Hroznýš královský

(Boa constrictor)

Mezi hady nejčastěji chované v teráriích českých teraristů patří bezesporu Hroznýš královský, tedy přesněji řečeno, chovatelé se domnívají, že had, který na ně kouká z terária je hroznýšem královským. Realita je však bohužel poněkud jiná. 99,9 % u nás chovaných zvířat jsou spíše hroznýši domácí. A to je hlavní téma, kterému bych se chtěl v tomto článku věnovat. O chovu těchto krásných hadů již v minulosti sice leccos napsáno bylo, ale o tom, kde všude žijí, jaké poddruhy vytvářejí a jak se od sebe tyto poddruhy odlišují, se v česky psaných publikacích nedočteme prakticky nic. Laikovi, který má doma jednoho hada, je zřejmě vcelku jedno, že chová zdegenerovaného hybrida, jehož hodnota je z geneticko-biologického hlediska prakticky nulová. Je však smutné, že se s podobným přístupem můžeme setkat i u zkušených chovatelů, kteří sice hroznýše množí, ale o jejich původu dokáží říci pouze to, že pocházejí z Jižní Ameriky. Místo chovu geneticky hodnotných jedinců, což by mělo být hlavním cílem teraristiky, rozmnožují chovatelé (a často ve velkém) hady, u kterých se degenerativní změny začínají projevovat stále intenzivněji. Důsledky jsou pak fatální. Samice, pokud vůbec zabřeznou, často v průběhu gravidity hynou, mezi narozenými mláďaty je stále vyšší procento mrtvých novorozeňat či neoplodněných vajec, živě narozená mláďata jsou malá, nevýrazně zbarvená, občas se zdeformovanými čelistmi, chybějícími šupinami a mnoha dalšími defekty. Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou celkem jasné. Hroznýši v chovech našich teraristů jsou ve většině případů pokrevní příbuzní, kterým bylo umožněno navzájem se mezi sebou rozmnožovat po mnoho generací. Kromě toho se jedná o směs různých poddruhů, která se sice ponejvíce podobá poddruhu imperator, nicméně o konkrétní poddruh se v žádném případě nejedná. Počátkem šedesátých let byli do Evropy hroznýši královští hromadně dováženi, aniž by však teraristická veřejnost měla tušení, že uvedený druh vytváří celou řadu podruhů, které se výrazně liší nejen zbarvením, velikostí, ale i tak výraznými morfologickými znaky jako je tvar hlavy, poměr délky těla a ocasu apod.. V posledních dvanácti letech měli čeští chovatelé velkou šanci své chovy zkvalitnit zakoupením z přírody dovezených nebo v západní Evropě odchovaných zvířat. Této jedinečné šance bohužel využili pouze nemnozí a tak v českých chovech stále převažuje hroznýš domácí, jehož další vyhlídky jsou vzhledem k již popsaným skutečnostem velmi pochmurné.
Trend “pročišťování krve” se již plně prosadil v zemích západní Evropy a v USA, kde stále více teraristů touží i navzdory vyšší ceně po tzv.,,čistokrevných královácích” s přesným určením země původu, leckdy i konkrétní lokality a o hybridní jedince nejeví zájem. Je naprosto běžné, že například u poddruhu imperator udávají prodávající, zda jde o exempláře původem z Mexika, Hondurasu nebo Kolumbie a země původu má vliv i na cenu hada. Například nominátní poddruh z Brazílie je velmi drahý zejména z důvodu restrikce exportu všech zvířat z této země, která je v praxi uplatňována od roku 1986. Křížení hroznýšů z různých oblastí, byť se jedná i o stejný poddruh, je považováno za bastardizaci.

A tím se konečně dostáváme k opravdovému hroznýši královskému, po anakondě velké největšímu hadovi amerického kontinentu. Areál jeho rozšíření je vskutku obrovský. Na severu v Mexiku dosahuje až k 30 stupni severní šířky, na jihu v severní Argentině je ohraničen 35 stupněm jižní šířky. Rád bych se při této příležitosti zmínil i o nejnovějším zjištění týkajícím se největší zdokumentované délky. Dlouhá léta se v literatuře objevoval údaj o rekordním exempláři z ostrova Trinidad v délce 5,6 m a autoři jednotlivých publikací jej od sebe navzájem po léta přebírali. Tato informace pocházela od expedice, která se ve dvacátých letech minulého století zabývala v dané oblasti problematikou malárie. Nejnovější revize této informace však ukázala, že se nejednalo o hroznýše královského, nýbrž o Anakondu velkou. Sám jsem ovšem nikdy neviděl hroznýše delšího tří metrů a ani nevím o nikom, kdo by snad měl to štěstí na vlastní oči vidět exemplář větší než 3,5 m.

