Úsměvy ze ZOO: jeleni pátera Davida

Vážený pane, po konkurzu na místo ředitele zoooparku Čišťanov, uskutečněném na jaře letošního roku v okresním městě Mělníku, si Vám dovolujeme oznámit, že jste byl přijat, a to především pro absolutní nedostatek jakýchkoliv jiných zájemců. Dostavte se od prvního příštího měsíce k převzetí celého objektu. S pozdravem Aleš Postl
tajemník představenstvaVážený pane,@po konkurzu na místo ředitele zoooparku Čišťanov, uskutečněném na jaře letošního roku v okresním městě Mělníku, si Vám dovolujeme oznámit, že jste byl přijat, a to především pro absolutní nedostatek jakýchkoliv jiných zájemců. Dostavte se od prvního příštího měsíce k převzetí celého objektu. S pozdravem Aleš Postl, tajemník představenstva.

 Stal jsem se ředitelem ZOO

Údivem se mi zatočila hlava. Vždyť po půl roce, který od konkurzu uběhl, jsem již ani nedoufal v kladnou odpověď, doufal-li jsem pak vůbec ještě v nějakou. Sebral jsem tedy své saky paky a po vyřízení drobných formalit, spojených se stěhováním, jsem zamířil k vytouženým metám. Stal jsem se ředitelem ZOO.
Dokodrcal jsem se do středu vesničky krátce před polednem a první člověk, na kterého jsem narazil, byl děda Urbánek. Je to takový titěrný človíček velikosti odrostlého patníku, ale jinak dobrák od kosti. Přišoural se ke mně, když zahlédl, jak obtížen dvěma kufry a aktovkou vystupuji z autobusu. Jemně cvrnkl prstem do svého klobouku, čímž pravděpodobně pozdravil, a ihned mě podrobil křížovému výslechu.
“Kampak jedou, mladej?” zeptal se.
“Dobrý den,” pozdravil jsem slušně, abych si tu zavedl dobré jméno, ale hned další větou jsem onen dojem pokazil. “Potřeboval bych do zooparku.”
Děda popotáhl obočí. Zdálo se, že mi nerozumí.
“Hledám zoopark Číšťanov.”
“No já jim rozumím. A co tam chtěji?”
Vzdychl jsem, nemám totiž rád zvědavé lidi, jenže z vrozené slušnosti vždycky odpovídám.
“Přijali mě na místo ředitele.”
On si odplivl, jako by mi dával najevo, co si o tom myslí.
“Vidím, že se těšej, co?”
“Ano, těším se, a moc.”
“Tak se radši moc netěšej.” Změřil si mých stopětaosmdesát centimetrů pohledem a dodal: “Seberou si tu bagáž a dou za mnou.”
Uposlechl jsem bez váhání a následoval čilého staříka podél několika chalup a malého potůčku až mezi vinice.

"A to si představěj, že tam v tý barabizně budou bydlet!"

Asi po dvou kilometrech jsme se ocitli před dvěma sloupky, na nichž visela utržená vrata. Děda se zastavil, počkal, než složím zavazadla, a pak ukázal prstem za branku: “Tak todlecto je zoopark, jak vy tomu říkaj.”
Spatřil jsem rozlehlý park, který možná vypadal udržovaně za Marie Terezie, a nevelký, zato strašlivě zchátralý lovecký zámeček zhruba tři sta metrů odtud. Polilo mě horko a Urbánek, jenž si toho patrně všiml, se nechal slyšet: “Hrůza, žjó?! A to si představěj, že tam v tý barabizně budou bydlet.”
Nyní mě pro změnu zamrazilo, ale co se dalo dělat. Uchopil jsem kufry a rázně se hrnul ke svému budoucímu domovu. On kráčel za mnou a drmolil: “Bejvala tady ubytovna pro brigádníky. Ale to víte, JZD je malý, nejsou peníze, a tak to takhle zpustlo.”
Vešli jsme vchodem do hlavního sálu.
“Tady napravo sou dva velký pokoje, tam bych vám ovšem bydlet neradil. Vono tam zatejká a sem tam spadne kus stropu.”

Seznámení s novým působištěm

Zanaříkal jsem, on však pokračoval, aniž by mi věnoval pozornost. “Nahoře je šest pokojů, ale nejlepší by to pro vás bylo tuhle vlevo za kuchyní. Tam eště loni bydlel váš předchůdce a po něm starej Kořánek. To byl náš lékárník, kerej exnul v hospodě. Vědí, uchlastal se.”
Už jsem jeho žvanění nemohl poslouchat, tak jsem ho přerušil: “A čemu tady mám vlastně ředitelovat?”
“Vědí, to von jim řekne předseda JZD sám. Já jen vím, že sou tu tři klece s krkavcema, jedna s divočákama a dva kusy jelenů milu v zadní ohradě. Měli sme eště rysa, ale byl moc žravej, tak ho předseda vyměnil s Jihlavou za dva sudy ryzlinku.”
“A co zaměstnanci?”
“No já sem něco jako vrátnej nebo hlídač. Pak sem chodí dvě študentky na krmení a Janek Prouza jim šéfuje. Eště se tu vobčas objeví vdova po starým Jelínkovi. Mladej, to je štramanda, a ty plíce, jaký má, ehm...” Pohlédl ke stropu a zasněně vzdychal.
“Co ta tu dělá?”
“Jako Jelínková? Je sem přijatá na zahradničení, ale dělá, kde je co potřeba. Však uviděj.” Při poslední větě mrknul šibalsky okem. “Jak říkám, štramanda.”
Otočil se k odchodu. Ve dveřích se však zastavil, aby mi ještě něco sdělil: “Abych nezapomněl, mladej. Vono to tu patří pod JZD, takže ráno se ráčej hlásit u předsedy, von jim řekne, co a jak.”
“Neměl bych tam jít ještě teďka?”
“Ne, ne. Předseda říkal, jen až se tu zabydlej a přídou až zejtra.”
Potom děda odešel a já zůstal sám se svým hořem.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT)