Aratinga oranžovočelý

Když jsem v roce 1977 dostal poprvé a také naposledy tak zvaný devizový příslib, abych mohl cestovat “na západ”, byl to pro mne šok. Vlastně jsem s tím ani nepočítal, takže jsem neměl připraveny peníze. Takovou příležitost nešlo jen tak zahodit, takže jsem si tenkrát půjčil 30 tisíc s tím, že vrátím 35. Cesta se povedla, navštívili jsme s kamarádem i Holandsko a nakoupili ptáky. Kdybych v té době raději koupil ve Švýcarsku zlato, které bylo v té době u nás “na příděl”, udělal bych lépe. Ale nakoupili jsme společně ptáky a přežili to. Mezi jinými jsme u firmy Animali objevili i skupinu devíti kusů aratingů oranžovočelých a rozhodli jsme se je koupit všechny, protože v té době u nás tento druh chován nebyl. Z celé skupiny na mne připadly 4 kusy a jak se později ukázalo, byly to 2 páry. Jeden pár jsem byl nucen prodat, abych mohl splatit dluh. Druhý pár jsem choval několik let, dnes si již nepamatuji přesně, jak dlouho. Samice nakonec uhynula později než samec a dodnes ji mám vycpanou, protože mi ji nechal preparovat bratr jako dárek k Vánocům. Takže nějaké osobní zkušenosti s tímto druhem mám, i když jinak se k papouškářům nepočítám. Proč tedy osobní poznatky nepředat?

Aratinga oranžovočelý - Aratinga canicularis (Linné, 1758). Dříve byl tento druh u nás známý spíše pod jménem papoušek Petzův. Tento druh byl tedy popsán již Linnéem a šlo o dnešní nominátní formu canicularis. Později byly popsány další dvě formy a to eburnirostrum a clarae. Popis rozšíření jednotlivých zeměpisných forem a jejich české pojmenování podle dostupné literatury vzbuzuje poněkud rozpaky. Podle mapek je druh rozšířen od Mexika až po Panamu, přičemž se jeho výskyt zakresluje vždy při západním pobřeží Střední Ameriky. Slovní popis jeho rozšíření je poněkud nejasný a tomu odpovídá i české pojmenování. Podle prvního vydání Vašíčkových Papoušků Nového světa je forma A. canicularis canicularis - a. oranžovočelý středoamerický rozšířen podél pobřežních svahů Pacifiku Střední Ameriky od Chiapas, jihozápadní Mexiko, jižně po západní Kostariku. U formy A.c.eburnirostrum - a. o. jižní je pak uvedeno rozšíření jihozápadní Mexiko, od východního Michoacánu jižně po Guerrero a Oaxaca. Tento popis by odpovídal spíše východnějšímu než jižnějšímu areálu rozšíření. Poslední z popisovaných forem A.c.clarae - a. o. západní má pak uveden areál rozšíření západní Mexiko od Sinaloa jižně po Colima, ve vnitrozemí po západní Durango a střední Michoacán. Podle slovního popisu by se tedy měla nejjižněji vyskytovat nominátní forma a to v Kostarice, kdežto další dvě formy jen v Mexiku. Bohužel právě nemám v ruce poslední vydání Vašíčkových Aratingů, takže nemohu říci, zda bylo rozšíření v tomto vydání opraveno či upřesněno. Starý text převzatý nejspíše z Forshawa ovšem po revizi volá. Protože dvě různé formy nemohou obývat stejné území, to by pak šlo o dva druhy, maximálně se mohou na hranicích překrývat a tam by pak ptáci měli vykazovat společné znaky, je zapotřebí vystopovat takové hranice rozšíření co nejpřesněji. Ostatně v dalším Vašíčkově tehdejším textu se vyskytují i další země, které v popisu rozšíření nejsou a to El Salvador a Honduras.

Jako jeho životní prostředí jsou uvedeny okraje lesů, podél řek i otevřená krajina, kde jsou vysoké křoviny a skupiny stromů. Vašíček uvádí, že hnízdí v dutinách stromů. Oproti tomu zpráva z ONZE VOGELS z osmdesátých let minulého století uvádí, že hnízdí výhradně v dutinách, které si vykusují v hnízdech stromových termitů! Článek byl doprovázen i kresbou, kterou jsem si kdysi překreslil. Nyní jsem tehdejší kresbu koloroval, neboť nynější možnosti tisku jsou s tehdejší dobou nesrovnatelné a doba žádá barvu. Tehdejší text uvádí další pozoruhodné poznatky. Uvádí například, že ptáci žijí v přírodě ve skupinách čítajících okolo 15 jedinců. V takové skupině pak vládne přísná hierarchie, své postavení si jednotliví ptáci musí vybojovat pomocí tak zvaného “vyštipování”. Ti ptáci, kteří vyhrají nejvíce takových soubojů, mají pak ve skupině i nejvyšší postavení. Při stanovení pořadí ve skupině pak hrají ještě další faktory. Tak například nově utvořené páry mohou vysoko postoupit, protože si navzájem pomáhají. Roli hraje samozřejmě i zdravotní stav každého jedince. Jestliže jeden z ptáků v páru zahyne, zbylý jedinec, který zůstane sám, je zpravidla méně úspěšný v udržení svého dosavadního postavení. Taková skupina ptáků se staví společně proti nepříteli. Přechod jednotlivců mezi skupinami je vzácný, protože každá skupina používá určitý dialekt. I hnízdící páry zůstávají údajně členy takové skupiny, z čehož by plynulo, že území takové skupiny je v období hnízdění stálé a není příliš rozsáhlé. Chování takové skupiny ve voliéře podrobně popsal Hardy, přičemž poukazoval na skutečnost, že přizpůsobení společenského života ve voliéře bývá někdy problematické. Dovolím si podotknout, že při společenském chovu by bylo nutné dát hnízdícím párům možnost určité separace, například tak, že hnízdní budky by byly zavěšeny ještě do omezeného prostředí z pletiva. Prostě zavěsit do voliéry klec a do té teprve hnízdní budku. Klec volně přístupnou, ale hnízdící pár může hájit jen tento omezený prostor, nikoliv třeba polovinu celé voliéry.

