Sdílet:
Exotická ornitologie
Mohlo by se zajisté říci, že ornitologie je jenom jedna. To jistě ano, ale jako pomocné dělení můžeme vhodně použít lecjakou pomůcku. Chci použít...
Mohlo by se zajisté říci, že ornitologie je jenom jedna. To jistě ano, ale jako pomocné dělení můžeme vhodně použít lecjakou pomůcku. Chci použít některá čísla, aby bylo možné vytvořit si důkladnější názor. Ovšem pozor, konkrétní čísla, pokud se týká počtu druhů, nemá ornitologie příliš ráda. Kolik je na zemi druhů ptáků? To se nedá zcela přesně říci, protože celkový počet druhů se liší podle různých autorů. Většina seznamů ptáků světa se také číslování vyhýbá. Jsou vyjímky. Například Baptista, Lawson, Visser a Bell svůj seznam číslují, bohužel mám jen dílčí část, která končí číslem 8385 u druhu Vidua obtusa. Tento druh nebývá docela na konci systému, takže lze předpokládat, že i u těchto autorů bude celkový počet druhů značně vyšší. Dmitrijev uvádí celkový počet asi 8600 druhů, jiní autoři až přes 9000.
A kolik asi druhů ptáků zná naše domácí ornitologie? Kolik různých druhů nám létá za okny? To lze říci poněkud jistěji. Existuje totiž útlá knížečka, která se jmenuje Pomocné ornitologické tabulky a sestavil ji Zdeněk Klůz. Je tam uvedeno vše, co kdy do roku 1965 žilo nebo jen přelétlo přes tehdejší Československou republiku. Tento seznam končí číslem 399. To však není celkový počet druhů, ale pořadové číslo mají i různé zeměpisné formy. Například 251 - budníček menší západoevropský, 252 - budníček menší východoevropský, 253 - budníček menší sibiřský. Celý seznam začíná druhem Gavia stellata stellata - potáplice malá arktická a končí druhem Pyrrhocorax graculus graculus - kavče žlutozobé jihoevropské. Oba druhy jsem na vlastní oči v přírodě neviděl. Ale neviděl jsem na vlastní oči ani daleko běžnější druhy. Například sluku lesní jsem viděl jenom jednou, ale podařilo se mi jí vyfotografovat.
Je zcela evidentní, že z celkového počtu druhů ptáků, co jich jen na světě létá, jich drtivá většina létá někde jinde, na jiných kontinentech a ti všichni jsou pro nás ptáky exotickými. O tom jak vypadají, jak žijí a vlastně všechny informace máme pouze zprostředkované. Literatura, fotografie, film, muzejní preparáty, internet. Zdroje poznání jsou rozmanité, ale nikdy, nikdy nemohou nahradit vlastní zkušenost, vlastní pozorování. Jen několik jedinců mohlo u nás získat vlastní poznatky pozorováním na exotickém území v delším časovém údobí. O něco více lidí mohlo mít dílčí poznatky z kratších pobytů, ty ovšem nemají tak velkou váhu. Pak je tu však velká skupina lidí, kteří mají bohaté poznatky s některými ohraničenými skupinami ptáků a to jsou chovatelé. Jde především o chovatele papoušků a astrildovitých. Základní poznatky ovšem musí i tyto lépe obeznámené skupiny čerpat z literatury, tedy zprostředkovaně, což má však svoje problémy. Hned tím prvním problémem je správné určení druhu, případně zeměpisné formy a pokud možno určení pohlaví. Je mnoho druhů papoušků a astrildovitých, kde určení druhů nečiní vůbec žádné problémy. Na druhé straně jsou mezi těmito ptáky druhy, které budou i nadále sporné. Není to nic divného. Proto si opět řekneme několik čísel.
