Koně a seno

S posledními letními paprsky začala z pastvin odcházet i bohatá a výživná tráva, která koním poskytla vše, od důležitých bílkovin, přes vlákninu až po vitamíny. A co dál? Každému je to jasné - o co méně čerstvé trávy koně na pastvině najdou, o to více musí ve stáji dostat trávy sušené. Ale ono i to krmení senem má svá pravidla - výhody i záludnosti, se kterými je třeba počítat nebo se jim vyhnout.

Užitek z rostlinné stravy

Koně se během svého vývoje velice dobře přizpůsobili rostlinné stravě. Svými širokými stoličkami s rýhovanými kusnými plochami výborně rozmělní i tuhé a dřevité stonky, tlusté a slepé střevo je osídleno baktériemi a prvoky, kteří dokážou rozkládat vlákninu a tvořit z ní látky, které zase zpracovává organismus koně. Z rostlin tedy mají opravdu velký užitek, stráví a zpracují i ty části rostlinných těl, které například člověkem projdou zcela nedotčené. Evoluce obdařila koně také rychlostí, široce posazenýma očima (lépe si tak všimnou predátorů) a vtiskla jim stádové chování, aby se mohli navzájem chránit, zatímco putují rozlehlými travnatými planinami a neustále si uždibují malá sousta chutných stébel.
Naši domestikovaní koně už nemají onen přepych denního putování a neomezené pastvy. Zavřeli jsme je do stájí či do výběhů a oni jsou teď závislí na našich přídělech tolik potřebné píce. Po většinu roku tedy dostávají seno.

Co je to píce

Budeme-li stručně charakterizovat pojem píce, můžeme ji označit za krmivo, které obsahuje minimálně 18 % vlákniny, má relativně nízkou výživnou energii a skládá se z rostlinných stonků a lístků. Píce je nejpřirozenějším, nejlevnějším a nejbezpečnějším krmivem pro koně a měla by být základem každého krmného programu. Představuje pro koně dostatečný objem, potřebný pro správnou látkovou přeměnu, stimuluje svalový tonus a aktivitu trávicího traktu. Koně, kteří nedostávají denně dostatečné množství píce, jsou náchylnější ke kolikám a mohou se u nich vyvinout stájové zlozvyky - nudí se, protože nemají co žvýkat.

Nejčastěji zkrmovanou pící u koní je seno. Obsahuje 28 - 38 % hrubé vlákniny a jeho výživná energie je 1,98 - 2,42 Mcal na kg. (Pro srovnání - obilniny obsahují 2 - 12 % hrubé vlákniny a jejich výživná energie je 3,3 - 3,74 Mcal/kg.) Seno je bohaté na vápník, avšak má málo fosforu. (Naštěstí jadrná krmiva mají zase málo vápníku a hodně fosforu, takže pokud jsou koně krmeni jádrem i pící, dostávají vápník a fosfor ve správném poměru.) Seno také obsahuje hodně draslíku a vitamíny A, E a K - a bylo-li sušeno na slunci, také vitamín D. (Obsah vitamínů však časem klesne, takže starší seno nebo seno ke konci zimy už nemá téměř žádné vitamíny.)
Seno obsahuje také bílkoviny (proteiny), jejich množství je však různé. Leguminózní sena (například vojtěška nebo jetel) mohou obsahovat 20 % hrubého proteinu nebo i více, zatímco travní sena (jako například bojínek) obsahují asi 11 - 14 % bílkovin, jejich množství někdy může klesnout až na 4%. Množství bílkovin v seně závisí především na době sklizně. Pokud se tráva seče v období kvetení, kdy 50 % rostlin už má květy a brzy vysemení, bude mít dostatek bílkovin, pokud se však seče až v plném květu nebo po odkvetení, je obsah bílkovin v seně tak nízký, že zdaleka nepokryje potřeby dospělých koní.
Známe tři druhy sena. Obilné seno se získává posečením zeleného obilí, například pšenice nebo ječmene a to v době před vytvořením klasů. Toto seno má podobné nutriční hodnoty jako seno travní. Čím více klasů je v seně, tím je jeho nutriční hodnota vyšší. (Pokud sklidíme zralé obilí a zbavíme ho klasů, získáme klasickou slámu, která je vhodná jako podestýlka.) Obilné seno se však nepoužívá ke krmení koní příliš často, protože se to ekonomicky nevyplácí.
Mnohem běžnější jsou travní a leguminózní sena. Nejznámějším leguminózním senem je vojtěška (nazývaná také lucerka). Dále do této skupiny patří sena z jetele, zahradního trojlístku, hrachu, vikve a také ze sóje. Leguminózní sena koním většinou chutnají více než sena travní, obsahují třikrát více bílkovin a vápníku než travní sena a také mají více rozpustných uhlohydrátů, beta-karotenu (z něho si tělo vytváří vitamín A) a vitamínu E. Proto se leguminózy podávají především mladým rostoucím koním a kojícím klisnám. Tato sena jsou však dražší a v některých oblastech mohou být napadena jedovatými brouky.
Existuje několik typů travních sen. Oblíbený je bojínek, protože snáší studené i teplejší podnebí, začíná růst už brzy na jaře, kdy jiné druhy trav ještě nerostou. Nenajdeme ho v příliš teplých a vlhkých oblastech. Zde se lépe daří například uměle vypěstované Bermudské trávě nebo sveřepi (odolná a tvrdá tráva, roste i v chladnějších oblastech, koním však tolik nechutná a proto se často pěstuje ve směskách s vojtěškou) či srze říznačce (velice odolná tráva, která roste i na slaných půdách). Lipnice, kostřava, chrastice kanárská a jílek jsou dalšími druhy, ze kterých se dělá seno pro koně. Výhodou travních sen je to, že se v nich nevyskytují jedovatí brouci, ale jsou také méně prašná než leguminózy, takže se podávají koním, kteří mají dýchací problémy. Obsahují mnohem méně bílkovin, proto se hodí pro dospělé koně, kteří už nerostou, ani se nepoužívají do chovu.

