Ježčí sympozium

Koncem roku 1979 jsem se spojila se skupinkou lidí, kteří, stejně jako já, chtěli pomoci ježkům. Vítala jsem každého, kdo měl jen trochu zájem. Nakonec z té hrstky lidí zbyl starší manželský pár, který vybudoval ve svém domku první ježčí útulek. 

Inspirace z Německa

Postupem času a za pomoci mnichovských ochránců přírody byl vybaven dle zahraničních vzorů. Já jsem pokračovala stále v zachraňování ježků ve svém bytě a zase - jako už mnohokrát - s účastí několika málo přátel. Když přijela jako první paní Monika, která měla velkou ježčí stanici nedaleko švýcarských hranic s Německem, byla nesmírně udivena.

Žasla nad jednoduchým zařízením, které jsme považovali za celkem dobré, žasla nad tím, jak ježky léčíme, divila se nad nedostatkem propagace, filmů, knih. „To není možné,“ říkala. „To je od vás tak strašně obětavé, v takových podmínkách se starat o ježky!“ Poskytla nám přehlídku filmů, které jsou u nich zcela běžné, přivezla léky, které pomohly ježkům, propagační materiál a různé užitečné drobnosti. 

Za ten týden jsem se naučila daleko víc o nových metodách léčení, než za pět let práce. Pomoc Němců pokračovala v občasném zasílání velkého kontejneru, který obsahoval vždy něco nového - ať už v propagaci, v lécích apod. S převzetím byla na celnici vždy velká „šou“. Celníci kroutili hlavami z údivu.

Každý rok kontrola

Když jsem se po neustálých neshodách ohledně útulku a všeho kolem odtrhla od této skupiny, Němci na mne nezapomněli, i já jsem dostávala každým rokem menší bednu s příslušenstvím pro ježky.

Prvně to bylo v roce 1985, kdy jsem byla kontrolována tak důkladně, že jsem si připadala jako převažeč přísně zakázaného tovaru. Měli jsme tehdy auto oktávku - trvalo skoro hodinu, než jsme bednu naložili na zadní sedadla. Nepočítám běhání s různými papíry, poplatky, razítky. Konečně jsem vytoužený papír držela v ruce. Projeli jsme vrátnicí celnice bez problémů. Kousek za muzeem jsme byli zastaveni příslušníkem. „Co zase bude,“ vytřeštila jsem oči. I když jsme měli auto v pořádku, když se chce, chyba se vždy najde. Ale vůbec nešlo o naši starou oktávku. „Co to vezete?“ zeptal se policajt bez úsměvu. „Tady, podívejte se, mám papír z celnice.“ „Pche, pro ježky? Otevřete tu bednu!“ Přišel druhý policajt. Mezitím se už utvořila delší fronta aut, některá začala troubit. Přes sedadla jsem se snažila otevřít bednu. Nešlo to, oktávka neměla otvírací zadní dveře. „Musíme tedy vyndat přední sedadla, tak jako jsme je museli vyndat, když jsme tam bednu nakládali,“ řekla jsem už vztekle. Můj muž seděl za volantem a kouřil, jakoby se ho to netýkalo. Druhý policajt studoval papír s razítky, kolem nás se hromadili řidiči a troubení aut bylo už nesnesitelné.

Nakonec nás pustili, mně se klepaly ruce a muž začal tiše nadávat. Pro druhou bednu jsme za půl roku jeli se známým. Kolotoč kolem převzetí byl skoro stejný, kolem muzea jsme jeli bez zastavení, ačkoliv bedna se svou ostře zelenou barvou přitahovala zraky lidí. Auto byla stará Aerovka, bedna trůnila na nepatrných zadních sedadlech, střecha nešla zavřít. Policajt nás zastavil za Prašným mostem, ještě se domlouval vysílačkou. Ukázněně jsme čekali. Bednu jsme na příkaz otevřeli a policajt se prohraboval už v tak dost zdevastovaném obsahu. Zase se shromáždil dav čumilů. Někteří zamračeně, jiní s úšklebkem sledovali kontrolu. „Proč?“ ptala jsem se v duchu. Co je na těch bednách tak zajímavého? Odpovědi jsme se nikdy nedočkali. Stěžovat si někde nemělo vůbec smysl. Každý rok jsem byla kontrolována, i když jsem si na třetí bednu vzala taxík.

Ježčí sympozium

Když jsem v roce 1986 dostala pozvánku do Mnichova na ježčí sympozium, nastal ještě větší kolotoč, než jaký jsem dosud zažila. Pozvání musel ověřit notář, zaplatila jsem za ověření, ale neuznalo se. Podala jsem si ještě tenkrát žádost o devizový příslib. Byl už začátek května, ale žádné vyrozumění jsem nedostala. Termín byl už vlastně ztracen. Co mám dělat? Napadla mne bláznivá myšlenka, což jít na hrad za prezidentem a osobně si vyžádat - nevěděla jsem samozřejmě vůbec jak - povolení k výjezdu! Po májových oslavách jsem se tedy vypravila na Hrad, nejprve do podatelny. Po cestě jsem byla v prostoru hradu kontrolována jen třikrát. V podatelně nastaly potíže. Starý pán si vzal mou žádost a upozornil mne, že budu muset počkat, až se dostane žádost na řadu. „Tak vám něco povím, já se odsud nehnu, dokud mne někdo nevyslechne!“ Starý soudruh mne začal něco vysvětlovat, ale já jsem neustoupila. „Copak to není možné, aby se mnou někdo promluvil? To se nesmí?“ Po dvou hodinách čekání, kdy bylo jasné, že neodejdu dobrovolně, se dostavili dva vojáci. „Pojďte s námi,“ řekl jeden z nich stroze. Zatřepalo se mi srdce. To mne asi zavřou? Už mi to bylo jedno. Došli jsme do patra, kde jsem byla vstrčena do malé místnosti. Beze slova. Otevřely se dveře a vešel starší, obtloustlý muž. Opět beze slova na můj pozdrav natáhl ruku k žádosti. Dlouho ji studoval, ač tam bylo asi pět řádek.

Zamračeně se mne zeptal: „A to si soudružko myslíte, že vaše účast je tam nutná?“ „Ano,“ odpověděla jsem rychle, „určitě“! A kdo vám na ty ježky platí?“ (Tato otázka mi byla tak často pokládána, že jsem ji nepovažovala za nic výjimečného). „Převážnou část platím ze svého, něco dávají západní Němci, něco málo ochránci přírody a zanedbatelnou část lidé, kteří mi ježka přinesou,“ odříkala jsem jak ve škole.
„No, ale vaše profese je přece stavební technik, čili toto máte jako svůj koníček.“ No, pěkně náročný a nedoceněný koníček, pomyslela jsem si. Vždyť to snad bylo patrné, že pomáhám přírodě pouze jako jedna z mála! Soudruh se znovu zamračil. „No, dostanete vyrozumění,“ a opět bez pozdravu se obracel k odchodu. „Ale já musím odjet, sympozium začíná 27. května!“ Definitivně se zavřely dveře. V místnosti nebyla jedna židle, okno zamřížované. Začala jsem pochodovat po místnosti.
Vešli dva vojáci a odvedli mne zase do podatelny. Zcela nesmyslně mně v hlavě zněla píseň: „Je na západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha...“ Bez problému jsem se dostala ven z nádvoří a pospíchala do práce. Tam jsem byla přivítána s nadšením, že jsem se konečně vrátila. Rozpřádaly se debaty, jak vše dopadne. A představte si: do týdne jsem dostala vyrozumění z banky, i když bylo po termínu, pak jsem vyřídila u policajtů další náležitosti bez čekání. Na druhý den jsem odjížděla na vytoužené sympozium do Mnichova. Pociťovala jsem nesmírnou radost, cesta na západ se uskutečnila!

Na nádraží mě čekala delegace ochranářů. Vše probíhalo zcela perfektně. Ubytování bylo ve fantastickém hotelu, kde jsem zírala na vše tak, jako bych snad byla ve snu. Pokoj se vším všudy, příslušenství rovněž. A ta snídaně! Neskutečně upravené stoly. Fascinoval mne stůl s ovocem, kde byly věci, které pro mne byly zcela neznámé. A mohla jsem si vzít co a kolik jsem chtěla! Každý byl ke mne velmi přívětivý. Patrně bylo na mne vidět, jak jsem z toho úplně vedle. Taky jsem byla vlastně jediná účastnice z tehdejších socialistických zemí!
Pomohla mi opět paní Monika. Vše mi pomalu vysvětlovala. Na začátek sympozia jsem byla už připravená, že svoji napsanou řeč určitě nezkazím.

