Jak se fotografují ptáci v přírodě?
Čas od času mně někdo takovou otázku položí a já povětšinou odpovídám lakonicky: těžko! Není to žádná arogance, ale skutečnost a odpověď opravdu není jednoduchá, protože záleží na tom, jakým fotoaparátem, na jaký film, jakého ptáka, za jakým účelem a kde chcete fotografovat. Téměř všechny fotoaparáty a jejich objektivy jsou sestrojeny tak, aby zachytily ve správném poměru s okolím lidskou postavu. Dovolená u moře, na vodě, já a hrad, já a můj pes, to jsou situace, které lidé nejčastěji zobrazují. Když pak chcete fotografovat třeba budníčka, strnada nebo stehlíka, snadno zjistíte, že jsou příliš malí a většinou příliš daleko.
Makrofotografie
Když chcete fotografovat něco, co je malé, říká se takové fotografii makrofotografie. Na to existují dokonce zvláštní makro objektivy. Pro nás jsou však nepoužitelné. My potřebujeme fotografovaný objekt nejprve přiblížit a až potom ještě zvětšit. Nejprve tedy potřebujeme teleobjektiv. Ty jsou různě velké. Taková velikost se udává ohniskovou vzdáleností. Základní, obyčejný objektiv mívá ohniskovou vzdálenost 50 mm u formátu filmu 24 x 36 mm (kinofilm) a 80 mm u formátu 6 x 6 (60 x 60 mm). Objektivy s ohniskovou vzdáleností větší než základní objektiv jsou teleobjektivy. Existují i objektivy s měnitelnou ohniskovou vzdáleností, těm se říká zoom. Představme si teď takovou situaci. Mám fotoaparát Pentacon six, formát filmu 6 x 6 a asi 3 metry ode mne krásně pózuje na větvi stehlík. Je to sice trochu divné, protože by musel být buď ochočený nebo vycpaný, jinak by asi uletěl, ale zcela vyjímečně se to může stát.
Pentacon six má výměnné objektivy konkrétní řady. Objektiv 180 mm je pro naší situaci malý, fotografovaný objekt by nebyl na snímku dostatečně znatelný. Objektiv 300 mm by byl pro naší situaci lepší, ale nelze jej použít, protože je schopen zaostřit teprve od vzdálenosti 4 metry. Ještě větší objektiv 500 mm až od vzdálenosti 6 metrů. Takovou situaci lze celkem jednoduše obejít tím, že mezi objektiv a aparát vložíte tak zvaný mezikroužek, který změní ohniskovou vzdálenost a také úhel zobrazení. Pro Pentacon se dodávala sada čtyř takových mezikroužků, které lze libovolně kombinovat. Představme si teď opět naší modelovou situaci. Mám na větvi onoho stehlíka, v ruce aparát s objektivem 300 mm, pod který jsem dal 2 mezikroužky. Tak teď musím jen nastavit clonu a zaostřit. Zdánlivě věci, které fotograf musí umět. Jenže vložené mezikroužky zcela změní poměry. Především potřebují více světla, omezí se světelnost a to podle kombinace mezikroužků.
Proto budete nejspíš potřebovat celou scénu dosvětlit bleskem a to u ptáků ze dvou důvodů. Jeden jsme právě vyslovili a tím druhým jsou ptačí mimikry. Pokud na fotografovaného ptáka dopadají nějaké stíny, splývá s okolím. Ty stíny budete potřebovat prosvětlit. Další negativní vlastností mezikroužků je to, že podstatně omezují hloubku ostrosti. Každý objektiv je schopen ostře zobrazit scénu od určité vzdálenosti až do určité vzdálenosti v závislosti na použité cloně. Čím více světla, tím vyšší clona a tím větší hloubka ostrosti. Například základní objektiv Pentaconu, Biometar 80 mm, při nejvyšší cloně 22, to je slunečno u moře, při použití filmu o citlivosti 21 DIN, schopen zaostřit od vzdálenosti 2,5 metru až do nekonečna. Při použití mezikroužku mám ovšem nejbližší vzdálenost dejme tomu 15 cm od objektivu a nekonečno 16 cm. Tedy ostře zobrazeno je jenom to, co se vejde do jednoho centimetru. A tomu se říká hloubka ostrosti.
Teleobjektivy
U teleobjektivů hloubka ostrosti poněkud vzrůstá až asi do ohniskové vzdálenosti 400 mm, pak opět klesá. Z toho plyne, že pokud byste chtěli fotografovat modelovou situaci stehlíka Pentaconem, potom nejlépe teleobjektivem 300 mm a opět nejlépe s předsunutým bleskem. Těžko budete takovou aparaturu instalovat pro tuto situaci. To jde jenom tam, kam se ptáci nutně musí posadit. A to je vlastně jenom u hnízda. Ale zase ne vždy. Jenom ve vhodnou dobu. Pokud jsou v hnízdě vejce, ptáci je raději opustí. To je nepřijatelné. Pokud jsou ve hnízdě příliš malá mláďata, ptáci opět nepřemohou strach. Mláďata musí být tak akorát velká. Nejlepší je doba, kdy začínají vidět a vnímají své okolí. Když se starý pták přiblíží k hnízdu, žadoní o potravu a rodič přemůže svoji opatrnost. Větší mláďata pak obyčejně zcela pokojně opustí hnízdo a máte po fotografování. To je jenom nástin toho, jak se to v přírodě dělá, když chcete nějakého ptáka vyfotografovat.
