Želva vroubená (Testudo marginata), někdy nazývaná také širokoštítá, patří do čeledi Testudinidae a je nejen největším, ale také jedním z nejkrásnějších druhů evropských suchozemských želv. Může dosáhnout délky až 35 cm a váhy 5 kg.
Její krunýř (karapax) je podlouhlého tvaru, přitom kopulovitě vyklenutý. Marginální štítky (okrajové štítky krunýře) jsou zřetelně prodloužené a mírně nahoru zahnuté. Jejich charakteristický tvar, který dal tomuto druhu i jeho vědecké jméno, se objevuje až u dospělých jedinců. Dospělí samci jsou celkově větší a robustnější než samice, mají širší hlavu, větší a delší marginální štítky, tvořící až jakousi “zástěrku”, delší a silnější ocas s kloakálním otvorem blízko špičky a výraznou prohlubeninu na plastronu. U samic je plastron rovněž konkávní, ovšem mnohem méně než u samců. Zajímavým znakem je rovněž vyvinutý plastrální kloub mezi břišními a stehenními štítky, umožňující pohyb zadní části plastronu. Vyskytuje se u obou pohlaví.
Centrum jejího rozšíření leží v Řecku na jih od Olympu až po pohoří Taygetos, Peloponés a jih Albánie. Žije také na několika ostrovech v Egejském moři. Populace rozšířené na Sardinii a v Toskánsku jsou zřejmě zavlečené, podobně jako ojedinělé exempláře z Kypru. Zvířata ze sardinie byla popsána v roce 1992 Mayerem jako poddruh T. m. sarda. Želvy ze středního Peloponesu, T. m. weissingeri, označované chovateli jako “minimargináta”, uznávají někteří herpetologové jako samostatný druh Testudo weissingeri.
V přírodě žijí v suchém křovinatém poroste (macchie), na úbočích obklopených obdělávanou krajinou a někdy je nalézána i v olivových hájích. Dokáže vystoupit až do nadmořské výšky 2000 m.
Želva vroubená je přímo předurčena pro venkovní chov. Vzhledem k velikosti želv a jejich pohyblivosti je nutný prostorný venkovní výběh. Ten pak obsahuje k jihu směřující pahorek z písčité půdy, který želvy vyhledávají ke snůšce a slunění, hustší keřovitý porost, mělkou nádobu s vodou a suchý, nejlépe vyhřívaný úkryt. Ten želvy využijí hlavně v chladnějším létě nebo v přechodných obdobích na jaře a na podzim. Pokud to není možné, např. z technických důvodů, je v těchto klimaticky méně vhodných měsících nezbytné přemístění želv do pokojového terária.
Pro pohlavní připravenost a rozmnožování je důležité přezimování. Jako všichni obojživelníci a plazi z mírného pásma, také želva vroubená vyhledává na začátku chladného období místo chráněné před mrazem. Většinou se zahrabává do kypré půdy. Ve stavu ztuhlosti jsou její tělesné funkce redukovány na minimum. Impulsem pro tato chování je zřejmě kombinace několika faktorů - od krátícího se dne, přes klesající teplotu až po stále se zmenšující zdroje potravy. Nejjednodušší, ale také zároveň nejrizikovější je přezimování v zahradě. Zde se želvy začínají zahrabávat koncem podzimu a na jaře se znovu objevují. Pokud se všechny zahrabou do předem jim určeného místa, např. menšího domečku, neměly by nastat problémy. Někteří jedinci se však mohou zahrabat i na jiných místech a potom hrozí nebezpečí z prochlazení, protože v tvrdé půdě se nemohou dostat dostatečně hluboko. Mnohem jistější je přezimování v chladné a tmavé místnosti. Zde teplota nesmí klesnou pod 1 °C a vystoupit nad 10 °C. Ideální je rozmezí 5 - 8 °C.
Želvy během hibernace probíhající od začátku listopadu do konce března, jsou umístěny v dřevěné bedně opatřené několika větracími otvory a uzavřené i zhora. Bednu naplníme min. 30 cm vysokou vrstvou neprašného substrátu - osvědčilo se např. slabě navlhčené suché dubové listí.
Pokud nemáme zahradu ani vhodný chladný sklep, můžeme želvy zimovat i v ledničce. Zde jsou želvy umístěny do vzdušných papírových krabic vyplněných stejným substrátem jako v předešlém případě. Častěji (alespoň 1x za 3 - 4 týdny) zde kontrolujeme vlhkost. Po ukončení přezimování přeneseme želvy do vyhřívaného prostředí, dopřejeme jim dostatek vody a postupně nabízíme i první potravu.
Zcela mladé tohoroční želvičky zazimujeme jen krátce (3 - 4 týdny) a nebo vůbec ne. Tato mláďata ještě totiž nemají vytvořeny dostatečné potravní rezervy. Od 2. roku jsou zdravá a dostatečně vykrmená mláďata zazimována za stejných podmínek jako dospělé želvy. Nejsou-li v dobré kondici, chováme je i přes zimu ve vyhřívaném teráriu při dostatečném a pestrém krmení.
Samci jsou pohlavně aktivní od začátku dubna až do pozdního podzimu s vrcholy v dubnu až květnu a pak v srpnu až září. První pokusy o páření je možné pozorovat většinou do týdne po umístění do vyhřívané ubikace. Vyjímkou nejsou ani samci, kteří se nedočkavě vrhají na samice již v den ukončení hibernace.
V období rozmnožování samci běží za každým pohybujícím se objektem, který se podobá želvě. Čichem zjišťují pohlaví. Zatímco samice většinou nereagují a buď zůstanou pasivně sedět na místě nebo se snaží příliš dotěrnému samci uniknout, ze želvího samce se stává ohnivý milovník. Ihned je schopen vyvinout neuvěřitelnou rychlost a čilost. Pokud samice odchází pomalu pryč, samec ji rychle nadběhne a kousáním do končetin a oťukáváním se pokouší přimět samici ke kopulaci. Toto oťukávání však platí doslova. Samec často přímo otlouká samici svým krunýřem. Chování samce není nahodilé, ale druhově specifické, takže dva jedinci opačného pohlaví dvou různých i když blízkých druhů si v tomto směru často vzájemně nerozumějí. Pokud je samcovo namlouvání úspěšné, pokouší se nasednout na krunýř samice. Potom se pomalu posunuje dolů a pokouší se nalézt kloaku. Jakmile získá stabilitu, zasune penis a dojde ke kopulaci. K páření může docházet několikrát denně a samci se při něm ozývají dlouhými, vzdychavými a hlubokými tóny.
Krátce před snůškou bývá samice neklidná a hledá vhodné místo. Je velmi pečlivá a nejdříve provede několik zkušebních pokusů. Během hrabání definitivní jamky hluboké asi 10 - 15 cm, vypouští z kloaky vodu, kterou zadržovala v análních měchýřích. Změkčuje si tak půdu a ulehčuje hrabání. Po snůšce je jamka znovu zahrnuta substrátem a pomocí krunýře udusána. Snůška je někdy tak dovedně zamaskována, že je její objevení značně obtížné. Krátce po vykladení zájem samice o snůšku končí.
K první snůšce dochází v rozmezí 13 - 32 dnů po první úspěšné jarní kopulaci. Může se až 3 x opakovat a obsahuje 3 - 14 kulovitých vápenitých vajec o průměru 25 - 35 mm a hmotnosti 15 - 20 g. Celý proces až po vykladení a zahrabání důlku s vejci netrvá většinou déle než 30 - 40 minut.
pokračování příště