Adopce naruby

Na podzim roku 1996 jsem zakoupil od přátel Justových z Kladrub stříbrného samečka zebřičky. Po skončení karantény byl umístěn v hejně odstavených mláďat, kde nejen, že si nalezl partnerku, ale vydobyl si i dominantní postavení. Začátkem příští sezóny byl s partnerkou umístěn v balkónové voliérce společně s párem bílých rýžovníků a dalším párem zebřiček (šedý přírodně zbarvený sameček x bílá samička). Bílá samička zebřičky z druhého páru měla však jednu velkou nectnost - spíše vadu: každým rokem vyvedla spolehlivě dva silné odchovy (6 -- 8 mláďat), při třetí snůšce nechtěla přestat snášet a nanesla kolem dvaceti vajec. Toto se u ní opakovalo každý rokem.

Voliérka má rozměry 90 x 70 x 80 cm (d x š x v), z venkovní strany je na ní umístěno pět hnízdních budek různých velikostí a barev, v prostoru voliérky, v borových větvičkách a svazcích rákosových lat několik košíčků, aby ptáci měli možnost výběru hnízdiště i nocoviště.

Pro adaptaci ptáků po vypuštění ven radikálně měním složení krmné dávky, je to zároveň i příprava na hnízdění. Vaječnou směs obohatím tvrdým tvarohem, přidám drobnější moučné červy, příp. mravenčí kukly, k žlutému prosu přikrmuji suché i máčené senegalské klasy, a ač se to zdá být nevěrohodné, při rýžovnících se zebřičky naučí i vymačkávat spařenou pšenici. Nadbytek zeleného krmení - hlavně žabince - samečkové kompenzují tím, že jej použijí na stavbu hnízd.

Ačkoli rýžovníci i druhý pár zebřiček již po půlce května vyváděli první odchovy, stříbrný pár jako by na něco čekal. Zabrali budku, plně ji vypletli kulovitým hnízdem, do něhož skoro nebylo možné nahlédnout, ale snůška se nedostavovala. Sameček pilně tokal, probíhalo i pojímání, hnízdo však zůstávalo prázdné.

Jednoho slunného rána ležela samička na podlaze voliérky uhynulá. Pitvou byla zjištěna příčina - nesnášivost.

Mezitím druhý pár zebřiček započal s další - již přehnanou - snůškou. Ačkoli jsem jim většinu vajec odebral, nepostřehl jsem, že samička zanesla sedm vajec i do budky stříbrného „vdovce“.

Aby nezůstal lichý a nerušil průběh hnízdění druhého páru, vypustil jsem k němu do voliérky mramorovanou samičku - čtyřměsíční mládě z odstavu, neboť náhradní stříbrná nebyla k dispozici.

Během několika dní začal sameček z voliérky mizet. Při pátrání po příčině jeho stále se prodlužujícího pobytu v budce jsem zjistil, že sedí na cizích vejcích, jež se objevila v jeho budce těsně před tím, než dostal novou družku. Po několika - asi čtyřech dnech - jej k mému nesmírnému údivu následovala i nová partnerka. Zasedla a v sezení samečka příkladně střídala. Jejich hnízdění jsem předem považoval za odsouzené k zániku, neboť jsem nevěřil, že by samička, sama ještě mládě, dokázala vylíhlá mláďata udržet na živu. Dodnes nevím, co ji v tak raném věku přimělo k sezení, ačkoli snůška nebyla její. Příklad samečka, nebo předčasně probuzený hnízdní pud? Asi se tyto faktory spojily.

Po vylíhnutí šesti mláďat (jedno vejce bylo zastuzené, jedno mládě uhynulo den po vylíhnutí) následovalo však další velice milé překvapení. Oba dva rodiče „svá“ mláďata velice pilně krmili, a tak „vdovec“ s partnerkou, jež sama byla mládětem, zdárně vyvedli celý odchov ostatních pěti mláďat. Naprostá spolehlivost zůstala tomuto páru po celý zbytek jeho působení v mém chovu.

Na tento pár velice rád vzpomínám, neboť jsem jej byl nucen obětovat lidské nenávisti a nízkosti, když jsem při rozvodovém řízení přišel skoro o celý chov. Mezi ostatními jsem musel prodat i tyto ptáky.

O co méně je mezi lidmi opravdového přátelství, o to víc si vážím svých chovanců - ptačích kamarádů a přátel.