Travní seno lze od leguminózního rozlišit podle stonků a lístků, travní sena mají dlouhé a přímé stonky, úzké listy, které stonek jakoby obalují. Stonky leguminóz jsou pokroucené, mají širší lístky, které snadno opadávají, lámou se a tím se tvoří prach.
Často se tráva a leguminózy pěstují dohromady. Koně mají radši leguminózy, takže jim v takové směsce bude lépe chutnat i “obyčejné” travní seno. Na druhé straně mají leguminózy příliš vysoký obsah bílkovin, proto, když se smíchají s travinami, získají na objemu, ale množství bílkovin v krmné dávce se sníží. Leguminózy produkují velké množství dusíku, takže vlastně přihnojují půdu. Všechny tyto důvody hovoří pro to, že je dobré pěstovat a krmit koně těmito směskami, záleží už jen na vzájemném poměru leguminóz a trav.

Jak se seno sklízí a skladuje

Seno můžeme nalisovat do kostek, nadrtit a slisovat do pelet, nechat fermentovat jako senáž (viz dále) nebo, což je nejčastější, ho jednoduše posečeme a necháme usušit na slunci. Seno je dostatečně usušené, když obsahuje méně než 20 % vody, potom se může lisovat do balíků. Sušení na slunci má své výhody, ale i nevýhody - zemědělci sečou trávu, když předpokládají pěkné počasí. Horší to je, když začne pršet…Senoseč se však nemůže řídit pouze podle počasí - seno bude obsahovat nejvíce živin, když se poseče ještě před vykvetením trav. Jakmile se totiž jednou objeví květní hlavičky, rostlina do nich dává veškerou energii a živiny, stonky a listy jsou tužší, obsahují více vlákniny a jsou proto méně stravitelné. Sveřep obsahuje 12,6 % hrubé bílkoviny začátkem doby kvetení, ale pouze 5,6 % v době odkvétání. (Vědci zjistili, že v momentě, kdy se na travách objeví první kvítky, klesá obsah hrubé bílkoviny v rostlinách o čtvrt procenta denně a stravitelná energie klesne až o půl procenta za den. )

