrabe přímo zběsile. Dávám malou na klín synovi a nakláním se dopředu pro Aminu. Pokládám si ji na zem k nohám a snažím se jí aspoň trochu uklidnit. Zjišťuji, že zbytečně, protože z Aminy už vyčuhují malé černé nožky a ocásek. Opatrně je uchopím a pomaloučku táhnu za Amininy vydatné asistence. Poslední zatlačení a z obalů vybavuji malou čubinku. “Táto, je to holka!” Amina se trochu uklidňuje a ošetřuje své nové miminko. Ale to už “závratnou rychlostí” zdoláváme poslední metry a blížíme se k domovu. Sněhovou závějí se probrodíme domů, kde se již v klidu a teple narodí ještě dvě fenky a dva pejsci.

Je to již dva roky a my se opět těšíme na novou bandu rozježených uličnických čechounků, kteří se mají každým dnem narodit. Ale tentokrát se od nastávající maminy nikam nehnu. Opravdu.