Papoušky můžeme docela dobře spočítat. I u tohoto řádu se sice počet liší podle autorů, ale nám jde vlastně jen o řádové číslo, nikoliv přesný počet. Máme k ruce české názvosloví z pera S.Chvapila. Druhy sice nejsou číslovány, ale může jich být asi 341. (Počítal jsem to sice asi třikrát, ale vyšlo mi vždy jiné číslo. Pokud bych chtěl číslo přesné, musel bych celý systém přepsat, nejlépe na počítači, který čísluje sám a netrpí ztrátou soustředění. Jen si to představte: 252, 253 crr, telefon. Omyl. Kolik, že to bylo? 222, 223? Znovu!) Pro náš účel postačí číslo přibližné. Řekněme tedy, že počet druhů papoušků je 341. Je ovšem jen málo druhů, které nevytváří různé zeměpisné formy. Pokud spočítáme i zeměpisné formy, pak oněch 341 druhů vytváří dalších 437 zeměpisných forem, které jsou mnohdy nominátní, tedy prvně popsané formě zcela nepodobné. Sečteme-li tedy všechny druhy a formy papoušků, dostaneme celkem 778 položek. To je téměř jednou tolik než ptáků ve střední Evropě. Z uvedeného je více než zřejmé, že vyznat se v papoušcích, je docela slušná věda!
Existuje docela bohatá literatura, existují mizerné i výtečné ilustrace, více nebo méně povedené fotografie, existují obrázky na internetu, nosiče CD pro prohlížení na počítačích, ale stále nemůžeme nic tvrdit s naprostou jistotou. Vezměme si například ilustrace. Záleží na zručnosti ilustrátora, jeho schopnosti vidění a znalosti ptáků. Viděl jsem ilustrace dokonale fotograficky nakreslené, bohužel však podle vycpanin a malíř zobrazil dokonale vycpaninu, nikoliv živého ptáka. Ilustrace Karla Svolinského jsou nepřekonatelné, ale vytvořil jen několik druhů našich ptáků. Fotografie. Existují takové, že se člověku až tají dech, jak jsou dokonalé. Na druhé straně jsou i takové, že si člověk musí klást otázku, jak je vůbec možné, že bylo něco tak mizerného vůbec vytištěno. I na fotografii může mít barva ptáka zcela falešný tón. Fotografie může být špatně exponována, nepřesně reprodukována, přičemž důvodů špatné reprodukce může být opět mnoho. A to již vůbec nemluvím o tom, že s pomocí počítačového zpracování můžete na dokonalé fotografii změnit jakoukoliv barvu. Chcete tu andulku červenou, fialovou nebo oranžovou?
Vraťme se nyní zpět k papouškům a ukažme si situaci na jednom jediném druhu. Bude to aratinga hněhohrdlý - Aratinga pertinax. Tento druh byl poprvé popsán již Linnéem v roce 1758. Rodové jméno bylo však jiné, nikoliv Aratinga. Vašíček uvádí, že bylo popsáno celkem 14 forem a to:
1. pertinax, 4. aeruginosa, 7. tortugensis, 10. chrysophrys, 13. paraensis,
2. xanthogenia, 5. griseipecta, 8. margaritensis, 11. surinama, 14. ocularis.
3. arubensis, 6. lehmani, 9. venezuelae, 12. chrysogenys,
Těchto 14 forem jsem nikdy nikde v jedné publikaci neviděl namalováno nebo zobrazeno na fotografiích.To ovšem neznamená, že něco takového neexistuje. Například někdy začátkem sedmdesátých let vydalo Britské museum ilustrovaný seznam ptáků. Dozvěděl jsem se o tom opět jen zprostředkovaně a to tak, že tento seznam byl kritizován. Byl kritizován na příkladu zeměpisných forem Amazoňana žlutolícího. Kresby byly srovnávány s fotografiemi. Naprosto oprávněně, protože ptáci na kresbách byly k rozeznání jen ztěží a fotografie byly kresbám hodně nepodobné. Milan Vašíček v publikaci Arové a aratingy má na fotografiích 4 formy druhu Aratinga pertinax, z nichž 2 jsou určeny téměř jistě, jedna s vysokou pravděpodobností a jedna vzbuzuje otazník. Jde o subspecii surinama. V holandském časopise Onze vogels, číslo 6, z roku 1984 je totiž článek o Aratinga pertinax chrysophrys s barevnou fotografií a při nejlepší vůli nenajdete rozdíl mezi těmito ptáky a subspecií surinama u Vašíčka. Ptáky v holandském časopise fotografoval Horst Müller ve Walsrode. Alternativ, jak to vlastně je, může být samozřejmě více, až