V principu se Boa constrictor dělí do tří skupin. Skupina “imperator” zahrnuje poddruhy:
imperator, sigma, sabogae, longicauda a ortonii.

• Tento Boa c. imperator pochází ze severní Nicaraguy. Části ocasu jsou sice zabarvené do červena, což ovšem neznamená že jde o tzv. Redtail Boa, neboli červenoocasého hroznýše. Takto bývají označováni pouze zástupci nominátního poddruhu constrictor.
• foto: Libor Kopečný

Zástupci této skupiny pocházejí z pacifické severní pobřežní části Jižní Ameriky (západně od And) a ze střední Ameriky. Počet dorzálních řad šupin se pohybuje od 56 do 79 a počet hřbetních oválných skvrn zpravidla přesahuje 22. Příslušníci této skupiny nepatří mezi největší a málokdy dosáhnou větší velikosti než 250 cm.

Do skupiny “constrictor” se řadí poddruhy:
constrictor, melanogaster, amarali a occidentalis.

• B.c. imperator z mexického státu Chiapas. Hroznýši z Mexika mívají většinou tmavé až načernalé zbarvení a viditelný kříž na vrchní části hlavy je pro ně rovněž typický. Všimněme si velkého počtu tmavých sedlových skvrn na hřbetě. Od krku až ke špičce ocásku jich napočítáme 26.
• foto: Libor Kopečný

Zmiňované poddruhy se vyskytují na jihoamerickém kontinentu, východně od And. Od skupiny “imperator” se odlišují vyšším počtem dorzálních řad šupin (75 - 95) a menším počtem hřbetních oválných skvrn (nejvýše 21). Patří k větším poddruhům, zejména constrictor a occidentalis.
Poslední skupina je nazývána “antilskou”. Zahrnuje pouze dva ostrovní endemické poddruhy orophias a nebulosa. Menší hroznýši, zřídkakdy dosáhnou délky přes 250 cm.


B.c.imperator
obývá především střední Ameriku, tj. Mexiko, Guatemalu, Belize Honduras, Salvador, Nikaraguu, Kostariku, Panamu a severozápadní část Jižní Ameriky, konkrétně pacifické pobřeží Ekvádoru, Kolumbie a severní Venezuelu. Na ostrovech Caycos Cochinos, příslušejících k Hondurasu (východní pobřeží), žije velmi světlá malá forma B.c.i., občas až světle oranžová, známá pod názvem Hogg-Island Boa (hroznýš z Prasečího ostrova). Zajímavostí je, že při vyšších teplotách, například na přímém slunci, výrazně zesvětlá. V USA a západní Evropě je dnes už poměrně rozšířený, v Čechách zatím příliš k vidění není.
Vzhledem k obrovskému areálu rozšíření je zbarvení a kresba B.c.i. v jednotlivých oblastech natolik variabilní, že leckdy předčí i nejbujnější fantazii a bez nadsázky lze konstatovat, že “typicky” zbarvený imperator snad ani neexistuje. Obecně jsou v otázkách chovu a rozmnožování bezproblémoví a v teráriích se objevují nejčastěji.
Subspécie imperator nepatří k největším svého druhu. Málokdy její zástupci překonají délku 250 cm.

• Malá, světlá forma Hog-Island Boa není samostatným poddruhem ale příslušníkem poddruhu imperator . Na snímku vidíme tříletou gravidní samici, která nakonec porodila 9 mláďat o průměrné délce 50 cm. Měří přitom pouhých 175 cm.
• foto: Libor Kopečný

B.c.sigma
je znám ze souostroví Tres Marias asi 100 km západně od pobřeží Mexika. V současnosti je k dispozici pouze v několika muzejních exemplářích. Zbarvení je prý velmi podobné B.c.imperator a ani dalšími určujícími znaky se od tohoto poddruhu příliš neodlišuje (Langhammer 1983). Nabízí se tak otázka, zda B.c.sigma vůbec existuje nebo existoval a nejedná-li se pouze o určitou formu B.c.i., tak jak je tomu u Hogg-Island Boa.

