Seriál o amadách: Amada manilská (Erythrura viridifacies)

Německy: Manila-Papageiamadine. Anglicky: Green-faced Parrot-finch. Holandsky: Manila-Papegaiamadine.

Popis

Velikost 12 cm. Vrchní strana je výrazně trávově zelená, spodní strana je světle zelená. Vrchní krovky ocasní a prostřední ocasní pera jsou červená, ostatní ocasní pera tmavošedá se zelenými lemy. Spodní krovky ocasní okrově hnědé, stejně tak spodní strana křídel.
Vnější okraje šedých ručních letek jsou žlutozelené.
Zobák černý a krátký, připomínající zobák amady modrolící. Je však drobnější.
Oči tmavohnědé, nohy masové barvy.
Samička má spodní stranu světlejší, ocasní pera zašpičatělá a kratší. Světlejší je i červená barva vrchních krovek ocasních a středních ocasních per.
Mladí jsou celkově matnější se světle šedozelenou spodní stranou. Vrchní krovky ocasní mají hnědočervené.

Původ a rozšíření

Amada manilská obývá pouze filipínské ostrovy Luzon a Negros, podle některých pramenů i ostrov Banai. Poprvé byla objevena 26. června 1920 v jedné zahradě u Los Banos poblíž Manily, když se jich deset zamotalo do tenisové sítě. Jejich pozorovatel, E.M. Taylor je však nedokázal identifikovat.
V roce 1935 jich objevil C. Manuel v Manile u obchodníka menší množství, a to v období od dubna do července.
V roce 1936 bylo několik set amad manilských importováno do San Franciska, kde na ně byli upozorněni Hachisuka a Delacour ( 1937), kteří je poprvé popsali.
Jejich pozorování v přírodě byla velmi sporadická. Pozorována byla v roce 1965 v Manatai - Provinz a Kalinga -- Apayao v nadmořské výšce 2300 m.n.m.
Objevuje se v malých skupinkách od 3 do 9 kusů v oblasti bambusových houštin s dozrávajícími semeny. Obývá podobné prostředí jako amada zelenoocasá. Zdržuje se především v oblastech lemovaných lesy, zemědělsky obdělávanou krajinou, pustinami, stromovou a křovinatou buší, bambusovými porosty a lesy v různých stádiích vývoje. Jsou tam přítomna různá bylinná patra, od vysokých bambusů přes nižší bylinné patro až po nejnižší travní porost. Jsou zde prostředí do různé míry ovlivněna činností člověka, který postupně přetváří krajinu zemědělskou činností. Tak ničí původní biotopy obývané touto amadou. Většina ostrova Luzon je již odlesněna.
O jejich životě je stále málo známo.
Její výskyt je nesouvislý, což způsobily zmiňované zásahy domorodců do krajiny.
Nebývají viděny často, když se však objeví, může to být i ve velkých hejnech. Jejich přítomnost je ovlivněna nabídkou potravy, ze které upřednostňují především semena bambusu. Hejna hledající potravu jsou viděna hlavně po ránu a v pozdně odpoledních hodinách. Během dne jsou ukryty v rozsáhlých bambusových porostech. V místech zdrojů vody, které tyto amady vyhledávají, bývají brzy ráno a navečer k vidění hejna o 30 - 100 kusech. Tyto zdroje vody, tvořené malými vodotečemi, jsou navštěvovány dlouhodobě a tak věrně, že u vedlejšího zdroje, vzdáleného pouhé 2 m, se nikdy nenapijí.
K přenocování vyhledávají sekundární vegetaci ve výšce nad 4 m a přenocují v hustých stromových korunách.
Při vyrušení odlétají, na rozdíl od ostatních amad, v kompaktním hejnu, přičemž mění směr letu jednotně jak na povel.

Výživa a krmení

Hlavním zdrojem výživy jsou semena bambusu, za kterými se, nejen tyto amady, vypravují do různých vzdáleností podle toho, kde semena právě dozrávají. Kromě toho berou i bylinná a travní semena. Přesto, že se má zato, že semena bambusu jsou na prvním místě v jejich jídelníčku, podle Bregully dozrávají tato semínka velmi nepravidelně, z čehož vyplývá, že ostatní zmiňovaná semena tvoří daleko větší podíl v jejich výživě.
Podle Bielfelda přijímají běžnou směs pro drobné exoty, různé druhy pros i lesknici, a to v suchém i naklíčeném stavu. Oblíbené jsou také Padda rýže a travní semena, opět suchá či máčená.
K tomu samozřejmě zelené krmení a ovoce, doplněné dostatkem vitamínů. To vše je naprosto nezbytné k udržení plodnosti, zdraví a dobré vitality.

Chov v zajetí

Bielfeld získal v roce 1979 dva páry, které choval v prostorné pokojové voliéře, kde se chovali absolutně přátelsky ke všem spoluobyvatelům.
Při toku samečka má samička zvednutou hlavu a vibruje ocáskem. Po symbolickém “zobáčkování” sameček svou družku pronásleduje.
Ve voliéře ptáci upřednostňují polootevřené budky. Hnízdí však i v harckých klíckách, uměle vytvořeném houští, apod. Přirozené větvičky a houštiny pomohou vytvořit prostředí, ve kterém se ptáci cítí nerušeni.
Hnízdo je kulovité, postavené z měkké suché trávy a malého podílu kokosových vláken, s malým vletovým otvorem. Sameček nosí materiál, samička staví. Ptáci se často zdržují v hnízdě, podobně jako amady zelenomodré, přičemž vydávají žalostné hlasité zvuky.
Vyrušování, včetně kontrol hnízda, bychom měli omezit.
Ke krmení mladých bylo předkládáno měkké krmení, živí mouční červi, larvy obilních molů, mravenčí kukly, vaječné krmení. Amady manilské sedí velmi pevně. Doba sezení je 14 dní.

Bielfeldův pár zahnízdil 2x po sobě. Po vyhnízdění následoval tok se všemi doprovodnými hrami. Při třetím hnízdění byla v hnízdě nalezena 4 neoplozená vejce. V následujícím roce se pár pokusil ještě dvakrát o hnízdění, vejce však byla opět neoplozená.

Mutace: nejsou známy.

V současné době se v evropských chovech oficiálně nevyskytují. Od mých přátel z Holandska jsem se letos dozvěděl, že byly do Evropy v loňském roce údajně dovezeny dva páry. Bližší informace však nejsou známy.

Literatura:
M. Ullrich - AZ Nachrichten 10/98, strana 681
R.Vít - Cizokrajní ptáci v klecích - astrildovití pěvci, 1978
H. Bielfeld - Das Prachfinken Buch, 1996
H.L. Bregulla - Gefiederte Welt, 4/98, strana 143 - 144