po tu, že obě formy jsou vlastně jen jedna. Připomeňme si, že Wolters, který skutečně revidoval s velkou pečlivostí, uvádí u druhu pertinax jen 5 forem a to pertinax, ocularis, aeruginosa, chrysophrys a paraensis. Nejspíše jde o omyl, anebo informace o nově popsaných formách se Woltersovi nezdály být dostatečně důvěryhodné, anebo je vůbec nemusel zaznamenat, protože některé formy byly popsány až v polovině minulého století. Potom je tu poměrně nová výpravná kniha amerických autorů A Guide to Parrots of the World, autoři Toni Juniper a Mike Parr z roku 1998, která na 88 tabulích nabízí vyobrazení 350 druhů papoušků. Ilustrace jsou ručně malované a právě u druhu Aratinga pertinax chybí nominátní forma. Tato kniha opět uvádí nám již známých 14 forem druhu pertinax. Dále mám možnost nahlížet do zajímavé knihy Birds of Venezuela, autoři R.Meyer de Schaunnsee a W.H.Phels. Na dobře namalované tabuli papoušků je také druh A.pertinax, bohužel však není uvedeno, o jakou formu se jedná a není to dost dobře patrné ani z doprovodného textu. Snad by mohlo jít o formu venezuelae, když jde o ptáky Venezuely, což je ovšem vývod chatrné konstrukce. V textu jsou pak odlišovány některé formy například pomocí žlutého očního kroužku, přičemž není dostatečně zřejmé, co vlastně má autor na mysli. Druh pertinax má vždy nahý oční kroužek, tak to chápeme my, ale autor zřejmě myslí okolí tohoto neopeřeného místa, kde žluté opeření někdy vytváří kroužek, někdy tady žluť chybí. To nejpodstatnější ovšem je, že vyobrazený Aratinga pertinax se nedá bezpochyby určit.
Nakonec si můžeme prohlédnout jednu z nejkomplexnějších pomůcek poslední doby. Jedná se o CD-ROM Lexikon der Papageien od Thomase Arndta. Na této počítačové publikaci, snad nejobsáhlejší, která je k disposici, je nejcennější ta skutečnost, že ptáci jsou, až na skutečně malé výjímky, vždy na fotografiích. Tak, teď je vše jasné, dalo by se říci. Konec všem pochybnostem. Kdepak. I tady se můžeme jen dohadovat. Především fotografie jsou nestejné kvality. Některé formy se zásadně liší svým vyobrazením od jiných autorů. Především forma ocularis. Ta je podle Arndta docela jiná než u Forshawa, Junipera a Vašíčka. Zakopaný pes je zahrabán v základech systematiky. Nominátní forma pertinax byla popsána jako první a proto ve slovních popisech zbarvení druhu je popisována právě tato forma, ačkoliv je patrně jedna z nejvzácnějších a ptáci obvykle vyobrazení v knihách jsou formy jiné, o čemž autoři obvykle taktně mlčí. M.Smrček má ve své knize Papoušci celého světa fotografii Aratinga pertinax bez určení zeměpisné formy, i když jde s vysokou pravděpodobností o pertinax pertinax. V textu této knihy se pak o těchto ptácích vůbec nemluví. Ve starém vydání Vašíčkových papoušků nového světa je pak fotografie Aratingy hnědohrdlého, kterého jsem fotografoval někdy v roce 1980 u Zdeňka Pichlíka. Právě držím tento diapositiv v ruce a snažím se určit zeměpisnou formu podle počítače. Jedna forma, klik, druhá forma, klik… jsem na konci a nejsem si vůbec jistý. Asi 8 forem lze vyloučit ihned. Tím to ovšem končí. Nejvíce je pták na obrázku podobný formě chrysogenys. Jsou tu ovšem rozdíly. Především barva náprsenky je dosti tmavá a prsa jsou od břicha ostře odděleny, žádný přechod a potom na zadní části lící je naznačena žlutá kresba, tu na dalších fotkách nenajdete. Ovšem celkový dojem je chrysogenys.
Ještě jednu malou poznámku k formě Aratinga pertinax pertinax. Novější publikace shodně uvádějí, že tato forma na severním pobřeží Venezuely nežije, je původem jen na Curacau a na ostrov Sv. Tomáše byl uměle vysazen. V tomto smyslu je také německé pojmenování St.Thomassittich zavádějící a proto je Wolters nepoužívá, ale tyto ptáky nazývá Braunwangensittich. Postema nabízel spíše ptáky xanthogenia z ostrova Bonaire.