• Narůžovělý odstín bývá u B.c.constrictor z Guyany častý. Počet tmavých sedlových skvrn nepřesahuje u tohoto krasavce 20.
• foto: Libor Kopečný

B.c.sabogae
se vyskytuje na několika malých ostrůvcích Perlového souostroví v Mexickém zálivu poblíž pobřeží Panamy. Základní zbarvení je béžovohnědé bez výraznějšího vzoru, velikost stejná jako u B.c.i. Vzhledem k malé rozloze ostrovů a jejich devastaci zřejmě brzy z přírody zmizí. V teráriích je opravdovou vzácností a pokud ho některý z nemnoha vlastníků nezačne pravidelně rozmnožovat, širší chovatelská veřejnost se jich možná nedočká nikdy.

• Hřbetní skvrny u peruánských zástupců B.c.c. nejsou často spojeny vůbec. Obecně jde o jedny z nejhezčích zástupců druhu. 150 cm dlouhá samička ve věku 19 měsíců.
• foto: Libor Kopečný

B.c.longicauda
pochází ze severozápadního Peru, konkrétně z malé oblasti v okolí města Tumbes. Na první pohled zaujme opravdu dlouhým ocasem a tmavohnědým až černým základním zbarvením, na kterém dominují kontrastní špinavě žluté až okrové skvrny, zejména v zadních partiích těla. B.c.l. dlouho unikal pozornosti odborné veřejnosti a popsán byl teprve v roce 1991! Jak je to možné? Výskyt je totiž omezen na okolí města Tumbes (odtud anglický název Tumbes Boa), které bylo ještě v dobách nedávných pod kontrolou levicových teroristických bojůvek a je nasnadě, že takové rizikové prostředí potenciálnímu herpetologickému průzkumu skutečně nepřispívá. Podle posledních zjištění z terénních studií se zdá, že by B.c.l. mohl obývat i blízké oblasti jihozápadního Ekvádoru. Klidná povaha, atraktivní vzhled a délka do 270 cm z něj dělá opravdu zajímavého a perspektivního terarijního chovance. Z amerických a západoevropských chovů je z posledních let hlášeno několik odchovů, nicméně je zatím obtížné jej sehnat, o vysoké ceně ani nemluvě.

• Krátký ocásek a stříbřité zbarvení jsou v případě B.c.amarali skutečně nepřehlédnutelnými znaky.
• foto: Hermann Stöckl

B.c.ortonni
je rovněž jedním z “tajemných” poddruhů. Jde o obyvatele nikoliv lesů a pralesů, ale savan a stepí náhorních plošin Peruánských And. Obývá nadmořské výšky 1500 - 2000 m, kde v zimě teploty výrazně klesají a tomu je i přizpůsobeno tmavé základní zbarvení umožňující lepší a rychlejší absorpci tepla. Podle všeho dorůstá maximálně dvoumetrové délky. Velmi vzácný, v teráriích se s ním asi jen tak nesetkáme. Zajímavé je, že ještě před nedávnem i renomovaní specialisté považovali za poddruh ortonni klasické B.c.constrictor z nížinných pralesních oblastí Peru.

• B.c.longicauda byla popsána teprve v roce 1991. Zbarvením i stavbou těla se výrazně odlišuje od ostatních poddruhů.
• foto: Hermann Stöckl

B.c.constrictor
obývá asi největší areál ze všech poddruhů vůbec, od karibských ostrovů Trinidad a Tobago po jih Brazílie a od středního Peru po Surinam a Francouzskou Guyanu. V literatuře je zpravidla označován za červenoocasého hroznýše a nutno říci oprávněně. Vykazuje nejpestřejší zbarvení ze všech poddruhů a červené, případně hnědočervené ocasní partie jsou pro něj typické. Nejatraktivnější jsou asi zvířata z okolí peruánského města Iquitos, z Guyany, Surinamu a Brazílie. Hroznýši z ostrova Trinidad jsou naopak zbarveni vcelku nenápadně. Samci zpravidla dosahují délky 200 až 230 cm, samice bývají o něco větší. Většinou se jedná o klidná a nekousavá zvířata.

B.c. melanogaster
se vyskytuje ve středním Ekvádoru. Základním znakem je tmavé až načernalé zbarvení, zejména břišních partií. Klasifikace jako samostatného poddruhu je ovšem velmi sporná. Čím dál více odborníků se kloní k názoru, že jde pouze o tmavou formu nominátního poddruhu B.c. constrictor z východního podhůří And.

B.c. amarali
bývá v anglicky a německy psaných publikacích označován jako hroznýš krátkoocasý. A to právem! Délka ocasu je v poměru k délce těla skutečně velmi krátká. Najdeme ho v Bolívii, jižní Brazílii a v severní Paraguayi. Základní zbarvení je často stříbřitě šedé, někdy i bez výraznější kresby. Běžně dorůstá 200 až 240 cm.

B.c. occidentalis
je obyvatelem savan a lesů severní Argentiny a jižních částí Paraguaye. Na mnoha místech je již vyhuben a jako jediný z poddruhů B.c. je zapsán na první listině Červené knihy ohrožených živočichů. Obecné vyhynutí mu ale zřejmě nehrozí. V teráriích je totiž relativně běžný, díky velkým rozměrům rodí i značné množství mláďat. Základní zbarvení tmavohnědé až černé, se špinavě bílou nebo stříbřitou kresbou. Velcí a bohužel i často agresivní hadi, kde zejména samice běžně dosahují třímetrové délky.

B.c. orophias
je ostrovním endemitem malého karibského ostrova Svatá Lucie, jež je se svými 617 km2 jen nepatrně větší než Praha. Někteří američtí autoři jej dokonce označují jako samostatný druh Boa orophias. Spíše nenápadný had s popelavým, někdy hnědobéžovým základním zabarvením a tmavohnědým, či černým vzorováním. Některé exempláře bývají agresivní a kousavé i po mnohaletém chovu.

B.c. nebulosa
se vyskytuje pouze na hornatém ostrově Malých Antil -- Dominice (750 km2). Menší, štíhlí hadi s dlouhou protáhlou hlavou, kteří prý při terarijním chovu často jako potravu upřednostňují ptáky, bývají teraristy, jimž se poštěstilo je chovat, označováni za nejtemperamentnější (rozuměj nejkousavější) ze všech poddruhů. Stejně jako poddruh orophias bývají někdy uváděni jako samostatný druh. Základní zbarvení je šedožluté až okrové, velké tmavohnědé skvrny jsou na rozdíl od “ klasických” hroznýšů lemovány jen lehce nebo dokonce vůbec.

Jak je tedy z uvedeného přehledu patrné, tvoří B.c. minimálně devět, možná i více poddruhů a kdo ví, zda se nějaké další ještě z hlubin amerických pralesů časem nevynoří. Někteří chovatelé možná po přečtení tohoto článku začnou zkoumat své chovance, počítat hřbetní skvrny, rozumovat nad barevným odstínem ocasních partií a přemýšlet, zda přece jen nepatří k nějakému konkrétnímu poddruhu. Jednoduchá rada. Pokud jste svého hroznýše koupili na teraristické burze, v akvaristice nebo přímo od chovatele za cenu cca 700 až 1500 Kč, vlastníte téměř stoprocentně bastarda, neboli míšence. Ceny “čistých” hroznýšů královských se v době, kdy píši tento článek (duben 2002) v zemích EU a USA pohybují od 100 do 2000 eur nebo dolarů. Zjevně si teď dokáži představit i úšklebky některých dlouholetých tuzemských chovatelů a jejich uštěpačné poznámky o chytrákovi, který si někde přečetl jeden zahraniční článek a chce je nyní poučovat a kritizovat. Co k tomu dodat? O uvedenou problematiku se intenzivně zajímám již řadu let, prostudoval jsem množství anglicky a německy psaných publikací, navštívil a pročetl desítky specializovaných webových stránek a jsem i v kontaktu s elitními zahraničními chovateli, kteří se na chov čistokrevných hroznýšů dlouhodobě specializují a o své poznatky se se mnou podělili. Nevěřícím “tomášům” a pochybovačům bych si tedy dovolil poradit následující. Když už si nechcete nebo nemůžete pořídit ne právě levnou zahraniční odbornou literaturu, zkuste využít alespoň možností internetu! Rozšířit si obzory je přece vždy k užitku a na níže uvedených internetových stránkách lze najít opravdu velké množství cenných a praktických informací. Pokud vás snad můj příspěvek vyprovokoval ať k pozitivní či negativní reakci, napište mi na adresu hroznyskralovsky@centrum.cz. S vašimi názory se rád seznámím.

www.boaconstrictor.de
www.python-boawelt.de.vu
www.sb-reptilien.de
www.python-boa.de
www.boa-constrictors.de
www.abgottschlange.de
www.kingsnake.com
www.pythons.com