Dříve nazývaná konopka horská, podle Stresemanovy teorie (1919) pronikla do Evropy ze střední Asie v poledové době.
Zeměpisná proměnlivost je velice značná. Evropskou část areálu obývají dvě subspecie:
• Konopka žlutozobá evropská - Carduelis flavirostris flavirostris (Linnaeus, 1758), vysky- tující se především na pevnině.
• Konopka žlutozobá anglická - Carduelis flavirostris pipilans (Latham, 1788), žijící především na Britských ostrovech.
Na Kavkaze a v Armenii žije:
• Konopka žlutozobá kavkazská - Carduelis flavirostris brevirostris (Moore, 1856).
Konopka žlutozobá patří mezi druhy stálé, ale i potulné a tažné, zimující v Evropě a to až po Středozemní moře. Dalších pět subspecií (poddruhů) je rozšířeno v asijské části areálu.
Je menší než vrabec a je podobná konopce obecné - Carduelis cannabina (Linnaeus, 1758), zobák je však zbarven žlutě. Shora je hnědá, na hlavě světlejší, našedlá a tmavěji hnědě ostenkovitě skvrnitá. Sameček má kostřec načervenalý, kdežto samička okrový s tmavými podélnými skvrnkami. Hrdlo je narudle hnědé, světlejšího odstínu, prsa a boky okrové a tmavě hnědě podélně skvrnité. Břicho a spodní ocasní krovky bělavé. Na křídle je světlý proužek a bělavé jsou i lemy okrajů v kořenových částech pér. Létá vlnitě a poměrně rychle a často se přidružuje k čečetkám, kdy společně sbírají různé druhy semen plevelnatých rostlin. Za letu se ozývá poměrně hlasitě a často. Zpěv je podobný zpěvu konopky obecné, snad by se dalo říci, že zní pomaleji.
U nás patřila dříve mezi vzácné zimní hosty, ale v posledních desetiletích se četnost výskytu prudce zvýšila a to především díky novým metodám odchytu pro účely kroužkování. Například v létech 1952 až 1970 bylo okroužkováno přes 100000 jedinců. V letech 1934 až 1963 bylo v tehdejší ČSSR okroužkováno pouze 58 ptáků. Od roku 1964 do roku 1976 bylo zásluhou nových technologií odchytu označeno již 3359 jedinců.
Část ptáků severoevropské populace přezimuje v jižní Skandinávii, Dánsku a severních oblastech Německa, část táhne dále směrem jihozápadním až do severní Francie. Hlavní tah probíhá ve druhé půli října, ale hlavně v listopadu, návrat se mnohdy protahuje až do konce dubna. Pozdní navrátilci protahují Dánskem a Německem v první dekádě května.
Hnízdí v menších koloniích a hnízda si staví ve výklencích kamenů a skal. Je poměrně veliké, zbudované ze suché trávy. Hnízdí kotlinka je vystlána chlupy nebo bílou vlnou a peřím. Snůška činí 5 až 6 vajíček a můžeme se s ní setkat v dubnu až červenci. Hnízdí jednou, někdy i dvakrát do roka. Vejce jsou opět podobná vejcím konopky obecné, základní barva je však znatelně tmavší, špinavě modravá. Husté drobné tečky a obláčky jsou červenavé nebo častěji rezavočervené až hnědé, někdy i s podkladovými červenošedými skvrnkami a sporými, krátkými zákrutami, červenohnědě až černě zbarvenými. Skvrnění je nahloučeno u tupého konce ve výraznou čepičku. Skořápka je jemná, hladká a nelesklá. Vejce jsou snášena denně. Samička zasedne na poslední snesené vajíčko a celou snůšku zahřívá 12 až 13 dnů. Mláďata jsou krmená oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve stáří asi 15 dnů. Pohlavně dospívají koncem prvního roku života.
Živí se převážně rostlinnou potravou a jen v malé míře hmyzem. Podle BUBA byla v potravě zjištěna semena více než 90 druhů rostlin. Ptáci zastiženi při zimování v okolí Piešťan na Slovensku se živili především semeny vratiče obecného, pelyňku černobylu, truskavce ptačího, chrpy latnaté, čekanky, pupalky dvouleté, řebřičku obecného, třezalky tečkované aj. Potravu sbírají především na zemi, při vyšší vrstvě sněhu sedají i na rostliny.
Nejstarší známý věk kroužkované konopky žlutozobé je 6 let, jeden měsíc a jeden den. (Rydzewski, Ring 1974).
Literatura: Šťastný, Drchal - Naši pěvci, 1984
Prof.Janda - Naše zpěvné ptactvo, 1923
Hudec a spolupracovníci - Ptáci, 1983
Eigener - Enzyklopädie der Tiere, 1971