V každém menším městě aspoň jedna stanice

Sympozia se zúčastnilo kolem tří set ochránců ježků. Ponejvíce byli z Mnichova a blízkého okolí, dále pak z Rakouska, Berlína, Švýcarska a já - tehdy z Československa. Byli zde přední zoologové, parazitologové, bakteriologové a veterinární lékaři, vedoucí ježčích stanic.

Po úvodních slovech předsedy spolku jsem nastoupila na jeho vyzvání ke svému projevu. Tehdy jsem uměla celkem slušně německy číst, takže jeden přežblebt nic neznamenal. Referát obsahoval začátek mojí práce, nezájem ochranářů o ježky u nás, povídání o naší ježici Tečce, která na moje zděšení „povila“ jen jedenáct malých! Což bylo přivítáno smíchem a tleskáním. Dále o tom, že jsem šťastná, že jsem se po velkých těžkostech dostala také na toto setkání. Neodpustila jsem si dodat: „Cesta k vám nebyla lehká, ale jsem tady, to je hlavní.“ Předala jsem dárek - keramiku s ježčí mámou a potom nastal dlouhý potlesk, bušení do stolů. Co se stalo? Srdce mi divoce tlouklo, až konečně ten rambajz ustal a já se vracela na své místo s podkleslými koleny. Vše mi vysvětlila zase paní Monika: Když jsou členové spokojeni s projevem, když se jim líbí, projevují se takto bouřlivě. Pak teprve jsem nasadila osvobozující úsměv všude okolo. Spadl mi, jak se říká, kámen ze srdce!

Sledovala jsem další průběh setkání, filmy a projevy, fotografie, vše bylo pečlivě připravené. Všechny tři dny utekly strašně rychle. Pomalu jsem si balila své propriety, dávala jsem do kufru i suvenýry, které jsem dostala od některých ochránců. Ať už to byla krabice injekčích stříkaček s jehlami, album s ježky, pohlednice, samolepky. Drobné dárky, které mi udělaly velkou radost. Měla jsem tehdy možnost na vlastní oči vidět ježka - albínka. Nikdy jsem nevěřila, že se i mně povede dvakrát mít takovou raritu!
A paní Monika mne pozvala na další dva dny do své stanice v Oberreute. Tak ta radost ještě nekončí! S povděkem jsem nasedla do auta, které zkušenou rukou řídila paní Monika a já jsem pokukovala po interiéru auta a porovnávala s interiérem naší staré oktávky. Porovnat se to nedalo, jak se říká, ani náhodou. 

Do stanice jsme dojely navečer. Byly jsme uvítány celou rodinou, včetně dvou psů, tří koček a dalších zvířat. Přes únavu z cesty jsem si prohlédla interiér stanice, která měla kapacitu na 160 ježků. V Německu je prakticky v každém menším městě aspoň jedna stanice, kde se starají o všechna zvířata. Například ježci tu mají vždy samostatné oddělení, dále třeba poraněné veverky, kočky, psi. To jsem zjistila až později a pomyslela jsem si na jediný nedostačující útulek pro psy u nás. Nakonec jediný ježčí útulek v republice je zcela nedostačující. A jedinců se najde tak málo.

Zařízení pro přípravu suchého krmiva

Když jsem pomáhala s přípravou krmení pro ježky, zaujalo mne zařízení pro přípravu suchého krmiva. Je to vlastně malá míchačka, kam se nasypou různé ingredience: oříšky, rozinky, suché ovoce, vitamíny, vločky, sušení mořští ráčci. Vše se rozmíchá. Tato směs je hlavní potravou pro zimující zvířata, také se přidává do krmení pro ježky vegetující, do konzerv, kterých je nespočet druhů, s různými druhy masa, zeleniny, vitamínů. Není totiž pravdou, že ježek prospí celou zimu. Výkyvy teplot způsobují jeho probuzení, tehdy se ježek potřebuje posilnit, napít. Toto krmivo je výborným prostředkem k tomu, aby zvíře neztratilo základní výživovací energii.

