•pokračování z Fauny č. 17/2002 Trochu etologie Etologie je nauka o chování zvířat. Jako každá věda dovede být ve svém souhrnu velice složit...
•pokračování z Fauny č. 17/2002
Trochu etologie
Etologie je nauka o chování zvířat. Jako každá věda dovede být ve svém souhrnu velice složitá a také velmi zajímavá. Zájemcům mohu vřele doporučit popularizující knihy pana profesora Veselovského, napsané opravdu poutavě a živě (Praobyčejná zvířata, Vždyť jsou to jen zvířata a nejnovější Chováme se jako zvířata?). Etologie se rovněž zabývá potřebami zvířat ve věcech ubytování, výživy a rozmnožování, tedy problémy, o nichž byly pojednány předchozí stránky. Přesto zbývá vysvětlit několik dalších pojmů.
Teritorium je území, jehož velikost zajišťuje zvířeti (páru, skupině, smečce) dostatečnou potravní nabídku. Napajedla zpravidla bývají společná. U různých druhů zvířat jsou teritoria odlišně velká a pochopitelně se překrývají. Navíc je to v přírodě zařízeno tak moudře, že si zvířata na jednom území nekonkurují. V případě býložravců na příklad žirafa spásá nejvyšší patro vegetace, větve stromů. Sloni a gerenuci dosáhnou o něco níž. Výhony nízkých keřů obírá černý nosorožec. Na zemi se pasou zebry, které okoušou vyšší trsy trávy a dílo dokončí antilopy. Mezi masožravci největší kořist zdolá lev a kupodivu také hyena skvrnitá, oba díky kolektivnímu pojetí lovu. Menší zvířata jsou vyhrazena levhartovi a gepardovi. O ještě menší se uchází serval a šakalové a úplně malá včetně bezobratlých zbývají na promyky. Teritorium jeho majitel obhajuje proti konkurentovi svého druhu. Obrana představuje ceremoniál, kdy domácí pán nejprve vyhrožuje, poté předvádí jak je silný a nepomůže-li toto představení, dojde k souboji. I ten bývá zhusta ritualizovaný. Soupeři se různě přetlačují, aniž by použili své mnohdy velice účinné zbraně. Teprve když selže i tato demonstrace síly, mohou se zvířata poprat doopravdy a vážně se zranit nebo zabít.
Zpravidla situace tak daleko nedojde a protivníci si vše vyjasní dřív, než nastane nejhorší alternativa. V přírodě se musí silami šetřit. Ze stejného důvodu predátoři (masožravci) neloví jakoukoli kořist, ale pokud možno nemocnou, oslabenou zraněním nebo alespoň málo zkušenou. Šelmy jdou cestou nejmenšího odporu a začne-li se potencionální oběť energicky bránit, odejdou se poohlédnout po snadnějším soustu. Ani dokonale vybavená zvířata neriskují zranění, které může obratem vést ke ztrátě teritoria, samice nebo alespoň znamenat handicap v dalším lovu.
V zajetí je teritorium klec, výběh, voliéra, akvárium nebo terárium. Konkurent se do něj bez vědomí chovatele nedostane. Snadno se jím však stane dorůstající samec z mláďat, která v prostoru zůstala. V přírodě by byl takový jedinec ze skupiny vyhnán. Spojil by se případně s jinými stejně postiženými samci a utvořil bakalářskou tlupu. Mimochodem se z ní rekrutuje velký podíl kořisti predátorů, neboť jde vesměs o zvířata nezkušená. Samci, kteří přežili a naučili se nebezpečí poznat a vyhýbat se mu, se pak mohou ucházet o vytvoření vlastního stáda. V zajetí tento mechanismus nefunguje. Dospívající zvíře teritorium opustit nemůže. Přehlédne-li chovatel ceremoniál, předcházející opravdovému souboji a zvířata nerozdělí, skutečně k němu dojde se všemi následky.
Zvířata označují hranice svého teritoria obvykle pachovými značkami, ale existují i jiné signály, např. zpěv gibonů nebo houkání sov.
Spatří-li antilopa lva, začne utíkat, pokud se nachází blíž než dvacet metrů. Před gepardem prchá při sto metrech a před hyenovými psy, uvidí-li je na obzoru. Tato vzdálenost se nazývá útěková a jak je patrno, při různých podnětech je odlišně velká. Antilopa ví, že lev třicet metrů vzdálený je neškodný, protože mu uteče. Navíc dovede rozlišit mezi nebezpečností plížícího se lva na rozdíl od jiného, který se nekryje. Na místech, kde se loví kachny, dokáží ptáci rozeznat člověka s prázdnýma rukama a člověka, nesoucího podezřelý předmět, který by mohl být puškou.
V obou případech bude útěková vzdálenost různá. Při chovu v zajetí se útěková vzdálenost značně zmenší, ale nějaká přece jen zůstane. Chovatel by ji měl znát a varovat se ji překročit. V tom případě se může dostat do vzdálenosti kritické, kdy zvíře ví, že již nedokáže utéci a brání se, jak dovede. Pozorný člověk má zpravidla ještě šanci ze situace vycouvat. Překoná-li útěkovou vzdálenost a blíží se kritické, zvíře začne hrozit způsobem, vlastním danému druhu. Mimikou, gesty, postojem, kterým by měl chovatel rozumět, aby se včas zarazil a vyhnul se střetnutí.
•pokračování ve Fauně č. 19/2002