Jak na to
Prvním úkolem je tedy najít hnízdo a to hnízdo takové, abyste v příhodné vzdálenosti mohli instalovat fotoaparát. To vyžaduje někdy i postavit lešení, jak je z obrázku zřejmé. Protože musíte být blízko, je nutné postavit úkryt, stan. Ten musíte na místo nějak dopravit, měl by tedy být skládací. Musíte toho udělat tolik, že je těžké všechno předvídat. Nakonec zjistíte, že ptáci se chovají někdy zcela nepředvídatelně a vy musíte na novou situaci reagovat. Nakonec si uvědomíte, že každý úspěšný snímek má i svoji historii, svoji scénu, která je někdy zajímavější než snímek sám. Vidíte sami, že taková fotografie není jen tak sama od sebe. Přitom tento žánr se nijak moc necení. Papež tohoto žánru, Přemysl Pavlík, se ani nedostal do “Encyklopedie českých a slovenských fotografů”. Přitom portretistů, krajinářů a fotografů aktů je tam vagon. “Slečno, zvedněte trochu pravou ruku, dívejte se vlevo a usmívejte se”. Tohle žádnému ptáku nesdělíte, toho musíte ulovit. Snad proto to není ani fotografie.
A taky honorář za takový snímek není vlastně honorářem, ale spíš příspěvkem na vyvolání filmu. Pokud chcete skutečně honorář, pak foťte slečny pro Playboy.
Historka na konec
Tak nakonec jednu historku, která bude zajímavější. Jezdíval jsem do jedné vesnice u Ledče, kde silnice končila dole u nádraží, u Sázavy. Měli tam kostel z dvanáctého století a taky hospodu, což dneska již některé vesnice ani nemají. Přišel jsem tam, pozdravil, udělali mi místo u stolu. Pilo se pivo, řečnilo a tak jim taky povídám: hele chlapci, nevíte náhodou o nějakým hnízdě, který by si moh pražák vyfotit?
Dyť mne už znáte. Jó, povídá jeden, v tom lesejku pod vodárnou seděla kachna. Na větvi nebo na hnízdě? Na hnízdě! V levým nebo pravým? V tom hořejším, levým, asi vprostředku. No, dík. Bylo to takhle v květnu, druhý den byl jako z pohádky už od rána, obloha jako vymetená, příjemně. Vyrazil jsem na obhlídku hned z rána. Udělám kolečko po nejpříhodnějších místech. Ve skalách jsou výři, dole u řeky plno horských konipasů, na potoce skorci. Když jsem se vracel kopcem do vesnice a vylezl z lesa, koukám, žene se nadělení. Na západě stála na obloze černá hradba mraků, obloha temněla i nade mnou, nejvyšší čas dát se do běhu.
Kachna co měla sedět v lesejku pod vodárnou mě však nedala. Ještě to stihnu. Kachnu jsem žádnou nenašel a taky jsem to nestihnul. Chvíli jsem seděl pod mezí pod šípkem, což byla jenom blbost ze zoufalství. Ochladilo se tak, že jsem chvílema myslel, jestli to není sníh. Vichřice hnala tu průtrž nad zemí skoro vodorovně. Foťák a dalekohled jsem schoval do igelitky a tu držel dnem nahoru. Když jsem se probojoval do baráku, nebyla na mně nit suchá, drkotal jsem zubama a vodu měl v holínkách do půli lejtek. Ručník, grog a do postele. Asi za hodinu jsem se zahřál, třes přešel, půjčil jsem si deštník, pořád lilo jako z konve a šel do hospody. Pozdravil jsem, pustili mně ke stolu a já povídám: tak Jiříku, kdepak seděla ta kachna, žádnou jsem nenašel a eště mě chytila u rybníka ta čina. Tak říkají v tom kraji tomuhle počasí. Jóó, to už je kolik let, co tam seděla. Hospoda řvala. No, tos mě dostal, pane vrchní dejte mu velkýho ruma za takovou dobrou zprávu! Nemoh by to bejt velkej fernet? Nemoh!
Až mě najdeš něco dovopravdy, tak teprv potom si budeš moct vybírat. A vidíte, našel! Za 14 dní jsem měl v hospodě zprávu, že ženský, když jednotily řípu, našly na zemi hnízdo. Máš to označený, to najdeš. Půjdeš od Hrádku, řádek je označený mašlí, poslední značka je asi metr od hnízda. Dej sem ten fernet! Hnízdo tam bylo, skřivani, seděl jsem pohodlně na stoličce, havaj. Dokonce jsem uvažoval o tom, že by ty fernety mohly být i dva. Byl jenom jeden, i tak to kazí lidi.
