Teplotní nároky při chovu hadů

Protože plazi jako takoví jsou ektotermní (nedokáží si vyrábět vlastní teplo a musí ho proto získávat z vnějších zdrojů), považují se všeobecně za velice teplomilná zvířata a jejich chov v teráriích je většinou spojen s nutností intenzivního vytápění a udržování poměrně vysoké, stabilní teploty v celém prostoru terária. Musíme si však uvědomit, že ne každý plaz má shodné teplotní nároky a že i ty mohou na určité lokalitě značně kolísat nejenom během roku nebo určitého období, ale i během byť jen jednoho jediného dne.

Hadi jsou velice rozšířenou a přizpůsobivou skupinou (asi 2700 druhů), takže kromě oblastí pokrytých věčným ledem a několika specifických ostrovů, obývají prakticky všechny kontinenty. Díky jejich značné variabilitě dokázali obsadit téměř všechny možné ekosystémy, takže je nalezneme jak v mořích, sladkých vodách, tak i v tropických pralesích, vysoko v horách, v temných a hlubokých jeskyních nebo dokonce na vyprahlých pouštích. Typu obývaného prostředí a dostupné potravy museli tedy přizpůsobit jak způsob života, tak i svojí velikost. Adaptovali se tak dokonale, že žijí nejen na zemi či pod zemí, ale i ve větvích stromů nebo ve vodě. Zatímco jedni zredukovali svojí velikost sotva na deset centimetrů a průměr jejich těla není silnější než obyčejná tužka, druzí dorůstají až k monumentální hranici deseti metrů a jejich váha bez větších problémů překračuje 150 kilogramů. Protože všichni hadi jsou vlastně lovci, je i jejich potrava úměrná velikosti lovců samotných. Tak třeba drobní, podzemní hadi - slepáci a slepani Typhlopidae a Leptotyphlopidae jsou díky svojí 15 - 40 centimetrové velikosti schopni “ulovit” nanejvýš mravenčí kuklu, popř. nějakou larvu, jejich obrovští příbuzní, jako je Krajta mřížkovaná Python reticulatus nebo Anakonda velká Eunectes murinus, však již dokáží ulovit a pohltit zvíře o velikosti středně velkého prasete. Tito velcí a těžcí plazi pocházejí zpravidla z nejteplejších oblastí naší planety, ve větších nadmořských výškách a v chladnějších oblastech bývají hadi naopak celkově menší a s tmavším zbarvením, které více pohlcuje sluneční záření. Není proto divu, že i jejich teplotní nároky jsou značně odlišné druh od druhu a jen jedno jim všem zůstalo společné - závislost tělesné teploty na vnějším zdroji, v přírodě je to pochopitelně slunce.

Hadi mohou absorbovat teplo převážně dvěma způsoby: přímým slunečním zářením nebo z vyhřátého podkladu. Snad jenom naprosto zanedbatelně ještě vlastní látkovou výměnou. Je však nutné mít vždy na paměti, že i na jedné, určité lokalitě není všude naprosto stejná teplota. Ta je pochopitelně odlišná pod zemí a na jejím povrchu, v jeskyni nebo třeba v korunách stromů. Naprosto odlišná je také v závislosti na ročním období, pokud se lokalita nachází někde v oblasti mírného zeměpisného pásma, naproti tomu minimální teplotní výkyvy bude mít určitě biotop vlhkého tropického pralesa. Není bez zajímavosti, že vysloveně pouštní hadi, přizpůsobení velkým teplotním rozdílům ve dne a v noci, dokáží o mnoho lépe regulovat svojí teplotu v závislosti na teplotě okolí, na rozdíl od tropických hadů, kteří se s většími teplotními výkyvy svého okolí vyrovnávají jen velice obtížně.

Při chovu hadů v teráriích se tedy od chovatele očekává přinejmenším základní znalost biologie chovaného druhu, popř. vyhledání vhodných teplotních a vlhkostních podmínek v klimadiagramu. Tento opomíjený a mnohými teraristy z nepochopitelných důvodů často opovrhovaný způsob, by při častějším využívání zabránil mnohdy nepříjemným potížím při chovu; zanedbání základních biologických potřeb určitého druhu vede totiž k celkovému živoření našich chovanců, někdy až k naprosto zbytečným úhynům. Tato skutečnost však bývá narušena dlouhodobým chovem určitého druhu v teráriích a tak se často můžeme setkat s rozdílnými nároky na teplotu u zvířat po generace chovaných v zajetí a zvířat importovaných z přírody. Je zřejmé, že vysoké, vlhké terárium pralesního typu, ideální pro jihoamerické psohlavce zelené Corallus caninus nemůže ani náhodou vyhovovat např. zmiji saharské Cerastes vipera a jen těžko ji v podobném prostředí udržíme dlouhodobě naživu, natož aby se tam cítila dobře. Stejné je to pochopitelně i obráceně. Jen těžko si dokážeme představit spokojeného, arborikolního psohlavce zeleného v suchém, pouštním teráriu, zahrabaného ve sluncem či lampou prohřátém písku. Možná jsem zvolil příliš extrémní příklad, ovšem je až zarážející, jak často se s podobnými chybami při chovu setkáváme, hlavně u začínajících teraristů.