Dělat tedy v Evropě exotickou ornitologii bude vždy trochu zavádějící. Především proto, že nikdy nemůžeme s naprostou jistotou vědět, odkud ptáci skutečně pocházejí. V tomto smyslu nám nyní dohoda CITES dává až nečekaně dobré stvrzení, protože většina druhů papoušků musí přijít s dokladem ze země původu. Nelze ovšem zcela vyloučit, že ptáci byli chyceni v sousední zemi, přepraveni přes hranici, kde jim vstřícnější úředník vystavil potřebné průvodní doklady. Ale i tak můžeme mít nyní daleko větší jistotu. Proto vzhůru do díla. Revidovat nebo upřesnit lze všechno, vždyť jsme teprve někde na začátku.
A kolik asi druhů ptáků zná naše domácí ornitologie? Kolik různých druhů nám létá za okny? To lze říci poněkud jistěji. Existuje totiž útlá knížečka, která se jmenuje Pomocné ornitologické tabulky a sestavil ji Zdeněk Klůz. Je tam uvedeno vše, co kdy do roku 1965 žilo nebo jen přelétlo přes tehdejší Československou republiku. Tento seznam končí číslem 399. To však není celkový počet druhů, ale pořadové číslo mají i různé zeměpisné formy. Například 251 - budníček menší západoevropský, 252 - budníček menší východoevropský, 253 - budníček menší sibiřský. Celý seznam začíná druhem Gavia stellata stellata - potáplice malá arktická a končí druhem Pyrrhocorax graculus graculus - kavče žlutozobé jihoevropské. Oba druhy jsem na vlastní oči v přírodě neviděl. Ale neviděl jsem na vlastní oči ani daleko běžnější druhy. Například sluku lesní jsem viděl jenom jednou, ale podařilo se mi jí vyfotografovat.
Je zcela evidentní, že z celkového počtu druhů ptáků, co jich jen na světě létá, jich drtivá většina létá někde jinde, na jiných kontinentech a ti všichni jsou pro nás ptáky exotickými. O tom jak vypadají, jak žijí a vlastně všechny informace máme pouze zprostředkované. Literatura, fotografie, film, muzejní preparáty, internet. Zdroje poznání jsou rozmanité, ale nikdy, nikdy nemohou nahradit vlastní zkušenost, vlastní pozorování. Jen několik jedinců mohlo u nás získat vlastní poznatky pozorováním na exotickém území v delším časovém údobí. O něco více lidí mohlo mít dílčí poznatky z kratších pobytů, ty ovšem nemají tak velkou váhu. Pak je tu však velká skupina lidí, kteří mají bohaté poznatky s některými ohraničenými skupinami ptáků a to jsou chovatelé. Jde především o chovatele papoušků a astrildovitých. Základní poznatky ovšem musí i tyto lépe obeznámené skupiny čerpat z literatury, tedy zprostředkovaně, což má však svoje problémy. Hned tím prvním problémem je správné určení druhu, případně zeměpisné formy a pokud možno určení pohlaví. Je mnoho druhů papoušků a astrildovitých, kde určení druhů nečiní vůbec žádné problémy. Na druhé straně jsou mezi těmito ptáky druhy, které budou i nadále sporné. Není to nic divného. Proto si opět řekneme několik čísel.
Papoušky můžeme docela dobře spočítat. I u tohoto řádu se sice počet liší podle autorů, ale nám jde vlastně jen o řádové číslo, nikoliv přesný počet. Máme k ruce české názvosloví z pera S.Chvapila. Druhy sice nejsou číslovány, ale může jich být asi 341. (Počítal jsem to sice asi třikrát, ale vyšlo mi vždy jiné číslo. Pokud bych chtěl číslo přesné, musel bych celý systém přepsat, nejlépe na počítači, který čísluje sám a netrpí ztrátou soustředění. Jen si to představte: 252, 253 crr, telefon. Omyl. Kolik, že to bylo? 222, 223? Znovu!) Pro náš účel postačí číslo přibližné. Řekněme tedy, že počet druhů papoušků je 341. Je ovšem jen málo druhů, které nevytváří různé zeměpisné formy. Pokud spočítáme i zeměpisné formy, pak oněch 341 druhů vytváří dalších 437 zeměpisných forem, které jsou mnohdy nominátní, tedy prvně popsané formě zcela nepodobné. Sečteme-li tedy všechny druhy a formy papoušků, dostaneme celkem 778 položek. To je téměř jednou tolik než ptáků ve střední Evropě. Z uvedeného je více než zřejmé, že vyznat se v papoušcích, je docela slušná věda!
