Když v polovině třicátých let holandský chovatel van Gink z města Voorburgu dokončil šlechtění nového plemene subtilních voláčů, ještě netušil, že právě dal světu plemeno holubů, které se stane ve druhé polovině století opravdovou perlou chovu voláčů v celém světě.
Zatím co v Evropě, USA a Kanadě je dnes voorburský voláč běžným plemenem, k nám si hledal cestu dosti obtížně až v osmdesátých letech. Obtíže se získáváním cizí krve způsobují, že jak na CV Brno 2000, tak i na “Peří 2001” bylo vystaveno jen po jedné kolekci. O nic lepší to nebylo ani na EV Brno 98, kde bylo jen 12 kusů ve dvou rázech. Úplně jiná je situace u našich sousedů v SRN. Na celoněmecké výstavě Norimberk 2000 jich bylo 581 a na speciálce 2001 v Rosstalu dokonce 886 ve 21 rázech (!) a 65 kusů v 6 rázech v mládežnické kategorii.
Tato poslední speciálka dokonale ukázala současný stav šlechtění voorburského voláče v západní Evropě. Daleko nejvíce bylo červených (175) a černých (128), mezi kterými bylo také nejvíce špičkových kusů. Následovali žlutí (83), červeně-plaví (82), modří pruhoví (72) a žlutě-plaví (66).
V ostatních rázech, které už byly méně zastoupeny, bylo červených šupinatých 39, žlutých šupinatých 32, modrých bezpruhých 27, hnědě plavých 20, modře plavých pruhových 19 a modrých kapratých 15. Další rázy byly zastoupeny spíše symbolicky: 11 modrých bělopruhých a modřeplavých bezpruhých, 10 černých šupinatých, 9 modrých šupinatých, 7 červeně plavých kapratých, 5 černých bělopruhých, 6 hnědých a po dvou červených kapratých a žlutě plavých kapratých. VV nezapře, že jeho hlavním předkem byl brněnský voláč, což potvrzuje i dostupná literatura. Jde o bílého holuba s barevnou plochou štítů křídel a tuto kresbu převzal zřejmě z franckých štítníků a možná i z racků - štítníků. Není vyloučena ani účast lilského a francouzského voláče na vyšlechtění. Tento subtilní voláč je na velikostním rozhraní malých a středních voláčů, vole má téměř kulovité, krk dlouhý. Po brněnských voláčích zdědil krotkost a s tím i dobré předpoklady k výstavní drezuře. Je velmi plodný a dobře vychovává holoubata.
Kresba štítů křídel je doplněna 7 až 10 bílými ručními letkami. Za nejčastější vady, mimo vady barvy a kresby (která je pro chovatele obtížným úkolem), se považují vady volatosti, krátký krk, málo vzpřímený postoj, nohy nízké nebo do “X” či “O”, hrubá postava, skrvny na zobáku, dlouhý, široký nebo neuspořádaný ocas, dlouhá křížící se křídla a tmavá nebo červená obočnice. Výlukovými vadami jsou náznak chocholky, odlišné zbarvení očí a opeřené nohy. VV má svým atraktivním vzhledem a dobrými vlastnostmi všechny předpoklady, aby dosáhl i u našich chovatelů velké obliby.