Mezi mimořádně odolné hady patří překvapivě i jediný u nás žijící jedovatý had - Zmije obecná Vipera berus, jež vystupuje poměrně vysoko do hor a jejíž severské, skandinávské populace dosahují spolu s užovkou obojkovou Natrix natrix až těsně za hranici polárního kruhu. Chřestýšovitý had ploskolebec himálajský Agkistrodon himalayanus dokonce žije na úpatí himálajských ledovců ve výšce téměř 5000 metrů nad mořem! Když se v Yukonu (také již za polárním kruhem) probouzejí brzy na jaře tisíce užovek proužkovaných Thamnophis sirtalis, často jsou pozorovány, jak před hromadným pářením hltavě polykají celé kusy ještě nerozpuštěného sněhu a doplňují si tak v organismu velký deficit tekutiny po dlouhém zimním spánku, který v těchto zeměpisných šířkách může trvat až neuvěřitelných osm měsíců. Podle literatury (Felix 1978) jsou někteří hadi schopni přežít bez viditelné újmy na zdraví i krátkodobé zmrazení až na -5 °C. Jak je z těchto několika případů vidět, není zdaleka tak samozřejmé po léta zakořeněné tvrzení, že hadi nutně potřebují k životu vysoké teploty.

Na druhé straně ale skutečně existují hadi, kteří přímo vyžadují stabilní, poměrně vysokou teplotu bez větších výkyvů, která může pouze v nočních hodinách poklesnout jen o několik málo stupňů. Mezi takové hady lze zařadit právě obyvatele již zmíněných, tropických deštných pralesů, kde jsou rozdíly v celoročním teplotním a vlhkostním průměru pouze minimální. Počet hadích druhů na planetě se totiž nápadně zvyšuje úměrně se zmenšující se vzdáleností od rovníku a tropů. Počet teplomilných druhů tak vysoko převyšuje počet těch “otužilejších”. Hadi z nejteplejších oblastí jsou zpravidla choulostiví na větší výkyvy teplot a porušení této zásady v teráriu vede často k jejich nachlazení a následnému onemocnění některou z respiračních chorob. Vždy však mějme na paměti, že i ti nejteplomilnější se musí mít možnost kdykoliv ochladit, aby nedošlo k celkovému přehřátí. V žádném případě tedy neplatí poměrně rozšířený názor, že čím je vyšší teplota okolí, tím je to pro hady lepší. Absorpce tepla má určitou, omezenou hranici a její překročení má pro ně neblahé následky. Hadi se totiž nedokáží sami ochlazovat (tak jako většina savců) pocením a teploty nad 40 - 42 °C jsou již pro většinu z nich kritické. A to dokonce i pro takové druhy, jako jsou někteří pouštní nebo polopouštní chřestýši, kteří kvůli spalujícímu slunci tráví většinu dne v chladnějším úkrytu a za potravou vylézají buď jenom velice brzy ráno nebo až po setmění. Ne každá poušť však musí být zákonitě suchá a rozpálená ( jako je Kalahari nebo Sahara ), některé jsou pozoruhodně chladné (např. Gobi), kde se průměrná červencová teplota pohybuje jen něco mezi 15 - 17 °C a v noci nezřídka klesá až k bodu mrazu. Pokud se přehřátý had nemá možnost okamžitě ochladit, smrt z přehřátí nastává velice brzy, například na prudkém poledním slunci je to často už za několik málo desítek minut.

Proto by v žádném teráriu neměl nikdy chybět alespoň malý koutek s nižší teplotou a dostatečně velká miska s vodou, aby se do ní had mohl případně celý ponořit. Ideálním řešením je umožnit chovaným zvířatům vybrat si z několika rozdílných teplot v prostoru terária, z nichž si pak oni sami volí tu nejvhodnější, podle své momentální potřeby. Je pochopitelné, že těchto požadavků lze dosáhnout spíše v teráriu větším, než v miniaturním zařízení. Ačkoliv hadi nemívají zpravidla rozsáhlá teritoria a někteří z nich dokáží strávit většinu svého života na jednom jediném stromě či keři, přimlouvám se (pokud možno) za co největší prostor, kde také daleko snadněji docílíme požadovaných optimálních podmínek. Většině hadů také vyhovuje pravidelný, několikastupňový rozdíl mezi dnem a nocí, který se více blíží přírodním podmínkám a který má velice kladný vliv nejen na jejich rozmnožovací schopnost, ale i celkovou tělesnou kondici.

V každém případě bychom měli vždy přihlížet na biologii jednotlivých druhů a teplotní režim v teráriích přizpůsobit jejich individuálním nárokům. Podrobné informace o jednotlivých druzích hadů získáme buď v odborné chovatelské literatuře (která vychází obzvlášť v posledních letech poměrně často) nebo konkrétním dotazem přímo u zkušeného teraristy. Dodržení všech těchto požadavků se zpravidla vždy vyplácí a odměnou nám pak budou zdravá, vitální a dobře se rozmnožující zvířata.

Literatura:
Teraristika , Jiří Čihař ( Práce, Praha )
Zvířata celého světa - Hadi , Jiří Felix ( SZN, Praha )