Ačkoliv v přírodě žijí tito papoušci společensky, neznamená to, že bychom je nutně museli chovat společně, většinou bylo dosaženo odchovů u samostatně chovaných párů. V zajetí také bez problémů užijí k hnízdění budku. Přirozených dutin je asi v oblasti jejich rozšíření nedostatek a ptáci by museli soupeřit i s jinými tvory o jejich získání, proto se vyvinul způsob hnízdění v termitištích. Ostatně to není nic zase tak neobvyklého, známe to i u jiných ptáků a dokonce i z jiných kontinentů.

Jak jsem již uvedl, měl jsem kdysi dva páry těchto papoušků, jak je z fotografie vidět, vykazují znaky formy clarae. Samce bylo docela dobře možné rozlišit od samic podle žluté kresby na hlavě, samec byl vždy i poněkud robustnější. Samec na našem snímku sedí níže než samice a rozdíl v kresbě je jasně patrný. Ostatně tomu odpovídá i tvar hlavy, zvláště čela, které je širší a mohutnější, u samice kulatější. To ostatně papouškáři dobře znají od jiných druhů papoušků. Ptáci vytvořili v kleci dva páry, které se neustále držely pohromadě. Bohužel jsem musel jeden pár nutně prodat a kupující nechtěl koupit ptáky tak, jak jsem doporučoval. Takže došlo k roztržení párů. Pár, který mi zůstal, již zdaleka neharmonoval tak, jako pár dřívější. Samec neměl klidnou povahu, byl neklidný, lekavý, což, jak se později ukázalo, vedlo k neúspěchu při hnízdění. Ovšem nechoval jsem ptáky v ideálním prostředí. Měl jsem je v bytě, v hale, ve větší kleci. Ta byla 150 cm dlouhá, 80 cm široká a metr vysoká. Byla volně položena na podložce, takže se dala postavit mimo. Čistotu jsem udržoval většinou pomocí elektrovysavače. Ani při čištění a přendávání klece se ptáci nijak zvláště neplašili. Budku jsem vyrobil ve tvaru L, s předsíní, kde nocoval samec, samice pak v hlubší části. Tam byl vydlabán důlek. Pod dnem bylo místo na misku s vodou, do které byl namočen hadřík a vlhkost vzlínala do hnízdní dutiny. Snesli celkem 4 vejce, na kterých samice zpočátku pevně seděla. Samec seděl venku a hlídal. Vejce byla oplozená, ale nakonec se nevylíhla, s největší pravděpodobností zastydla. Samec se stával postupně stále nervóznější a reagoval na sebemenší pohyb nebo vrznutí dveří hlasitým varovným pokřikem, na který reagovala samice tak, že okamžitě opustila budku. Pokud byl někdo v hale, kde stála klec, samec nepřestával řvát. Můžete si docela dobře představit, jak mně všichni doma milovali. Nakonec musela klec pryč. V době, kdy ptáci nehnízdili, byl samec přitom naprosto klidný, až téměř ochočený pták. Plánoval jsem výstavbu nové větší klece pro tento pár na půdě, kde mám jinak svoji ptačírnu. Samec byl bohužel rychlejší a jednou jsem jej našel ráno, po noční bouřce, mrtvého. Jeho lekavost jej nakonec stála život.

Jak byl úspěšný s chovem kupec, který si odnesl druhý pár, bohužel nevím. Jsem přesvědčen, že v klidnějším prostředí by byl odchov úspěšný.

Zbývá snad dodat, že aratinga oranžovočelý je velmi podobný jinému aratingovi a to aratingovi zlatočelému Aratinga aurea, který je ovšem větší, jeho zobák je celý černý a i kresba na hlavě je poněkud odlišná. Tyto rozdíly jsou patrny i na kresbě, kde shora je Aratinga zlatočelý, uprostřed aratinga oranžovočelý středoamerický a dole aratinga oranžovočelý západní.