Existuje docela bohatá literatura, existují mizerné i výtečné ilustrace, více nebo méně povedené fotografie, existují obrázky na internetu, nosiče CD pro prohlížení na počítačích, ale stále nemůžeme nic tvrdit s naprostou jistotou. Vezměme si například ilustrace. Záleží na zručnosti ilustrátora, jeho schopnosti vidění a znalosti ptáků. Viděl jsem ilustrace dokonale fotograficky nakreslené, bohužel však podle vycpanin a malíř zobrazil dokonale vycpaninu, nikoliv živého ptáka. Ilustrace Karla Svolinského jsou nepřekonatelné, ale vytvořil jen několik druhů našich ptáků. Fotografie. Existují takové, že se člověku až tají dech, jak jsou dokonalé. Na druhé straně jsou i takové, že si člověk musí klást otázku, jak je vůbec možné, že bylo něco tak mizerného vůbec vytištěno. I na fotografii může mít barva ptáka zcela falešný tón. Fotografie může být špatně exponována, nepřesně reprodukována, přičemž důvodů špatné reprodukce může být opět mnoho. A to již vůbec nemluvím o tom, že s pomocí počítačového zpracování můžete na dokonalé fotografii změnit jakoukoliv barvu. Chcete tu andulku červenou, fialovou nebo oranžovou?
Vraťme se nyní zpět k papouškům a ukažme si situaci na jednom jediném druhu. Bude to aratinga hněhohrdlý - Aratinga pertinax. Tento druh byl poprvé popsán již Linnéem v roce 1758. Rodové jméno bylo však jiné, nikoliv Aratinga. Vašíček uvádí, že bylo popsáno celkem 14 forem a to:
1. pertinax, 4. aeruginosa, 7. tortugensis, 10. chrysophrys, 13. paraensis,
2. xanthogenia, 5. griseipecta, 8. margaritensis, 11. surinama, 14. ocularis.
3. arubensis, 6. lehmani, 9. venezuelae, 12. chrysogenys,
Těchto 14 forem jsem nikdy nikde v jedné publikaci neviděl namalováno nebo zobrazeno na fotografiích.To ovšem neznamená, že něco takového neexistuje. Například někdy začátkem sedmdesátých let vydalo Britské museum ilustrovaný seznam ptáků. Dozvěděl jsem se o tom opět jen zprostředkovaně a to tak, že tento seznam byl kritizován. Byl kritizován na příkladu zeměpisných forem Amazoňana žlutolícího. Kresby byly srovnávány s fotografiemi. Naprosto oprávněně, protože ptáci na kresbách byly k rozeznání jen ztěží a fotografie byly kresbám hodně nepodobné. Milan Vašíček v publikaci Arové a aratingy má na fotografiích 4 formy druhu Aratinga pertinax, z nichž 2 jsou určeny téměř jistě, jedna s vysokou pravděpodobností a jedna vzbuzuje otazník. Jde o subspecii surinama. V holandském časopise Onze vogels, číslo 6, z roku 1984 je totiž článek o Aratinga pertinax chrysophrys s barevnou fotografií a při nejlepší vůli nenajdete rozdíl mezi těmito ptáky a subspecií surinama u Vašíčka. Ptáky v holandském časopise fotografoval Horst Müller ve Walsrode. Alternativ, jak to vlastně je, může být samozřejmě více, až po tu, že obě formy jsou vlastně jen jedna. Připomeňme si, že Wolters, který skutečně revidoval s velkou pečlivostí, uvádí u druhu pertinax jen 5 forem a to pertinax, ocularis, aeruginosa, chrysophrys a paraensis. Nejspíše jde o omyl, anebo informace o nově popsaných formách se Woltersovi nezdály být dostatečně důvěryhodné, anebo je vůbec nemusel zaznamenat, protože některé formy byly popsány až v polovině minulého století. Potom je tu poměrně nová výpravná kniha amerických autorů A Guide to Parrots of the World, autoři Toni Juniper a Mike Parr z roku 1998, která na 88 tabulích nabízí vyobrazení 350 druhů papoušků. Ilustrace jsou ručně malované a právě u druhu Aratinga pertinax chybí nominátní forma. Tato kniha opět uvádí nám již známých 14 forem druhu pertinax. Dále mám možnost nahlížet do zajímavé knihy Birds of Venezuela, autoři R.Meyer de Schaunnsee a W.H.Phels. Na dobře namalované tabuli papoušků je také druh A.pertinax, bohužel však není uvedeno, o jakou formu se jedná a není to dost dobře patrné ani z doprovodného textu. Snad by mohlo jít o formu venezuelae, když jde o ptáky Venezuely, což je ovšem vývod chatrné konstrukce. V textu jsou pak odlišovány některé formy například pomocí žlutého očního kroužku, přičemž není dostatečně zřejmé, co vlastně má autor na mysli. Druh pertinax má vždy nahý oční kroužek, tak to chápeme my, ale autor zřejmě myslí okolí tohoto neopeřeného místa, kde žluté opeření někdy vytváří kroužek, někdy tady žluť chybí. To nejpodstatnější ovšem je, že vyobrazený Aratinga pertinax se nedá bezpochyby určit.
