Úsměvy ze ZOO: jeleni pátera Davida

Bylo to vlastně již pár dní po mém nástupu, když jsem seděl v teple své skromné kanceláře a přemýšlel, co dělat. 

Obcházela mě hrůza

Nesmějte se, to není vtip a už vůbec to není k smíchu. Ale představte si, že máte ZOO, v níž na pět zaměstnanců připadá třináct zvířat. Navíc v té době jsem neměl žádné starosti administrativní, než snad vypisování výplat a pořádání několikasvazkové zoologické knihovny.
Sedím tedy ve své kanceláři a civím na mouchy, poletující v nepochopitelných křivkách pod stropním svítidlem. Mimochodem, vyrobil a věnoval mi ho děda Urbánek. Sedím a čumím, když tu se ozve klepání. Čistě mechanicky řeknu: “Dále,” a v oprýskaných dveří se objeví paní Jelínková.
“Pane šéf!” Vplula dovnitř a já spatřil tu část její osoby, které děda říká štramanda. Pod jégrovým trikotem se rýsovalo ono mohutné poprsí.
“Pane šéf, ty jeleni, víte...”
“Co je s nima?”
Nakrucovala se a nevěděla, kam s rukama. “No von je ňákej tó... voteklej.”
“Cože?” vykřikl jsem. “Já se zblázním.”
Trochu znejistěla a dodala: “My za to nemůžem, von z ničeho nic...”
Popadl jsem svou stepní kšiltovku a uháněl k zadní ohradě.
Obcházela mě hrůza, vždyť tyto exempláře byly jediným slušným počinkem, jediným kapitálem, který jsem měl. Dva kusy zapomenuté v tomto koutě Čech, dva jeleni pátera Davida, kteří patří k nejvzácnějším zvířatům na světě. V přírodě jsou zcela vyhubeni a těch zhruba čtyři sta kusů v zoologických zahradách právem náleží k perlám v koruně lidského snažení, snažení o záchranu divoké a krásné přírody planety Země.
Prodral jsem se houštím až k výběhu těchto kouzelných býložravců a spatřil laň, která stála jen několik kroků ode mě. Byla nádherná a z jejího vzhledu se nedalo zaznamenat žádné utrpení. Na pravém boku se jí však objevil okrouhlý otok nevelkého objemu. Když se to tak vezme, vypadala naprosto normálně, jen trochu nepravidelně. Obzvláště z mého pohledu, stál jsem za její zádí, byl patrný ten rozdíl levé a pravé poloviny těla. Bože, když o ni přijdu, nezbyde mému zooparku už vůbec nic. Budu mít jen několik pracovníků, pustnoucí park a oči pro pláč.
Zaslechl jsem supění a v okamžiku se objevila vedle mě postava paní Jelínkové. Její poprsí se vzdouvalo v bouřlivém vlnobití, čerpajíc do plic ohromné zásoby vzduchu.
“Je to divný,” zafuněla, “že jo!”

Přivlečte sem veterináře!

Otřásl jsem se a přikázal: “Ihned se seberte a přivlečte sem z družstva veterináře.”
“Čuřenu?” zeptala se s údivem.
“No jasně, že Čuřenu, máte jich tam snad víc?” osopil jsem se na ni.
“Ne, to ne, ale von léčí jen krávy.”
“No a co? Kráva nebo jelen, voba žerou trávu.”
Zalapal jsem po vzduchu a přemýšlel, jak donutíme toho starého ochmelku, aby se ke zvířeti přiblížil.
“Hlavně rychle, ta laň má nevyčíslitelnou cenu. Doneste ho třeba v zubech,” věděl jsem, že by to dokázala, “jen ať už je tady a můžete vzít i doktora z obvodu.”
“Dětskýho nebo normálního?”
“To je jedno, třeba oba, ale rychle, rychle, rychle,” to už jsem křičel, co mi síly stačily a žena prchala před mým hlasem.
Během půl hodinky se dostavila dětská lékařka i se zdravotní sestrou a Jelínková mi tiše špitla do ucha: “Čuřena je vožralej, jak to prase.”
Nevěnoval jsem jí pozornost a přistoupil k ženě v bílém.
“Paní doktorko, promiňte mi tu drzost...”
“Udělám, co bude v mých silách. Co ji trápí?”
Divil jsem se, jak poznala, že mluvíme o ní, ne o něm, ale jal jsem se vysvětlovat: “Jsem zde teprve pár dní a dnes jsme zjistili...”
“Já!” vykřikla Jelínková.
“...že ta samice má otok na pravé polovině břicha,” ukázal jsem ke zvířeti a zkoprněl. Vždyť ten otok je na levé, ale... nic jsem nechápal. No třeba jsem se v tom rozrušení zmýlil, pomyslel jsem si a nahlas řekl: “...teda na levé straně má bouli, a jelikož je to vzácné zvíře, potřebujeme vědět, oč jde.”
Lékařka si nasadila stetoskop a neohroženě se přiblížila ke zvířeti. Byl jsem její odvahou udiven. Chvíli laň vyšetřovala a pak ukázala na sestru: “Mirko, podejte mí stříkačku.” Vzápětí nabrala z ušního boltce dva kubíky krve. Zíral jsem, s jakým klidem to dělala a s jakým klidem se jí zvíře podrobilo. Poté se ke mně naklonila a prostě, dokonce s úsměvem řekla: “Tak tatínku, budete chovat.”
“Cože?” nechápal jsem.
“Čeká sviště!” vyrazila se sebe Jelínková a já konečně pochopil. Náš zoopark bude slavný. Když všechno vyjde, budeme se pyšnit mládětem jelena milu.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)