Jak začne seno samo hořet

Kvalita sena je silně ovlivněná vlhkostí. Jedna špatně načasovaná bouřka během sušení může zničit až 85 % lístků (které v sobě udržují většinu všech živin), takže klesá i množství nestrukturálních uhlohydrátů (na 34 % z původního množství) a obsah bílkovin se sníží až na 25 %. Pokud se seno balíkuje za vlhka (to znamená, že obsahuje více vody než 20 %), zvyšuje se nebezpečí zaplísnění, sníží se využitelnost bílkovin, takže seno je méně stravitelné. A navíc, seno, které se balíkovalo vlhké, má tendenci se zahřívat (jednak proto, že ještě stále dýchá, což vytváří uvnitř balíku až 90 - 100 % vlhkost, a také proto, že uvnitř se pomnožují mikroorganismy). Dojde-li jednou uvnitř balíku k zahřívání, teplota stoupá po dobu asi 10 týdnů (především tehdy, je-li balík uložen v teplé a špatně větrané místnosti). Při teplotě nad 80 °C dochází k chemické reakci, která celou situaci ještě zhoršuje. Jednotlivé složky totiž začnou oxidovat, teplota začne stoupat ještě výrazněji - až k 231 - 275 °C. Je-li v okolí dost kyslíku, balík se spontánně vznítí a neštěstí je na světě.
Samovznícení můžeme předejít jednoduše tím, že nebudeme skladovat balíky, které jsou teplé v blízkosti hořlavých předmětů. Balík, který má 60 °C (lze to změřit teploměrem - vsuneme jej dovnitř balíku) se pomalu odsune na větší prostranství. Při jakémkoli rychlém pohybu může také dojít k samovznícení!
Přestože hmotnost balíků sena kolísá mezi 18 - 45 kg, neobvykle těžký balík musíme považovat za podezřelý - většinou je příliš vlhký. Takové balíky je lepší úplně zneškodnit (rozebrat a vyhodit na hnůj nebo rovnou spálit).
Vznítit se může jakákoli píce, která má vlhkost vyšší než 15 %. Mnoho zemědělců v zahraničí postřikuje seno (nebo slámu) speciální vysoušecí látkou (obsahující uhličitan draselný), sušení píce se tak zkrátí až o 50 - 70 %. Tím se také předejde ulamování lístků a ztrátám živin. Jinou možností je přidat do sena ochranné látky, jako například kyselinu propionovou nebo diacetát sodný, které inhibují plísně a seno se může balíkovat už při vlhkosti 25 %. Takové seno má vyšší obsah bílkovin, lepší barvu, více lístků a je méně prašné. Všechny uvedené ochranné látky jsou pro koně bezpečné a nemají žádný vliv na stravitelnost sena.

I v těch nejlepších podmínkách dochází během sklizně a balíkování k 30 - 70 % ztrátám na seně, více u leguminózních sen než u travin. Jednak se prodýchá asi 5 - 6 % z celkové sušiny (toto množství se může ještě zvýšit, pokud je v prostředí vyšší vlhkost). Dalších 10 - 20 % se ztrácí během shrabování a balíkování. Lístky leguminóz se po usušení snadno olámou a padají na zem, výrazně se přitom může snížit výživná hodnota sena (a tím i kvalita). Lístky leguminóz totiž obsahují až dvě třetiny stravitelné energie rostliny, tři čtvrtiny bílkovin a většinu ostatních živin. V teplých oblastech (např. jih USA) mají zemědělci někdy i sedm či osm sklizní sena, v chladnějších oblastech bývají běžné sklizně dvě či tři. Během první seče (pokud probíhá ve správném období) bývá seno nejbohatší na živiny.

Jak určit kvalitu sena

To, jak je seno kvalitní, můžeš zjistit velice jednoduše -- rozevřeš balík a seno si prohlídneš a sáhneš si na něj. Kvalitní seno má být zelené, popřípadě trochu do žluta nebo hněda (sena z některých druhů jetele mívají tmavou barvu, která neznamená, že by byla špatná). Má obsahovat hodně lístků (jsou-li v něm převážně stonky, je seno přezrálé), málo plevele a má příjemně vonět a sladce chutnat. Nesmí v něm být žádné viditelné plísně (bílé nebo černé tečky) nebo cizí předměty.
Pokud uchopíš seno do hrsti a promneš ho, nesmí ti zranit dlaň - tvrdé a ostré seno bylo sklizeno příliš pozdě a neobsahuje mnoho živin. Jestliže upustíš trochu sena z výšky asi metr a půl, nesmí pouštět prach - ten říká, že se píce sekla příliš u země. Platí jedno pravidlo - čím příjemnější je seno na pohmat, tím je kvalitnější.
Pokud chceš zjistit skutečný obsah živin v seně, musíš si nechat udělat jeho rozbor. I dvě sorty travního sena, které vypadají na pohled stejně, se mohou v obsahu živin výrazně lišit.