Nakonec si můžeme prohlédnout jednu z nejkomplexnějších pomůcek poslední doby. Jedná se o CD-ROM Lexikon der Papageien od Thomase Arndta. Na této počítačové publikaci, snad nejobsáhlejší, která je k disposici, je nejcennější ta skutečnost, že ptáci jsou, až na skutečně malé výjímky, vždy na fotografiích. Tak, teď je vše jasné, dalo by se říci. Konec všem pochybnostem. Kdepak. I tady se můžeme jen dohadovat. Především fotografie jsou nestejné kvality. Některé formy se zásadně liší svým vyobrazením od jiných autorů. Především forma ocularis. Ta je podle Arndta docela jiná než u Forshawa, Junipera a Vašíčka. Zakopaný pes je zahrabán v základech systematiky. Nominátní forma pertinax byla popsána jako první a proto ve slovních popisech zbarvení druhu je popisována právě tato forma, ačkoliv je patrně jedna z nejvzácnějších a ptáci obvykle vyobrazení v knihách jsou formy jiné, o čemž autoři obvykle taktně mlčí. M.Smrček má ve své knize Papoušci celého světa fotografii Aratinga pertinax bez určení zeměpisné formy, i když jde s vysokou pravděpodobností o pertinax pertinax. V textu této knihy se pak o těchto ptácích vůbec nemluví. Ve starém vydání Vašíčkových papoušků nového světa je pak fotografie Aratingy hnědohrdlého, kterého jsem fotografoval někdy v roce 1980 u Zdeňka Pichlíka. Právě držím tento diapositiv v ruce a snažím se určit zeměpisnou formu podle počítače. Jedna forma, klik, druhá forma, klik… jsem na konci a nejsem si vůbec jistý. Asi 8 forem lze vyloučit ihned. Tím to ovšem končí. Nejvíce je pták na obrázku podobný formě chrysogenys. Jsou tu ovšem rozdíly. Především barva náprsenky je dosti tmavá a prsa jsou od břicha ostře odděleny, žádný přechod a potom na zadní části lící je naznačena žlutá kresba, tu na dalších fotkách nenajdete. Ovšem celkový dojem je chrysogenys.
• Aratinga pertinax chrysogenys ?
Ještě jednu malou poznámku k formě Aratinga pertinax pertinax. Novější publikace shodně uvádějí, že tato forma na severním pobřeží Venezuely nežije, je původem jen na Curacau a na ostrov Sv. Tomáše byl uměle vysazen. V tomto smyslu je také německé pojmenování St.Thomassittich zavádějící a proto je Wolters nepoužívá, ale tyto ptáky nazývá Braunwangensittich. Postema nabízel spíše ptáky xanthogenia z ostrova Bonaire.
Dělat tedy v Evropě exotickou ornitologii bude vždy trochu zavádějící. Především proto, že nikdy nemůžeme s naprostou jistotou vědět, odkud ptáci skutečně pocházejí. V tomto smyslu nám nyní dohoda CITES dává až nečekaně dobré stvrzení, protože většina druhů papoušků musí přijít s dokladem ze země původu. Nelze ovšem zcela vyloučit, že ptáci byli chyceni v sousední zemi, přepraveni přes hranici, kde jim vstřícnější úředník vystavil potřebné průvodní doklady. Ale i tak můžeme mít nyní daleko větší jistotu. Proto vzhůru do díla. Revidovat nebo upřesnit lze všechno, vždyť jsme teprve někde na začátku.
Autor textu: Petr Podpěra
Autor fotografií zdroj: Petr Podpěra