Viděla jsem zajímavě řešené boxy, v suterénu se právě dělala desinfekce, zcela nepáchnoucím přípravkem proti hmyzu, ježci už byli většinou na svobodě. Měla jsem možnost poznat i veterinární práci. Zcela prvně jsem viděla provádět RTG, což u nás by nikdo neudělal. Zjistil se druh poranění a určila se diagnóza. Tentokrát šlo o amputaci jedné zadní nožky. Takový ježek je pak přemístěn do ohrady v zahradě, kde žije až do svého skonu. Nenapadlo mne, že i já budu amputovat někdy ježkovi nožku, že budu dávat narkózu. Kde bych na to tehdy pomyslela!

Druhý den, kdy jsem absolvovala návštěvu veterináře a prohlédnutí dalšího útulku ve vedlejším městečku, se sešli okolní ochranáři a debatovalo se o ježcích. Nutno ovšem dodat, že jsem si dost pomáhala slovníkem, posuňky, kresbami. Ale rozuměli jsme si a pozdě v noci jsme se loučili. Třetí den pobytu u paní Moniky jsem se chystala k definitivnímu odjezdu. Moje prosba na našem velvyslanectví v Bonnu byla definitivně odmrštěna, i když paní mluvila česky. Marně jsem se snažila vysvětlovat, ani paní Monika nic nezmohla. Zklamaně jsme položily telefon, pokrčení ramen bylo naší definitivní rezignací.

Riskovala jsem dost, vezla jsem léky, dokonce jeden v injekční stříkačce, zabalené v kabelce. Kupodivu, kontrola nebyla tak perná. Prohledávali se náhodně kufry a tašky, hledalo se za sedadly, dokonce na hranicích jsme museli všichni vystoupit z vlaku. Po důrazném připomenutí, že žádné prasečinky se nebudou přivážet, jsme mohli znovu nastoupit. Kdo by se nadál, že po několika málo letech se tyto pornočasopisy objeví zcela samozřejmě u nás a nahaté prdeličky budou na každém rohu k dostání!
Hluboce jsem si oddechla. Už jsem neměla strach. Asi jsem si neuměla představit, jaký by to byl malér, naštěstí. Pár marek jsem měla schované v rámečkách obrázků, které jsem dokonce celníkům zběžně ukázala.

Návrat do zdevastované přírody

Přejezd hranicemi znamenal i návrat do zdevastované přírody, zrovna u Plzně nás uvítala zcela vypálená mez, haldy skládek, špína. Já oddalovala nákup v obchodě, jak jen to šlo. Přechod od čistých, vybavených obchodů tam a návrat do jednotvárné šedi obchůdků u nás byl nesmírný. Konzervy pro zvířata? Jedině v Tuzexu a drahé!
Ale každý si zvykne a den po dni jsem se musela smířit se skutečností. Vystoupení v televizi jsem musela omezit jen na nejnutnější informace ze sympozia. Paní redaktorka byla snad nervóznější než já. Abych se nepřeřekla, že snad tady péče o přírodu je na nejnižší úrovni, kolik je tam útulků, jak jsou vybavené,... Z drobných suvenýrů, které jsem přivezla na ukázání, jsem mohla ukázat jen dva, ostatní nebyly prý vhodné. I přesto měl pořad dost velký ohlas, negativní byl pouze jeden dopis, který poukazoval na to, že Němci mají na taková sympozia čas, že u nich není o soutěžích v soc. soutěži žádný tzv. ánunk. Psal to nějaký soudruh z JZD a divil se, že mně někdo v takovém konání podporuje. Ochraňovat ježky, a na co, prosím vás?! (Toto stanovisko bohužel i přes změnu doby uchovávají někde u ochránců přírody i dnes!) Já říkám a proč ne? Ježci si to za svou užitečnost plně zaslouží!
Kuriozitou byla odpověď z prezidentské kanceláře. Mojí žádosti se nevyhovuje, není to v zájmu republiky...